Bouřky v trysku staletí

Velmi zdařilým důkazem moudrosti matky přírody je fakt, jak i prostřednictvím zemské atmosféry velmi spravedlivě rozděluje jednotlivým klimatickým oblastem své pozoruhodné jevy. A tak zatímco obyvatelé tropického pásu kolem rovníku nevidí nádherné polární záře a v polárních oblastech jich je habaděj, příroda to těm teplomilným bohatě vynahradila četnými bouřkami, kterými naopak na severu i jihu za polárními kruhy velmi šetří. Pro zajímavost – na ostrově Jáva mají bouřku 320x do roka, v oblastech kolem pólů třeba někdy ani jedinou. A jistě velmi překvapí, že v každém okamžiku vzniká ve vzdušném obalu naší zeměkoule téměř 2000 bouřek!

Když se vrátíme do historie k bájím starého Řecka, pak narazíme na velmi známé jméno – Prométheus. Tento Titán nejenže stvořil člověka, ale také mu přinesl v duté holi oheň, který ukradl bohům. Dovolil si asi příliš, neboť byl za to přikován ke skále na Kavkaze a orel (nebo to byl sup?) mu každý den kloval játra, která mu každý den naštěstí znovu dorůstala!
Báj je to krásná, my však víme, že oheň člověk poznal už v pravěku doslova zásluhou bouřky a dlouho připisoval tento jev nadpřirozeným bytostem. Možná si někdo ještě vzpomene na své dětství, kdy od rodičů slýchával, že při bouřce hrají čerti v mracích kuželky. Jejich kácení je hromobití a blesk je jiskra, která vzniká, když se náhodou srazí dvě železné koule, kterými se hraje.

Po více než dva tisíce let se předpokládalo, že bouřkové jevy jsou vyvolávány „suchými parami“, hořlavými sirnými a sodnými výpary, které unikají ze zemského povrchu. Tyto Aristotelovy představy o přírodních jevech začali nabourávat až Galileo Galilei a Descartes, ale ani v jejich době ještě nikdo bouřku s elektrickými jevy nesrovnával!

V polovině 18. století však přicházelo bouřkám na kloub hned několik badatelů. Nejznámější – a právem – je Benjamin Franklin, ale pravděpodobně ještě před ním se přišlo na to, že blesk je vlastně veliká jiskra. Francouz Jean-Antoine Nollet poznal řadu společných vlastností blesku a laboratorně vyrobené jiskry, a předpokládal, že atmosférická elektřina vzniká třením vzduchu o vzduch.

I zakladatel moskevské university ruský chemik a fyzik M.V. Lomonosov konal se svým přítelem G.W. Richmannem pokusy s elektřinou. Tito dva vědci sestrojili „hromový stroj“, který měl odvést „hromovou sílu“ na kovovou tyč a Richmann při jednom z pokusů při silné bouřce v Petrohradě v roce 1753 byl zabit bleskem! Lomonosov pak asi jako první si uvědomil, že letní bouřky souvisejí s výstupnými proudy teplého vzduchu, který se ohřál od zemského povrchu. Tím se dostal ke správnému vysvětlení blíže než Franklin a „náš“ Prokop Diviš, kteří se domnívali, že atmosférickou elektřinu a tedy i bouřku vyvolávají vodní páry, které se při rychlém výstupu vzhůru stávají elektrickými.

Benjamin Franklin přímo excelentně vyvrátil přísloví – devět řemesel, desátá bída! Byl totiž tiskařem, pak novinářem, přírodovědcem, filozofem a nakonec velkým státníkem – jedním z hlavních tvůrců americké ústavy – „otců zakladatelů“. V roce 1747 začal intenzivně bádat a experimentovat v oboru elektřiny a brzy se začal zajímat i o elektřinu atmosférickou. Nejdříve tedy přišel na to, že – „Elektrické proudění je přitahováno špičatými předměty. Nevíme, zda tuto vlastnost má i blesk. Ježto však ve všech svých rysech, u kterých jsme prováděli systematická srovnávání, má blesk shodné vlastnosti s elektřinou, mohu snad oprávněně předpokládat, že se s ní bude shodovat i v tomto směru?“ A otazník na konci tohoto záznamu ve svém denníku mohl odstranit až po svém slavném pokusu v roce 1752.

