Pohled z okna
Postupně se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se přáteli. Je tak na místě, kdo chce (není podmínkou), přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený.

Tentokrát je to pohled na jedno zajímavé studijní téma...

Parthenon

Univerzita třetího věku (U3V) je pro seniory na nezaplacení. Ano, poplatky jsou dost vysoké, ale to jsem opravdu nechtěla zdůraznit, jsou to peníze velmi dobře investované. U3V seniory učí, baví, nabízí jim smysluplné trávení času, zvyšuje jejich sebevědomí, nachází jim nové přátele a taky nové kavárny, potlačuje deprese, vyvolává obdiv a úctu u dětí a vnoučat a závist u sousedek - prostě přináší nespočetné výhody, radosti a potěšení. Slyšela jsem, že v současnosti už je problém se na U3V dostat, lidé prý čekají v pořadí několik let a jestli to takto půjde dál, bude nutné zapsat se tam hned po narození. Po absolvování prvního, všeobecného ročníku, můžete studovat všechno možné. Já jsem si vybírala dějiny (dějiny umění, architektury, divadla,filmu a hudby, atd.), protože mi to připadalo pro seniora nejlehčí: mnoho událostí v dějinách si pamatuje, někdy u nich i byl osobně...

Při mých spontánních agitačních projevech pro U3V se mne zájemci nejčastěji ptají, jak je to tam se zkouškami. Prý už nemají "nervy na nerváky". Odpovím pravdivě. Občas některá spolužačka nebo spolužák studium opustili. Přišly rodinné problémy, nemoci, ba i úmrtí (uvažte, že naší nejstarší spolužačce bylo dvaadevadesát!), ale nikdy nikdo nemusel tuto univerzitu opustit kvůli slabému prospěchu. Pravda, občas se nám trochu adrenalinu vyplavilo, ale to je zdravé. Například na "dějinách architektury" nám paní docentka na konci letního semestru rozdala papíry formátu A4 a zavelela: "A teď mi každý nakreslete nějakou románskou památku!"

Děsně jsme se lekli. Doufali jsme v test s otázkami typu "Jaký tvar má Cheopsova pyramida?" a teď takový podraz! Třídou se rozlehlo zoufalé brebentění, infarkty kroužily ovzduším, cévní příhody čekaly opodál, až nakonec se ozval sborový výkřik: "My neumíme kreslit!"

"Architekt musí umět kreslit, to byste se v praktickém životě neuplatnili!" odvětila nesmlouvavě paní docentka a obrátila se ke zdi, aby nebylo vidět, že se směje. Pomyšlení na to, jak se ve svých devětašedesáti letech marně pokouším uplatnit v praktickém životě jako architektka, mne zlomilo. Začala jsem kreslit románskou rotundu, ale na papíře se mi objevil jenom stan cirkusu Berousek. Viděla jsem, že budu muset s hanbou studium zanechat, ale ještě jsem se podívala k sousedům. Spolužačka vpravo nakreslila rychlovarnou konvici, kterou mínila vydávat za částečně devastovanou románskou kapli. Spolužák vlevo načrtnul raketu "zem-zem", zpola zabořenou do země (taky kam jinam, když jde o raketu zem-zem) a chladnokrevně pod ni ozdobným písmem psal "kostel v pozdně románském slohu ..."

Viděla jsem, že studuji na správném místě, mezi svými lidmi a studium jsem nevzdala.
Všichni jsme postoupili do dalšího ročníku.
Tam nás čekaly eseje. "Napište něco o historii nějaké staré světoznámé budovy a nezapomeňte na významné osobnosti, které v ní žily!" řekla naše paní docentka. Chtěla jsem psát o domě, ve kterém jsem bydlela, ten byl dost starý a žily v něm i významné osobnosti, například já! Ale moje spolužačky to s opovržením odmítly, takže jsem se urazila a vybrala jsem si Parthenon. Ani s tím moje kamarádky nesouhlasily, prý Parthenon je chronicky známý, každý ho viděl, všechno o něm ví a každý je s ním vyfotografovaný i s pozadím. (Nevysvětlujte si to špatně, míním tím Akropoli). Ale neustoupila jsem, jednak proto, že mám pevný charakter, ale hlavně proto, že už jsem měla o minulosti Parthenonu spoustu poznámek z přednášek, z Googlu, z různé literatury, dvakrát jsem byla v Univerzitní knihovně a třikrát mi zamrznul počítač! Po takové námaze mi dovolte, abych vám něco ze své práce o dějinách Parthenonu napsala...

Momentálně nemá řecká vláda nejlepší pověst, ale Městská rada athénského státu, asi pětset let před naším letopočtem, by mohla být opravdu příkladem kdejaké radnici. Našli v obecní pokladně přebytečné peníze! Původně byly plánované na obranu proti Peršanům, věčným nepřátelům Athéňanů, ale ti teď měli jiné starosti a válka nehrozila. Místo aby tyto peníze radní zatajili, vytunelovali, prohýřili anebo jenom prostě ukradli, rozhodli se vybudovat Akropoli, pošramocenou válkami, konkrétně postavit nový chrám bohyni Athéně na místě starého, dřevěného, omšelého. Na čele myšlenky stál Perikles, velká athénská osobnost, bez oficiální funkce, zato plný invence. Získali architekty Kleisthena, Iktina a Kalikrata, a Mistra Feiniase, aby se ujal sochařské výzdoby. Za velkého zájmu a účasti celého athénského státu v letech 447-438 pilně stavěli, tesali a křesali sochy a různé výjevy do kamenných desek, upravovali sloupy, aby byly opticky dokonalé... Výsledkem byla jedna z nejpozoruhodnějších budov světa, chrám, zasvěcený bohyni Athéně, dceři Diově.

Teď by se slušelo Parthenon popsat, ale z výše uvedených důvodů omezím popis na minimum. Kdykoliv je někde řeč o stavebnictví a vy byste chtěli vypadat vzdělaně až učeně, můžete podotknout, že "Parthenon je peripteros v dórském slohu s některými íónskými prvky." (V podstatě jde o to, že Parthenon je budova, obklopená sloupy).
Buďte však opatrní: jedna naše spolužačka chtěla ukázat v rodinném kruhu, jak na U3V duševně roste, a vybrala si na to večer, kdy manžel nahlas uvažoval, jestli bude letos na chalupu nahazovat novou fasádu anebo nebude letos na chalupu nahazovat novou fasádu. Ta nešťastná paní podotkla, že "Parthenon je peripteros v dórském slohu s některými iónskými prvky..." a její muž se tak urazil, že s ní dva dny nemluvil...

Uvnitř, v místnosti zvané cella, stála velká socha bohyně Athény, hýřící barvami, ve zlatém a fialovém hávu, ostatně i celá budova byla barevná, jako antické umění vůbec. To se nám těžko představuje, známe sochy i budovy jenom v alabastrové bělobě. Nejzajímavější výzdobou chrámu jsou vlysy, pásy s kamennými deskami, na kterých jsou vytesané různé výjevy. Za dlouhá léta odborníci popsali každý milimetr vlysů, vysvětlili jednotlivé příběhy a dali je do souvislosti s historickými fakty - a potom to zpochybnili, ba odvolali. Takže teď tu sedím a nevím, jestli byly na deskách vyobrazené jenom výjevy z Panathénaí, oslav, konaných každé čtyři roky, anebo jestli jsou tam vytesaní i hrdinové, kteří zemřeli u Maratonu v bitvě proti Peršanům. Nezbývá, než počkat, až se odborníci dohodnou.

Parthenon je budova nejenom esteticky dokonalá, ale svou perfektní jednoduchostí vyhovovala mnoha účelům. Byl postavený jako pohanský chrám, ale současně to byla i umělecká galerie. V pátém století po Kristu ho přestavěli na chrám křesťanský: jednu dobu to byl řecký pravoslavný kostel, potom zase chrám katolický - přistavěli galerii pro ženy, otočili vchod, dodali obrazy svatých a chrám zasvětili Panně Marii. A když se Osmanská říše rozšířila až po Athény, stala se z kostela mešita. Přistavěli minaret, aby měl muezzin odkud vyvolávat "Allahu akbar!" a muslimové byli spokojeni. Tomu já říkám polyfunkční budova!

Parthenon zůstal nepoškozený za mnohých válek, bitev a půtek, ale při jedné v podstatě lokální šarvátce mezi Benátčany a Turky dal velitel benátské lodi (německý hrabě Koenigsmark), povel ke střelbě na Akropoli. Střela zasáhla Parthenon, který tehdy Turci, ovládající Athény, používali jako sklad střelného prachu a ten v roce 1687 vyletěl do povětří.

Dodnes není vyřešen spor mezi Řeckem a Britanií o části Parthenonu (zachované sochy, jeden z nejkrásnějších aktů světa s vyobrazením Dionýsia, kamenné desky s vytesanými výjevy, atd.), které odvezl Thomas Bruce čili lord Elgin, a jsou vystaveny v Britském muzeu. Britové a jejich přívrženci si myslí, že tím byly památky zachráněny před ničením, Řekové a jejich fanouškové jsou toho názoru, že to byla krádež. Athéňané podnikli už několik pokusů o rekonstrukci chrámu a ještě před nedávnem byly v jedné skalnaté štěrbině na Akropoli objeveny dosud neznámé kamenné desky, z pocházející z Parthenonu. Takže historie budovy není ani zdaleka ukončená.

Pokud jde o mne, historie mých studií na U3V už ukončená je, hlavně kvůli univerzitním židlím, které původně určitě vyrobili pro nějakou mučírnu, nevydržím na nich pro bolavá záda při přednáškách sedět. Jako "dějinná architektka" jsem se zatím v praktickém životě neuplatnila, ale vím, že některé moje spolužačky ano. Emilie postavila prostřednictvím manžela garáž, která je prý v čistě barokním slohu, i když manžel, umělecky nevzdělaný, vyhrožuje, že ty oblouky zasádruje a vyrovná. Eva si letos nechá dělat na chalupě plot, jenom co se rozhodne, jestli mají být sloupky iónské, dórské, anebo korintské. A Judita přišla na závěrečný večírek ve fialově-žlutém kostýmu, jaký dostávala bohyně Athéna každý čtvrtý rok v průběhu panathénských her...

Spolužačky mi na rozloučenou koupily Encyklopedii architektury. Dobře, že mi ji daly až po skončení studia. Kdybych ji měla dřív, nikdy bych neměla odvahu se na studium dějin architektury přihlásit. Protože hned první věta, která mi padla do očí, když jsem knihu otevřela, zněla:

"Vlys je pás mezi architrávem a římsou na kladí dórského chrámu, na kterém se střídají triglyfy a metopy"!

Nevíte, v jakém je to jazyce?

Blanka Burjanová

***

Zobrazit všechny články autorky