Padesátimarkovka

Probíhala sedmdesátá léta a naděje “Pražského jara” byly sovětskými a českými komunisty rozmetány. Přece se ale někdy našly skuliny v totalitní hrázi. Já měl to štěstí a jednou skulinou proklouzl. Moji známí z univerzity v Bonnu mne pozvali na placenou přednášku do Heidelbergu, kde se konal farmaceutický kongres. Tématika odpovídala mému zaměření a současné práci. Byl jsem tedy pověřen naším ústavem přednést nějaké novinky z našich studií. Samozřejmě to musela schválit Akademie věd, Okresní politický výbor a Ministerstvo vnitra. A vyšlo to, ač neuvěřitelné.

Do Německa jsem jel vlakem, ale na hranicích se odehrávaly kontroly a prohlídky stejně zahanbující, jako při cestách autem. Přátelské přijetí v Heidelbergu, to byl ohromný rozdíl! Když jsem ukončil přednášku a odpověděl na dotazy, přišel za mnou nápadný starší muž a prohlásil: “Já jsem Leo Romig.”

Tím vlastně začal můj podivný příběh. A Leo Romig pokračoval: “Promiňte, že jsem vás tak nenadále přepadl. Strašně rád bych si zase jednou pohovořil česky. Nechte to tady všechno běžet a pojeďte se mnou do Ettlingen. Mám tam lékárnu a venku čeká auto.” Ze zvědavosti jsem souhlasil. Opravdu cesta netrvala dlouho a brzo nás obsluhovala u oběda podávaného na terase pěkné vily jeho pohledná dcera Haninchen. Ettlinge je rozkošné, malé město nedaleko Rýna, zasazené do parků a obklopené spoustou květin. Na zámku v obřadním sále je na stropě vymalováno umučení Jana Nepomuckého.

Vážený čtenář jistě dovolí, abych přítele Romiga přiblížil hlouběji. Zaslouží si to. Za Hitlera, jako mnozí židé, trpěl v koncentráku a z celé rodiny se vrátil sám. Doma ho čekala maličká dceruška. V Brně provozoval lékárnu a jako Němec byl po revoluci odsunut a zůstala mu jen ta dcerka. V Německu ho navíc místní spoluobčané považovali dlouho za cizince. Vše vydržel, nezatvrdil se a zvítězil.

Stal se z něho vše chápající a moudrý člověk. Ve svém domě rád vítal české intelektuály, jednak aby jim pomohl, jednak se dovídal novinky ze své bývalé vlasti. Místo zápisu do knihy hostů natáčel je a nahrával na film a utvořil tak soubor lidí, kteří se často mezi sebou znali. Představení v domácím kinu bývalo veselé, až dojemné.

Nerad jsem odjížděl. Při rozchodu mne požádal, abych se o dušičkách podíval a trochu ošetřil hrob jeho otce na vinohradském židovském hřbitově. “Celou věčnost jsem se tam nedostal. O hrob se stará náš bývalý zaměstnanec, starý hrobník Lévi Stein. Když mám po kom, propašuji mu nějakou marku na přilepšenou.” Ještě se také otázal, zda mu mohu předat těch 50 D-Mark. Namaloval mi plánek, abych snáze hrob našel a odvezl mne na nádraží do Karlruhe, kde je most přes Rýn a posadil na E-Zug Paris-Strasbourg-Frankfurt-Prag.Než se vlak rozjel, povídá: “Mám ještě jednu prosbu. Položte tento kamínek na náhrobní kámen, je to podle starého židovského zvyku. Když židé táhli pouští, zahrabávali své mrtvé do písku, a aby je nemohli vyhrabávat divocí psi, nanosili na hrob kamení. Myslím, že by bylo pěkné, kdybyste tam položili i své kamínky.“

Vzpomínky vyšuměly a nahradil je návrat do běžného pracovního režimu. Čas utíkal, že jsem si ani nevšiml záměny léta za podzim. Jednoho dne mne manželka upozornila, že zítra je dušiček, a že bych měl splnit slib, daný panu Romigovi. Tak jsme se vypravili na Vinohrady. Židovské hřbitovy leží rovnoběžně s olšanskými, směrem na Žižkov, proti nynější stanicí Želivského, ohrazeny vysokou zdí s mřížovou vstupní branou. Proti ní stojí výstavná budova obřadní kaple.

Když jsme vystoupili z tramvaje (metro tam ještě nejelo), ukázal listopad, co umí. Mlha, mokrý sníh, vítr a mraky ubraly toho málo ze světla. Já měl plnou hlavu problémů z práce a žena tři kamínky pro nebožtíka. Došli jsme k bráně a zacloumali klikou. Zamčeno! Celé okolí bylo ošumělé a nehostinné a ještě toto. Vzdát jsme se ale nechtěli a tak volám: “Halo, pane Stein, halo, otevřete a chvíli zase křičeli oba. Pak jsem zabušil kostkou z dláždění na mříž a hulákáme: “Herr Stein, wir sind von Herrn Romig aus Ettlingen!” Okolo šel párek starších manželů a muž zabručel: “Co tu řvete, ty mrtvé nevzbudíte a živí tam nejsou.”

Ledva přešli, od domku ukrytého v křovinách za kaplí vyšla postava podivného vzhledu. Pohybovala se velmi lehce, takže popadané listí vlastně ani nešustilo. Když došla k mřížím, dalo se rozpoznat mužské oblečení, ač toto bylo jaksi univerzální. Šedivý, dlouhý plášť s vyhrnutým límcem a něco jako kalhoty, v nichž se boty takřka ztrácely. Na hlavě měl čepici jakou nosili u Wehrmachtu. Mezi límcem a čepicí hleděla tvář hubená a nažloutlá. Prostě nemocný stařec. Odemkl a bránu pomalu otevřel.

Trochu nás vzhled a projev hrobníka zneklidněl. Povídám mu: “Pane Steine, jsme přátelé Leo Romiga a jdeme navštívit hrob jeho otce, Arona Romiga, ukážete nám, kudy se tam jde?” Beze slova mávnutím ruky ukázal směr. Nato vytáhnu bankovku a podávám mu ji se slovy: „To vám, pane Steine, posílá Leo Romig na přilepšenou.“ Hrobník nebo hlídač neřekl ani slovo a jen se díval do prázdna, jakoby vzpomínal. Mysle, že nerozumí, opakuji: „Herr Stein das ist fünfzig D-Mark von Hern Romig aus Ettlingen!” Zaváhal, udělal odporující gesto a jak přišel, tak zmizel – beze slova.

Manželka mne chytila za ruku a naléhala, abychom honem dokončili úkol, že je jí zima a už jí jde všechno na nervy. A to chudák netušila, co ji ještě čeká.Vydali jsme se vyznačeným směrem a pomocí mapky našli hrob, vlastně opracovaný, zašlý kámen. Manželka dle svého zvyku jej lehce očistila a položila na vršek tři kamínky. Jeden z Ettlingen a dva z naší zahrady. Slib je splněn, tedy honem domů. Silně se setmělo a nový závan mokrého sněhu nás popohnal. Známou cestičkou se vracíme k východu ke kované bráně. Když jsem vzal za kliku, vrata nepovolila, i když jsem jimi zacloumal. Bylo zamčeno a dokonce mezi železnými pruty omotán řetěz. Mimoděk jsem vykřikl: „To snad není pravda, být večer uvězněn na židovském hřbitově!“ Zapomněl, nebo to udělal schválně? První zlostná reakce se pomalu proměnila na racionální otázku – co podniknout?

První nápad byl, prozkoumat domek za kaplí, odkud snad přišel hrobník. Chvátám tam a věřte nebo nevěřte, okna i dveře byly zkříženými prkny zatlučeny. Podívám se blíže a vidím, že prkna už plesnivějí a hřebíky jsou rezavé. Zvýšila se mi srdeční frekvence. Navíc manželka volá: “Viktore, honem sem pojď, něco jsem našla a vůbec tomu nerozumím.” U sousední cesty byl čerstvě urovnán terén a byla tam zasazena židovská deska z hrubého kamene a na ní, nastojte, byl vyrytý nápis: Lévi Stein 30. X. 1894 – 30. X.1974. To byl vrchol! Vždyť to bylo předevčírem!

Nevěděl jsem a neuměl si ani představit, s kým jsme měli tu čest. Naprosto jsem ale věděl, že se odtud musíme rychle dostat. Přihlédnuto k realitě se nabízela cesta kolem zdi hřbitova směrem k žižkovskému nákladovému nádraží. Byla to spíše necesta, leč přece nás štěstí potkalo. Asi po stu, metrech vyvrácený strom silně poškodil zeď a pomocí náhrobků a větví jsme dokončili trudnou anabazi a vrátili se do civilizace. S pocitem bezpečí jsme dopadli na sedadla tramvaje. Seděla tam známá z ústavu a konstatovala: “Vy ale vypadáte, kde jste se váleli a tváříte se jako byste potkali nebožtíka Hamletova pana otce.“ Hned vystoupila a nebylo nutno nic vysvětlovat. Doma čekala teplá večeře, teplá lázeň a teplá postel. Před usnutím mi přelétl hlavou citát – je mnoho věcí mezi nebem a zemí…

Po nějakém čase uklízím psací stůl a z ničeho nic vypadne na zem ta nešťastná padesátimarkovka.

Viktor Mansfeld

***
Koláže © Olga Janíčková

Zobrazit všechny články autora