Do bouřkového oblaku – cumulonimbu – vypustil na konopném provazu draka s dřevěnou konstrukcí pokrytou hedvábím a s železným hrotem na špici. Jako pikantérie se uvádí, že to hedvábí koupil Franklin své ženě na šaty k Velikonocům a tak paní Franklinová přišla zkrátka. Pokus byl dramatický. Na konci silného konopného provazu byl přivázán těžký železný klíč a k němu pak krátká slabší hedvábná šňůra. Tu držel odvážný experimentátor v ruce a jiskry, které vyskakovaly od železného klíče mu dávaly elektrické rány! Není se co divit, že velký německý filozof Immanuel Kant nazval Franklina „novým Prométheem, který vzal nebi oheň“!

A v této kapitole ještě zbývá vzdát hold dalšímu učenci, tentokrát domácímu. Po nešťastné smrti profesora Richmanna v Petrohradě mnoho badatelů pokusy s blesky zastavilo. Prokop Diviš, východočeský rodák, premonstrát, vědec a experimentátor se však nezalekl a pokračoval v nich. Na zahradě fary v Příměticích u Znojma „uvedl do provozu“ dne 15. června 1754 svůj „meteorologický stroj“. Byl to vlastně bleskosvod, přístroj velmi složité konstrukce. Měl 400 kovových hrotů a byl umístěn na stožáru vysokém 15 m a později dokonce 41,5 m.

Dle Divišových představ měl trvale vyrovnávat napětí mezi nebem a zemí, měl odsávat náboj bouřkového oblaku tichým výbojem a zabránit tak vzniku bouřky! Pro pořádek musíme upozornit, že úkolem současných hromosvodů samozřejmě není zabránit bleskům, neboť to není možné, ale pouze pokud možno beze škod odvádět elektrický výboj do země. Konec toho přístroje byl smutný. V roce 1759 postihlo celou střední Evropu velké sucho a vesničané v Příměticích se domnívali, že je to zaviněno tím, že Divišův bleskosvod rozhání mraky. A tak přístroj strhli a zničili! A nejen to – první hromosvody postavené v našich zemích koncem18. století nebyly „divišovského“, ale „franklinovského typu“. Ano, prostě platí – doma není nikdo prorokem!

Ačkoliv Prokop Diviš slavil velké úspěchy jako experimentátor, jeho teoretické představy ještě bohužel setrvávaly na prastarých základech pojímání přírody. Výzkum elektřiny totiž stále chápal jako prostředek k lepšímu poznání „ohně“, což byl jeden ze čtyř základních přírodních živlů – země, oheň, voda a vzduch, přesně v intencích Aristotelových. A ještě další zajímavost o Divišově všestrannosti. Byl totiž také vynikající hudebník a už v roce 1753 sestrojil vlastní hudební nástroj, ve kterém využil elektřiny! Nástroj měl 790 kovových strun, 3 klaviatury, trojí pedálový systém a elektřina z leydenských lahví měla čistit zvuk strun!

I když o atmosférické elektřině víme téměř vše, přesto si příroda ještě některá svá tajemství stále hájí a mezi ně patří i kulový blesk. O této ohnivé kouli, která se pohybuje někdy přímočaře, jindy klikatě, vzniká náhle a stejně tak náhle zaniká, někdy potichu, jindy s pořádným randálem, která někdy proletí domem aniž nadělá škodu a jindy je tomu naopak – o té se toho už napsalo mnoho.

Přesto stále neznáme vysvětlení tohoto jevu ani ho nedovedeme vyrobit v laboratoři. Existuje pouze několik teorií. Nejznámější je ta, která předpokládá, že je to koule plazmy, což je čtvrté skupenství hmoty téměř stoprocentně ionizované. Další předpokládají, že kulový blesk vzniká oxidací křemíku, či uhlíku, že to jsou hořící bahenní plyny či hořící vodík. Uvažuje se i o přírodní termonukleární reakci či o antihmotě. Každopádně si na úplné objasnění musíme ještě nějaký ten pátek počkat!

A ještě něco musím poctivě připomenout. Všechny tyto historické události „vyhrabal“ meteorolog-historik Karel Krška, který spolu se svými kolegy Karlem Pejmlem a Janem Munzarem vydal v roce 1990 skvělou knížku s názvem Meteorologie téměř detektivní.

Vladimír Vondráček

* * *
Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora