Klima, počasí a sport

Je načase opět se podívat atmosféře pod sukně a zjistit, jak se podílí na vývoji různých sportovních odvětví i na jednotlivých sportovních výkonech. Jsem přesvědčen, že i toto bude pohled zajímavý.

Jelikož počasí a klima ovlivňuje jak známo všecko, samozřejmě nikdy nemohlo vynechat tak důležitou oblast lidského konání, jakou je jistě sport. Bohužel se nám nepodařilo zjistit, jak vlastní počasí ovlivňovalo sportovní výkony ve starém Řecku při původních Olympijských hrách, ale můžeme dedukovat, že tehdejší středomořské klima bylo příjemné, a tedy i příznivé pro závodníky. Navíc – nejsme sobci a klidně zde necháváme prostor pro další eventuální badatele.

Dále je jistě známo, že jen o něco později už staří Římané považovali sport a hry za stejně důležité jako chleba, neboť prosazovali známé heslo – Panem et circenses – tedy – Chléb a hry! Pravda – tehdejší hry byly pěkně drsné, aktivně se jich zúčastňovali prakticky jen gladiátoři, zatímco páriové i plebejci se pouze dívali. Prostě – jiný kraj a jiná doba – jiný mrav! Ve středověku pak při velkolepých rytířských turnajích bylo také určitě preferováno počasí pěkné a suché, neboť v dešti by železné brnění rychle rezavělo.

Přeskočme ale další staletí a podívejme se na moderní sportování. Každé sportovní odvětví nebo dokonce i každá sportovní disciplína může mít poněkud jiné požadavky jak na klima, tak na počasí, tedy na okamžité povětrnostní podmínky.

Je jasné, že místa pro konání největších světových sportovních akcí jsou přímo bytostně vázána na klimatické podmínky. Je tedy zcela jisté, že nebudou asi nikdy žádné Olympijské hry ani nejrůznější mistrovství světa pod širým nebem pořádány v ledovém Grónsku či na rozpálené a vyprahlé Sahaře. Některá klimatická pásma jsou pro takové sportovní akce prostě naprosto nevhodná, a tak většina velkých sportovních akcí se koná v pásech mírných či subtropických.

A teď k těm okamžitým povětrnostním podmínkám. Déšť sice není při závodě příjemný téměř nikomu, ale kupodivu - na příklad běžci vytrvalci zejména při maratónském běhu mají slabý deštík a alespoň trochu chladnější počasí mnohem raději než teplo a sluníčko! Pálící slunce a vedro pak z lehkých atletů tolerují pouze sprinteři, kteří svůj výkon „prodají“ v několika sekundách. Atletům-skokanům také nevadí při vlastním skoku, ale úmorné je pro ně čekání mezi jednotlivými skoky. Samozřejmě vedro není vůbec příjemné fotbalistům, hráčům rugby či baseballu, kterým kromě velmi nepříjemného pocení a dehydrování slunce často vadí i při rozhledu. Bouřku sportovci také „nemusí“, vždyť jsou dokonce známy příklady, že blesk zabil hráče na hřišti! Některou sportovní činnost pak může zcela zhatit mlha, vítr, nebo silný liják.

Existují pamětníci kuriózních volejbalových utkání, která zůstala nedohrána. Například na pobřeží Baltu jednou (a možná i častěji) zůstalo nedohráno utkání, když se na hřiště zcela nenadále velmi rychle přihnala od moře tzv. advekční mlha. (Pro zajímavost – byla to mlha podobná té, která pomohla anglickým lodím překvapit Němce na začátku 1. světové války u Helgolandu.) Jindy zase na východoslovenské Šíravě znemožnil utkání vítr tak silný, že útlé ručky dívek a žen neměly nárok a při podání proti němu prostě poměrně lehký volejbalový míč na druhou stranu sítě nedostaly!

Jsou ale i sporty které vítr přímo vyžadují – třeba jachting, ovšem i zde musí mít větrné podmínky své mantinely – co je moc, to je moc. Při vichřici se na jezerech ani na moři plachtit nedá, ale je-li úplný klid, závody se také většinou odvolají. Možná překvapí, že zcela různé požadavky na směr větru mají někteří lehkoatletičtí vrhači. Koulařům a kladivářům jistě vítr nevadí, neboť jejich nářadí je pěkně těžké, ale oštěpaři a oštěpařky mají raději přiměřený vítr do zad, diskařům pak naopak pomáhá protivítr mírně ze strany a záleží zde dokonce, zda ty ploché disky vypouštějí z ruky praváci či leváci! A podobně jsou na větru závislí třeba i kanoisté a veslaři.

S počasím se často potýkají i sportovní střelci na venkovních střelnicích, nemluvě o lukostřelcích. Vrátíme-li se k lehkým atletům, tak je jasné, že jim protivítr vadí, ale také už mírný vítr do zad je příčinou toho, že nemůže být uznán světový rekord sprinterům a dálkařům! Regule jsou velmi přísné, je vlastně povolen pouze vánek a slabý vítr do 2 m/s.
Silnější a zejména boční nárazovitý vítr je nepřítelem silničních cyklistů, daleko větším než třeba déšť. Silný vítr nebo mlha znemožní závody lyžařů, jak sjezdařů, tak i skokanů a bohužel také máme v dobré paměti i smrtelné úrazy, které zavinily tyto dva meteorologické prvky.

Obecně můžeme shrnout, že počasí se tak významně podílí na úspěchu či neúspěchu sportovních her - i finančním, a tak čím dál tím více sportovních odvětví se snaží rizika počasí tak či onak eliminovat. Čím dál tím víc sportů se z volné přírody stěhuje do tělocvičen a sportovních hal. Na příklad ještě na Olympiádě v Berlíně v roce 1936 cvičili sportovní gymnasté venku, což si jistě dnes vůbec nedovedou představit. Vyprávět o tom by mohl – kdyby ještě žil - například náš gymnasta a sokol A. Hudec, který zvítězil na kruzích.

Výrazně halovými sporty se staly házená, volejbal i košíková, které se také dlouho hrály pod širým nebem. A tento „úprk“ před počasím měl značný vliv i na způsob hry. Na příklad v hale samozřejmě nelze v odbíjené při servisu použít tak tzv. „svíčky“, tedy vysokého podání, které působilo soupeřům problémy buď při větru, nebo když jim sluníčko svítilo do očí! A tak pamětníkům nezbývá, než si připomenout už jen pár tradičních volejbalových turnajů pod širým nebem, třeba ve známých Dřevěnicích na Jičínsku. Tento turnaj se během více než půl století stal pravděpodobně největším volejbalovým turnajem v Evropě!

V současné době hrají hokej na přírodním ledě snad už jen vesničtí kluci na rybnících, do sportovních hal se někdy přesunuje i kopaná a lehcí atleti mají také svá halová mistrovství Evropy i světa. Naopak volejbalisté se částečně vracejí do přírody – na písek pláží - sice také většinou umělých a jen v soutěžích dvojic. Také tenis má své vrcholné soutěže pod širým nebem i v halách. Tak se tyto sporty vlastně stávají jakýmisi „hermafrodity“ a na jednom z nejstarších tenisových turnajů ve Wimbledonu se velmi často kromě hráčů, rozhodčích, diváků a sběračů míčků objevují i další pomocníci. Mírné oceánské klima s četnými dešťovými přeháňkami si vynutilo vznik nové profese – „zatahovačů“ velkých plachet, které chrání trávník na dvorcích před deštěm! V televizních přenosech pak můžeme vidět, jak jim to jde od ruky.

I organizátoři většiny velkých lyžařských soutěží musejí kvůli počasí čím dál tím častěji pomáhat přírodě umělým přisněžováním. Pro zajímavost – na Zimních olympijských hrách závodili na umělém sněhu lyžaři poprvé v Lake Placid v roce 1980 a některým prý docela vadil. Jako vrchol všeho i horolezci nyní často zaměňují vrcholy hor a skal za lezení po umělých stěnách, pěkně v teple a suchu hal. Pravda – je to bezpečnější, ale kamsi se ztrácejí zejména ty nejkrásnější zážitky z pokoření hory či skály i z překonání povětrnostních nástrah!
Je ale třeba také zdůraznit, že je několik sportů, které přímo vyžadují, aby závodníci měli slušné meteorologické znalosti – třeba letečtí plachtaři a mořští jachtaři. Pro ty první je totiž zemská atmosféra vlastně „neomezeným hřištěm“, na kterém soutěží.

I když letecké předpovědi jim pomáhají, přesto je pro každého plachtaře naprosto nezbytné, aby poznal, který cumulus „táhne,“ a který je už „odkvetlý“. Při svých přeletech na dálku nebo při tzv. rychlostních trojúhelnících musejí využívat termiky vzestupných proudů pod těmito mraky. Někdy se odváží i do bouřkových cumulonimbů, ale v nich se vyskytují i proudy sestupné. Výborné podmínky pro bezmotorové létaní skýtají horské hřebeny. Při správném směru proudění se vytvářejí vzestupné proudy na návětrné straně hřebenů a někdy se i za nimi vytvoří tzv. dlouhá vlna, kterou letci také rádi využívají. A tak naprosto věrni soutěžím pod nefalšovanou nebeskou klenbou zůstávají snad už jen letečtí plachtaři a mořští jachtaři, kterým jistě nehrozí, že by jim někdo vytvořil umělou atmosféru či umělé moře. Ale nechejme toho, abychom to nezakřikli!

Vladimír Vondráček

* * *
Koláž pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora