Marie Zieglerová: Příběh vráněte Rawena

To, co vám chci, milí čtenáři, vyprávět, se stalo v jednom z nejstarších měst Německa v Kolíně nad Rýnem - přímo v centru.

V parku, vysoko v koruně platanu v blízkosti jednoho z mnoha kostelů se už dávno usídlil jeden pár vran, střežil svoje hnízdo a bránil si svoje soukromí. Z jarní snůšky zbylo v hnízdě poslední mládě, zatímco starší a silnější ptáčata rodiče už vyvedli a ta společně v korunách okolních stromů nacvičovala létání.

Vždyť si to představte – napřed se všechna ptáčata vrtí v hnízdě, aby si získala trochu prostoru, a najednou tam benjamínek zůstane sám. Sem tam zaslechne provokující krákorání některého ze starších sourozenců, který se blízko hnízda mihl, mávaje mu křidélky na pozdrav... “Koukej, koukej, co my umíme! Přidej se k nám ! Pojď si s námi hrát !“

***

Nu a stalo se. Tak dlouho se to vraní mládě vrtělo na okraji hnízda a tak vehementně si procvičovalo letky, až ztratilo rovnováhu. Jeho pád skončil zraněním uprostřed keřů, kde ho dřív než toulavá kočka – vládkyně rozlehlé části městského parku – uviděl nahodilý chodec. Malé vráně naříkavě krákalo o pomoc a ten člověk nebyl bez citu. Stačilo několik ťuknutí na mobilu a během několika minut přijela záchranná četa hasičů. Řeknete si – to jim to ptáče stálo za to?! Jistěže stálo, především je to živý tvor v nouzi, navíc je coby ohrožený druh zákonem chráněný před vyhynutím. A ještě jeden důvod je důležitý, je součástí společného životního prostředí, kam patříme jako jeden z přírodních druhů i my, lidé.

Mláděte se ujal mladý hasič Míša, jemuž se vraňátka, které ještě neumělo létat, zželelo. Přivezl si je domů, krmil je, byl k němu laskavý, povídali si spolu. Vráně dostalo jméno Rawen a má se u Míši jak u pána Boha za pecí.

Jeho jídelníček (video 1. / klikni) má bohatý výběr, takový zcela určitě nemá ani ten nejlepší interhotel v Kolíně - myšky, mladé krysy, červy, červíky různých druhů, jatýrka z kuřete, nechybí cvrčci ani cikády.
Není divu, že za několik dní již Rawen slyšel na jméno a nepotřeboval ochrannou klec. Stal se členem rodiny. Oblíbil si velice Michaelovu ženu Alexandru, druhou to krmičku, i jejich dcerku Lisu.

Když ho jeho zachránce vzal do zahrady, kde pro něho nachystal různá „bidýlka“ a krmítko, zamávalo vráňátko křídly a z větve, na kterou ho Michael posadil, přeletělo na druhou, pak obletělo zahradu a vrátilo se k němu na rameno.

V několika málo dnech, kdy mladému vráněti zesílila křídla, byl mu již prostor velké zahrady malý a zvědavě se na chvíli vydalo do blízkého lesa, který ji obklopuje. Na noc vždy usedá na jednu z větví vysokých smrků hned na kraji lesa, aby měl celý dům pod kontrolou. A každý den brzo ráno, jen chvíli po rozednění, přiletí, usedne na okno ložnice a začne nemilosrdně klovat zobákem na sklo... “tady jsem, tak mi už někdo dejte snídani!“ Je si vědom, že se stal mazlíkem domácím a že si už může leccos dovolit.

Větší část dne Rawen prosedí před domem na bidýlku, má celou zahradu pod kontrolou, a běda domácím kočkám Luci a Agátě (video 2. / klikni), když je napadne odběhnout do lesa – to vzlétne a svými nálety je zažene, aby se v lese neztratily, zpátky do domu.

Večer pak svým adoptivním rodičům vypráví, jaké dobrodružství objevil, že potkal stejné kamarády a ti ho určitě časem navštíví v jeho zahradě, aby se přesvědčili, že si z nich opravdu nedělal šprťouchlata a blázny. Zatím ho z dálky nevěřícně pozorují z přilehlého lesa na konci zahrady.

Ještě rok bude na svých člověčích náhradních rodičích malé vráně závislé, než dospěje v mladou vránu a bude se moci sama o sebe postarat.

Nic jsem si nevymyslela, jen jsem vám ve zkratce vyprávěla skutečný příběh. Ostatně – fotografie podávají nádherné svědectví o setkání a vztahu jedinců „jiného druhu“.

* * *
Foto z archivu © Michaela Zidka

Další foto ve Fotogalerii (klikni) 
Vyprávění Michaela Zidka zpracovala Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky

Dodatek: Vrány patří do čeledi krkavcovitých a jejich inteligence dosahuje i šimpanze. Fascinující je nejen jejich inteligence, ale i vztahy ne nepodobné našim. Tvoří páry na celý život a ještě před samotným prvním hnízděním spolu nejméně rok randí. Z ptačí říše se jim vyrovnají pouze velcí papoušci. Často žijí v malých i velkých společenstvích a spolupracují spolu. Vzájemně se informují, co kde zajímavého viděli, a žádný zdroj potravy tak neminou. Ale to neznamená, že by se dali snadno chytit třeba do pasti na nastražený rohlík. Vše prověřují, zkoumají, vzájemně se varují. (Autor Jana Bucharová)