Podivný rybář

Bez vody není života. Jak jednoduchá poučka a jak hrozná pravda. Na tom se snad shodnou i poslanci v parlamentu napříč politickými stranami. Voda má mnoho poslání, vlivu a použití. Ten praprapůvodní zákon, že vše co chodí, létá, plave, leze, stojí, co se rodí a roste, se bez vody neobejde. Vlastně jen to umírání vodu nepotřebuje. Voda vstupuje a vystupuje do všech život tvořících buněk. Vodu potřebuje každý z nás asi desetkrát za den. Zkuste si to přepočítat.

Voda je vůbec strašně zajímavá. Jak víme z obecné školy, tvoří troje skupenství: led, kapalinu a páru. Že ledy ochraňují severní a jižní pól a tím i polovinu světa už je v podvědomí, že obří přehrady jako Asuán na Nilu a jinde ve světě vyrábějí tu nejekologičtější elektřinu a že pára pohání generátory v atomových elektrárnách je dnes samozřejmou banalitou. My chemici vidíme vodu docela jednoduše H-O-H. Jak prosté, Watsone, řekl by Sherlok Holmes.

Voda má ale ještě rozměr čtvrtý. Abstrakci. Pohled na ni, ať teče, šumí nebo jen stojí, vyvolává pocit pohody, duševního klidu a tedy radosti.

Jednoho květnového dne mi oznámil můj starý přítel Franta, že jeho otec F. Krieg, takto revírník u Schwarzenberka, byl přeložen ze Stříbrné Hutě na myslivnu v parku zámku Hluboká. Ta je postavena mimo turistické cesty a stranou zájmu návštěvníků o zámek. Oblast je naopak pro veřejnost uzavřena. Ráj vypadá zřejmě nějak podobně. Vltava plná různých ryb je nedaleko a rybníků víc než souše. Pan Krieg senior měl na starosti veškerou přírodu v parku a okolních lesích. S nadšením byla naplánována společná lovecká dovolená. Dny utíkaly a koncem srpna došlo konečně na tu vytouženou dovolenou. U pražského rychlíku mne očekával Frantík a oznámil, že si musíme pospíšit stihnout náročný program. Ukázalo se, že také pozval dvě mladé dámy, pro každého jednu, ale abych se nebál, jedná prý se jenom o kulturní vložku. Ta jedna je z Budějovic a také chytá ryby a ta druhá je její kamarádka. Musíme však na zítřek opatřit oběd. Sedli jsme na motorku, zajeli do myslivny pro sportovní obleky, vzali pušky, zavolali Broka a hurá na divoké kachny. Večer visely ve sklepě tři kusy z hejna vyvedeného v tišině v rákosí. Maminka slíbila vystrojit zítra pro všechny hostinu. Po studené domácí šunce jsme šli spát brzo, abychom na ranní rybaření dobře viděli.

Kdo neprožil ráno u vody při východu slunce, promarnil život. Franta mne vyhnal z postele už v pět hodin ráno. U snídaně, kde ze zdravotních důvodů, kromě kalorických potravin, zaujímal své místo i grog, mi nastínil úkoly. Vybral také pruty, ty kratší a spoustu třpytek. Převládaly stříbrné s červeným třapečkem prý nejvhodnější na okouny. Chytat budeme u té potopené olše, kde se jich drží celé hejno. Potřebujeme nejméně čtyři kusy, aby nebyly menší než půl kila. Musíme se vytáhnout a pro holky uspořádat pořádnou hostinu a dokonalou atrakci.

Dovolím si předložit recept na „cigánskou” přípravu pstruha nebo okouna. Ryba se vykuchá, očistí, osolí, opepří a do břicha se vloží půl cibule. Ryba se používá celá a nabalí se na ni souvislá vrstva vlhké hlíny nebo s výhodou jílu dva až tři centimetry silná a pečlivě se uplácá do tvaru šišky. Mezitím se přikládá na táborák tak, aby se utvořilo hodně popela. Popel se rozhrne, vloží se do něj jílem oplácaná ryba, v našem případě okoun, a pečlivě se zahrne horkým popelem a dále se pokračuje v mírném topení. To dle aktuální situace může trvat méně než hodinu. Tento prostoj možno využít k mírné konzumaci vhodné lihoviny.

Po uvedené době se upečený artefakt z ohně vydoluje a opatrnými poklepy rozbije keramický obal. Na vysušeném jílu jsou připečené ploutve, kůže, případně šupiny. Maso je šťavnaté, vláčné, voní a gastronomicky je zařaditelné do extratřídy. Pojídá se klasickým způsobem s chlebem a vínem. Smůla je v tom, že se dílo někdy nepovede.

K Vltavě jsme přišli ještě za šera. Nizoučko nad řekou ležela hustá mlha. Nepohnul se ani lísteček. Holínky byly mokré od rosy a za námi zůstávaly v trávě dvakrát dvě stopy po setřené rose. Voda byla barvy olova a na hladině se neukázala ani vlnka. Proud plynul jako celistvá masa. A přece. Tam a zase tam se dělala na vodě kola, jak se ryby chtěly podívat na svět.

Došli jsme až k olši, která vyvrácená a polosuchá ležela jak dlouhá tak široká ve vodě s mírným sklonem po proudu, vytvářejíc tišinu. Sestavili jsme pruty a připevnili navijáky, vybrali vhodné třpytky a už se nahazovalo. Štěstí bylo střídavé, jak bývá, a protože úkol byl ponechat si půl kilové, trvalo přes hodinu, než ty výběrové kusy ležely na trávě.

Říkám Frantovi, plán je proveden a jde se domů. On jako že ano, ale zkusí poslední hod, jeden okoun do rezervy by byl dobrý. Provedl dlouhý hod, zasekl a pak znechuceně zanadával. Viktore visím!

Tak vlasec uřízni, navádím. Nesouhlasil, prý je to jeho nejmilejší a vyzkoušená třpytka. Podal mi prut a už sundával boty a kalhoty, svetr a košili a vklouzl do řeky. Udělal pár temp, chytil se větví a kmene olše chvíli tam něco kutil pod vodou a vítězně oznamuje: „Je venku natáčej.“ Já ještě volám jen se neutop, přece se o ty tvé dvě krasotinky sám starat nebudu.

Chvíli bylo ticho a pak Frantík poněkud chraplavým hlasem zavolal: “Viktore, něco mne drží za nohu.” Vesele odpovídám, že vodníci vymřeli po meči společně s Petrem Vokem z Rožmberka. Hlas, který odpovídal, nebyl však ani trochu veselý. „Viktore,já mám nohu do něčeho zaklesnutou a nemohu ji vyprostit, přitom mne to táhne po proudu a ke dnu. Snažím se rukama nohu uvolnit, ale jak se pustím olše unáší mne voda dál. Ani druhou nohou to nejde, i když se snažím sebevíc. Viktore musíš mi pomoci, já to sám nezvládnu.“ Jeho žádost byla naléhavá a rozčílená.

Odhodil jsem prut, rychle se sebe stáhl šaty a skočil do vody. Pár temp a již jsem držel Frantu jednou rukou a druhou uchopil silnou větev a záda vzepřel o kmen olše. Naléhám, aby mi rychle vysvětlil, co se vlastně děje a naznačil, jak mohu účinně zasáhnout.

Franta nabyl trochu klidu a snažil se sám pochopit, co neobvyklého se stalo, že ho provází podivný neklid. Přece jsem od mládí školený lovec a pytlák, ale něco podobného neznám.

Konečně začal celkem souvisle událost popisovat: „Jak jsem uvolnil háček, a šlo to velmi lehce, a udělal jsem tempo ke břehu, něco mne pevně chytilo za kotník a nemohl jsem se žádným způsobem vyprostit ani kopáním, tahem či kroucením. Veškeré pohyby byly silně omezené. Když jsem nyní v klidu nic se neděje, ale jak hnu nohou táhne mne to nazpátek.“

“Příteli já ti věřím, ale dalo by se vše vysvětlit zkrouceným kořenem nebo stočeným lanem, obojí může pérovat.” Franta zatvrzele nesouhlasil a rozpačitě konstatoval: „Co mne nyní jistíš, snažím se druhou nohou tu smyčku stáhnout. Opravdu to vzdoruje a navíc je taková klouzavá a měkká.”

Je nasnadě, že ve vodě nemůžeme dále trčet. Rozhodli jsme použít násilí. Chytili jsme se za ruce a za mohutnou větev stromu a silnými záškuby snažili uvolnit nohu. Počáteční pokusy byly bez úspěchu a opravdu se zdálo, jakoby úchyt péroval. Najednou po silnějším rázu se naše skupinka od olše odpoutala. Jásal jsem, že se dobrá věc podařila a cesta se uvolnila. Franta zůstal skeptický a usoudil, že volní sice jsme, ale přece něco za sebou táhneme.

Pomalu jsme se přibližovali ke břehu. Už jsme stačili dosáhnout dna a já vylézám první a pomáhám Frantíkovi. Už i on je na břehu a přitahuje k sobě zatíženou nohu. Voda je silně zakalená pobřežním bahnem, takže stále nevíme, oč jde.

Až nyní je celá noha venku – a hrůza nás obešla. Okolo kotníku je pevně semknutá lidská ruka.

Franta byl na mrtvici a stěží zadržoval zvracení. Nicméně jsme pokračovali s vytahováním nečekaného a hrůzného nálezu. Za rukou následovala paže, pak ramena a hlava s dlouhými černými vlasy a postupně celé tělo nahé ženy.

Franta prosil: „Viktore, rychle mi pojď pomoci zbavit se té sevřené ruky, déle to již nevydržím a zblázním se. Ruka držela pevně. Se zaťatými zuby jsme prst po prstu narovnávali, až zničený Frantík byl osvobozen a zůstal v šoku ležet na trávě. Já si sedl vedle něj a uvažoval, zda sním nebo bdím. Mezitím vyšlo naplno slunce a milostivě shlíželo na prapodivnou a nesourodou skupinu.

Drama však ještě neskončilo a nelítostně pokračuje. Franta sedí na kmeni zlomené břízy, hlavu má ukrytou v dlaních a nepřítomný pohled upírá na utopenou. Já stojím opodál, hledím na ten děsivý obraz a nevím, co si mám. o všem myslet. Dívka leží na zádech na mírném břehu a nohy má až po kotníky ve vodě. Jedna ruka spočívá podél těla a druhou má nataženou, jakoby po něčem sahala. Tělo má neskutečně bílé a kontrastuje s černými vlasy . Pramenem vlasů má částečně zakrytý obličej a sahá jí až k ňadrům.

Zbytek je zachumlán na krku a rameni. Zdá se mi, jako bych tu ženu již někde viděl. Přistoupím proto k Frantovi a zašeptám: „Není to ta dívka, co ti včera přinesla tu hrdějovickou vázičku?” Ten jako v transu hlesl: „Je, ona mě měla ráda a přišla si pro mne!” Vzpomněl jsem si, že ta dívka přijela na kole včera navečer, šeptla Frantovi něco do ucha, dala mu vázičku, lehký polibek na tvář a odejela. Chtěl jsem protestovat proti jeho zrůdné teorii, ale zaskočil mne ženský výkřik a jekot.

Franta se vymrštil jako bodnut sršněm mysle, že zvuky pocházejí od jeho utonulé. Krve by se na něm nedořezal. I já se po hlase rychle otočil. Stála tam ohlášená a očekávaná návštěva. Menší blondýnka si, dle ženského obranného zvyku, držela před ústy ruku a byla na omdlení a větší tmavovláska energicky prohlásila: „Co se to, prosím vás, tady stalo. Vypadáte zbědovaně.” Franta začal něco koktat a já lakonicky oznámil, že jsme vytáhli utopenou ženu. Konečně se Franta odhodlal k tomu, aby nás seznámil. Tmavovláska Marta studuje v Praze medicínu a blonďatá Helena učí v Budějovicích na gymnáziu.

Marta, věrná své profesi, sešla k řece prohlédnout tělo nebožky. Chvíli se jen dívala pak jí odhrnula vlasy z obličeje a znova ji zamyšleně pozorovala. Když se k nám vrátila, vážným hlasem oznámila: „Zavolejte policii, byla zavražděna! Má do krku zaražené truhlářské dláto! Pronesené zjištění nás zcela šokovalo.

Jak tam tak ležela nehybná a bílá, připomínala mi obraz od Schikanedera „Utonulá”. Bylo mi jí nesmírně líto. Tak mladá a pěkná a měla celý život před sebou.

Poslali jsme Helenku do myslivny přivolat policii, což velmi ráda a hned provedla. Nyní došlo na to, abychom před příchodem policie vše opět probrali. Zopakovali jsme realisticky zachycení Frantovy nohy, vytáhnutí utopené z vody a obtíže s uvolněním zaťatých prstů. Marta nás chvíli s údivem pozorovala a pak s poťukáním na čelo naše dobrodružství jizlivě zhodnotila: „Blbost! Vy jste se snad zbláznili nebo moc pili. Tělo a zvláště mrtvé ponechané pár hodin ve vodě, nemůže vykazovat žádné reflexy. Dostavilo se u vás blouznění ze stresu.” Nakonec se pokusila vysvětlit svou představu o tragické události: „Vrah při hádce nebo ze zálohy zaútočil a probodl jí krk dlátem. Protože byla zasažena hlavní tepna, oběť silně krvácela a okolí i šaty byly potřísněné krví. Vrah zpanikařil oběť svlékl a odnesl ji do řeky. Ta bělost kůže poukazuje na velkou ztrátu krve.“

Po návratu Helenky bylo dohodnuto, že policii o svých hypotézách informovat nebudeme. Ať pátrají sami. Přijeli dva vyšetřovatelé z Budějovic. Ptali se, pátrali a také zjistili vraždu. Zavolali umrlčí vůz, naložili nešťastnou mrtvou a zcela náhodou v ní řidič poznal Marii Zelenkovou od nich z Hrdějovic, kde byla modelérkou v keramické manufaktuře.

Tím vše pro nás skončilo, dovolená i její radosti. V poledne se skoro nikdo nedotkl krásně upečených divokých kachen s červeným zelím. Rozpačitě jsme se rozloučili s hostiteli. Helena odejela do Budějovic a já s Martou večerním vlakem do Prahy. Když jsme se na nádraží loučili, s vážnou tváří se otázala: „Opravdu se to tak přihodilo?” Já jsem přikývl. Pokrčila rameny, políbila mne a nikdy už jsme se nepotkali.

Později vyšla v novinách policejní zpráva: Dva rybáři objevili ve Vltavě u Hluboké ženu, která byla již před vhozením do řeky usmrcena. Zaměstnána byla jako modelérka v keramické manufaktuře v Hrdějovicích. Její druh a vrah byl zaměstnán tamtéž jako údržbář. Byl zadržen a usvědčen. Čin spáchal ze žárlivosti.

Sedím, hlavou se mi honí smutné vzpomínky a dívám se na vázičku z Hrdějovic, věnovanou z lásky, stojící na protější poličce. Snad je opravdu mnoho věcí mezi nebem a zemí…

Viktor Mansfeld

***
Koláže © Olga Janíčková

Zobrazit všechny články autora