Viktor Mansfeld: Záhadné příběhy (2)

Milí příznivci našeho webu, nejspíš nevíte, že Viktor Mansfeld, náš nový dopisovatel, je zároveň naším dopisovatelem nejstarším. Jsou mu totiž v plné svěžesti fyzické i duševní úctyhodné devadesát čtyři roky.

Naposledy nám věnoval vzácné vzpomínky z mládí, nyní také příhody z dávných jižních Čech, kde žil jako mladý jinoch v důvěrném spojení s přírodou. Poslyšte povídku o příhodě z myslivny na Lhotce.

Olga Janíčková

***

Pes za humny

Kalendář od kominíka z Lidmaně, který visel nad stolem v kuchyni myslivny na Lhotce, hlásal letopočet 1930. V té době žil na Hradě v Praze T. G. Masaryk, v Ženevě ve Společnosti národů pracoval Eduard Beneš a v Americe byla krize. Pár stovkám lidí, kteří žili ve vesnicích Lidmaň, Tvrziny a Svatava to bylo celkem fuk. Ani lesákům z myslivny a hájovny na Lhotce to práci nezměnilo. Čas jim ukazovalo slunce a podmínky pro život a práci určovalo roční období a počasí. Požadavky měli minimální, tedy lehce splnitelné a míru spokojenosti udávaly drobné radosti všedního dne. Převážně se týkaly povedených prací. Radost byla odvézt suché seno při prvních kapkách bouře nebo chytit již ztracený roj včel, či dopravit z lesa nepozorovaně a bez následků borovou soušku. Idealistická romantika – snad, ale právě v této atmosféře se odehrává můj příběh.

Kvapem se blížily Velikonoce. Tentokrát na ně vyšlo pozdější datum a sluníčko to využívalo naplno. Žáci v tercii na reálce v Táboře byli duchem všude jinde, jen ne v poslední hodině přírodopisu. Ovšem pan profesor byl dramatik a popisoval zvířata a jejich konání s takovou opravdovostí, že zoologická zahrada byla proti tomu nezajímavá chudinka. Tentokrát byl na pořadí pes. Pes od A do Z se vším všudy. Psí rasy, pes u boudy, pes u řeznického vozíku, pes u paničky v posteli a vůbec pes přítel člověka a jeho místo v lidské populaci.

Psi ovšem také podléhají nemocem a kromě jiného je potkává hrůzná nemoc vzteklina. Pan profesor ji líčil tak naturalisticky, že se spolužákům třásla kolena a spolužačky poplakávaly. Pro úplnost ho cituji: „Zprvu na něm není vůbec nic vidět, pak je smutný až apatický, hlavu má svěšenou a z huby mu tečou sliny a pobíhá sem a tam. Ve druhém stadiu nemoci kouše do všeho, co potká, i své pány, které nepoznává. Ve stádiu třetím ho popadá zuřivost, je dezorientovaný a agresivní. Má poškozený mozek, vyje truchlivě a uhyne v křečích a bolestech”, potud pan profesor. Dále uvedl, že vše, co pokouše, dostane vzteklinu třeba srna, kočka, zajíc, veverka i člověk, který se pak chová jako pes.

Ještě štěstí, že se narodil pan L. Pasteur a přišel na to, jak léčit vzteklinu. Tak nás pan profesor uklidnil a dodal, že mu lidi zprvu nevěřili, až se mu podařilo zachránit skupinu ruských mužíků, které pokousal vzteklý pes. Hodina skončila a my se vyhrnuli ze třídy a pátrali, zda po chodbě neběhá vzteklý pes. Také jsme se navzájem ujistili, že se ráno pes pana školníka choval normálně, byl veselý a kamarádský. Vyšli jsme na ulici, slunce svítilo a začaly Velikonoce.

S Pepíkem Peroutku, mým spolužákem a kamarádem, jehož strýček, Důstojný pan J. Zevl byl farářem v Lidmani, jsme se domluvili, že ráno spolu pojedeme na Velikonoce na venkov. On na faru v Lidmani, já na myslivnu na nedaleké Lhotce. Manžel mé sestry tam byl revírníkem. Z Tábora se jelo napřed vlakem do Obrataně, kde se přestupovalo. Tam se použila dnes takřka historická a populární úzkokolejka Obrataň – Jindřichův Hradec. Tenkráte to ale byl jediný spoj ze světa obchodu a techniky do místa, která vytvořila Českomoravská vysočina jako krásný a pokojný kraj. My vystupovali v Černovicích a šli po prašné a klikaté silnici osm kilometrů do Lidmaně. Vše jsme zvládli a na faře nás čekal výborný farský oběd, který pro nás speciálně připravila kulatá farská kuchařka. Vše probíhalo pohodově – zatím.

Aby trpělivý čtenář mohl lépe vstoupit do děje a náležitě prožít zlomové události, popíši krajinu, kde se můj příběh odehrával. Kromě jiného je krásná a stojí za to.

Z Lidmaně vedla úzká vozová cesta po rovině mezi obdělávanými políčky, až ke starému dubu. Vždy byl krajinnou dominantou. Byl už moc starý, když já byl moc mladý. V jeho stínu v létě obědvávali pracovníci na polích a na podzim tady končívaly hony. Cesta zahnula vpravo a po pár metrech klesala do mělké prolákliny. Okolí se změnilo. Pole nahradila temná lesní alej, protínající smrkový remízek. Nakonec se ztratila v mokřišti a vodním rašeliništi. Proměněná v pěšinu se proplétala mokřinou, a hledala suchá místa. Když opustila proláklinu s rybníčkem, rozšířila se a vystoupala lučinami na cestu spojující Tvrziny se Lhotkou.

Vlevo od cesty v lese se tajila rokle. Naštěstí ještě neexistoval komunální odpad, takže tam ležely jen staré kmeny, rostly plevelné keře, různé traviny a lesní pochoutky. Z tvorů a tvorečků, kteří tu žili, ať chlupatých nebo opeřených, by se dal sestavit obsáhlý živočichopis. Hlavními obyvateli byli divocí králíci, a tak si tam pro daň také chodili velcí i malí dravci. Raritou byl výr velký, kterého jsem pojmenoval Kuba. Byli jsme dobří přátelé a já mu občas pro změnu jídelníčku přinesl nějakého vrabce.

Nyní se můžeme vrátit zpět do Lidmaně na faru. V rozsáhlém domě a zvláště na půdě se pro kluky tají nepřeberné množství překvapení a zajímavostí. Čas utíkal a s panen farářem jsme zasedli ke svačině. Když kuchařka uklízela nádobí se stolu, informovala nás, že na kluky, co kopali u školy do míče, dorážel nějaký cizí pes. Starý Mrzena ho prý zaháněl holí a on ho pokousal. Zneklidněl jsem a ztratil náladu. Proti své vůli se mi začala vtírat vzpomínka na výklad pana profesora o vzteklém psu a tíseň se prohlubovala. Už mne vše přestalo bavit a jen jsem toužil honem jít domů na myslivnu. Navíc se pan farář vrátil z kostela, kde s kostelníkem připravovali Velikonoce a ten potvrdil, že se ta honička opravdu odehrála, a že ten pes kousl Mrzenu a utekl do lesů na Lhotce. To byl vrchol! Kuchařka si nedala říci a s sebou mi sbalila pomlázku a do torny nastrkala výslužku. Už se připozdívalo a nebe se zatím zatáhlo temnými mraky a krajina potemněla. Pepík mi sice sliboval, že mne doprovodí k dubu, ale došel jen kousek za ves a vrátil se. Já jsem osaměl!

Pomalu a obezřetně jsem kráčel polní cestou a pečlivě se rozhlížel kolem sebe. Došel jsem k dubu. Vidět bylo do daleka a vůkol panovalo ticho a klid až nápadný. Trochu jsem si oddechl a přidal do kroku. Kus cesty mám za sebou, myslel jsem a nyní jen projít lesem a k rašeliništi. Vstoupil jsem do lesa. Bylo tam již temno a vlhko a cesta byla mokrá. Už vidím odlesk rybníčku – sláva! A pak se to ozvalo. Táhlé, smutné, nervy napínající vytí psa. Hrůza mne zavalila. Byl jsem na omdlení. Chtěl jsem utíkat, ale nešlo to, chtěl vylézt na strom, ale rukou jsem nepohnul. Pak jsem se pomalu otočil. Na ještě osvětleném pruhu aleje seděl pes a vyl a znova a znova. Pak se postavil, popoběhl kousek ke mně a začal výt zase. Krve by se mi nedořezal.

Najednou jsem zaznamenal slabý závan větru a v šeru se objevil veliký pták, který se jako přízrak bez hluku nesl kolem mne. Hlavou mi blesklo – to je Kuba. Opravdu. Tento velký noční dravec prudce zaútočil na psa. Ten vyštěkl a s bolestným kňučením zmizel v lese.

Svaly povolily, vzbudil se ve mně pocit sebezáchovy a dal jsem se na zběsilý útěk. Amok vypadal asi podobně. Vzal jsem to přímým směrem k myslivně přes bažiny, strouhy a rákosiny, přes vodu a keříky, až jsem se dostal na louky a po cestě do bezpečí domova. Klesl jsem na dvoře zcela vysílen. Psi Rino a Boy mne vítali a olizovali. Tornu jsem někde ztratil, vše bylo promočené a ruce a nohy podřené. Kuse jsem vyprávěl co se mi přihodilo, ale švagr Honza tvrdil, že kecám a sestra myslela, že mám horečku.

Spal jsem jako obvykle v kanceláři. Nad postelí visela vycpaná kančí hlava, která při blikající petrolejce cenila zuby a chystala útok. Byl jsem celý zpocený, pronásledovaly mne divoké sny a spal jsem až do oběda. Po celý den jsem se z domova nehnul a na verandě jsem četl „Vinetou, rudý gentleman.“

Po klidném dnu přišla bouřlivá noc. Po půlnoci začali psi na dvoře řádit, štěkali, skákali na vrata a nedali se uklidnit. Všichni se vzbudili. Služka byla vyděšená k smrti a dvouletého křičícího synovce konejšila sestra. Švagr se rozhodl, že se s tím musí něco udělat. Vzal si revolver, odemknul vrátka, proklouzl ven a rychle uzavřel, aby psi neutekli. Rozhlíží se a nic. Já to pozoroval z verandy. Mraky se přehnaly a měsíc osvítil křižovatku cest. Stál tam pes. V příští vteřině se rozběhl ke švagrovi. Já zakřičel Honzo Pozor! Když byl u něj na dva kroky – vystřelil. Pes bez hlesu klesl na zem. Honza si dal doma notný lok rumu a prohodil: „Znova bych už vystřelit nemohl. Vzpříčil se mi náboj v komoře. Měl jsem kliku, v košili a bačkorách bych si s ním moc neporadil.“

Domluvili jsme se švagrem, že ráno přijde hajný a vydáme se spolu do Černovic. On vezme psa k veterináři a já mohu jet vlakem do Tábora. Velmi se hodilo mít doprovod hajného s velikým, zrzavým knírem a flintou. Rozloučil jsem se s příbuznými a přihlížel, jak hajný Šindelka cpe psa do pytle a povídá: „Pane fořt, kouknou, ten pes má vypíchnutý voko, má to samou krev, jakoby mu ho něco vyklobalo!“ Honza to vzal na vědomí a doporučil, abychom už šli. Já stál jako sloup bez dechu a šeptám: „To přece nemůže být pravda! Nebo se to stalo opravdu?”

Za týden přišla lakonická zpráva z hygienické stanice z Pelhřimova. Dodaný pes měl nejvyšší stupen vztekliny.

***

Koláže © Olga Janíčková

Zobrazit všechny články autora