Jak jsem se stala redaktorkou

S Naďou Vencovskou jsem se seznámila díky SeniorTipu. Nejprve prostřednictvím mailů, potom i osobně. Do Blatné totiž pravidelně zajíždíme o prázdninách – jednak do krásného zámku, ale hlavně do zámeckého parku „krmit daňky“. No a Naďa se tam odstěhovala a pozvala nás k sobě na kafe.

Naďa-Venca je můj přesný opak. Fascinuje mě svým optimismem, nezdolností, žádná těžká životní zkouška – a že jich potkala – ji nezlomí. Vždycky si ví rady.

A protože prostřednictvím jejích článků, které zde na SeniorTipu vydává, jsem se o ní dozvěděla spoustu zajímavostí, napadlo mě, že bych její zážitky mohla zprostředkovat i čtenářům Doby seniorů.

Vybrala jsem si její vzpomínku na ženu, která u nás patřila na přelomu minulého století k nejpopulárnějším. Operetní diva Marie Zieglerová- mezi lidmi zvaná Mařenka nebo taky Zieglerka, se shodou osudu stala její tchyní.

Článek vyšel v Době seniorů č. 4 na konci března 2013.

„Byla jsem snachou Marie Zieglerové…,“

…říká paní Naďa Vencovská. Je jí 84 let, žije v Blatné, a kdyby nebylo bolavých nohou, nikdo by jí její věk nehádal. Energie a humoru má na rozdávání, optimismus by jí mohli závidět i ti, kteří jsou o dvacet i více let mladší.

A kdo vlastně byla Marie Zieglerová? Kdybychom se narodili o sto let dříve, určitě bychom se neptali. Tenkrát ji totiž znal každý. Celá Praha jí ležela u nohou, diváci jí neřekli jinak než „naše Mařenka“ nebo „naše Zieglerka“. Slavná operetní diva, narozená v roce 1881, opředená – jak už to tak bývá – mnoha úspěchy, skandály, historkami, subreta, pro kterou muži šíleli a mladíci po jednom představení vypřáhli koně z kočáru a sami zapřaženi místo nich svou hvězdu vozili po městě. Byla krásná, rozmarná, temperamentní. Jako jedna z prvních žen vlastnila automobil a proháněla se v něm ulicemi.

Právě na počátku 20. století, v době své největší slávy, mohla lusknout prstem a dostat… cokoliv. I když cokoliv také ne. Profesionální úspěch je jedna věc, soukromé štěstí ale druhá. A toho se Mařence nedostalo. Umělecký svět žádá oběti – přes spousty milostných afér šťastné manželství i mateřství bylo to, čeho se Mařenka nedočkala.

Nechci popisovat všechna divadla, jimiž prošla, připomínat role, v nichž zářila. Spisovatel Adolf Branald jejímu životnímu osudu věnoval knihu Zlaté stíny. V roce 1908 s finančními prostředky, které získala svým úspěšným turné po Americe, zakoupila divadelní sál v libeňském hostinci U Deutschů a ze slavné subrety se stala podnikatelkou. Pro naše čtenáře bude možná zajímavé zjištění, že tento sál byl vlastně předchůdcem Divadla pod Palmovkou, o kterém jsme v našem časopise psali nedávno.

Je třeba ale přiznat, že podnikatelkou nepříliš úspěšnou. Na jedné straně velkolepé plány na přeměnu sálu v nevídanou operetní scénu, na druhé straně finanční možnosti, brzy přivedly divadlo ke krachu a muselo být prodáno v dražbě. Se světly divadelních reflektorů se Marie Zieglerová definitivně rozloučila v roce 1946 a dál už se věnovala práci na drůbeží farmě v Mlazicích u Mělníka, kde také v roce 1966 ve věku 85 let zemřela.

Vydala jsem se do Blatné za paní Naďou a jejími vzpomínkami. Jak se stalo, že se „dostala“ do slavné rodiny?

Naďa Vencovská a její první manžel v divadelních rolích…

A paní Vencovská u kávy vypráví:

„Jako mladičká začínající herečka jsem svého budoucího manžela poprvé zahlédla v divadle v Novém Boru, kdy kolegyně obdivně vzdychly: -To jen TEN Grabinger.- Tenkrát už známý herec, zvyklý na bezmezný obdiv žen, nemohl snést, že mě nezajímal. Tím jsem ho asi zaujala nejdřív… no, vzali jsme se. Můj „Ferry“ – František byl nevlastním synem Marie Zieglerové. Mařenka se podruhé vdala za Františka Grabingera, herce a majitele kočovné divadelní společnosti, a spolu s ním vyvdala i jeho dva malé synky – „mého“ Františka a jeho bratra.

A tak jsem se vlastně po své svatbě stala součástí rodiny. Otec se synem, oba ambiciózní, neústupní, zvyklí poroučet – se ve zlém rozešli a vůbec se nestýkali. Proto jsem vlastně Mařenku poznala až po smrti jejího manžela, kdy oba synové – můj muž i jeho bratr, po něm přebírali dědictví, dům a slepičárnu. Začali jsme na Mělník jezdit a já se pravidelně s Mařenkou vídala.

Tehdy to už byla chorá stařenka, nechodící. Potřebovala péči a obsluhu, manželův bratr se svou ženou se o ni s láskou starali. Ležela tam, droboučká, v posteli s obrovskou peřinou, kolem sebe vzpomínky na dávnou slávu. Byla velmi laskavá, onikala mi a říkala Nadějko. Byla potěšena tím, že jsem nadšeně naslouchala jejím vzpomínkám, tenounkým, ale stále krásným hlasem mi předzpívávala své dávné árie. Z krabice vytahovala fotografie a vyprávěla…

Měly jsme k sobě blízko i tím, že jsme měly úplně stejné zkušenosti se svými manžely. Oba Grabingeři – otec i syn – byli velcí fanfaróni života, milovali hlučnou společnost, platili za celou hospodu, zpívali a radovali se, manželkám byl ale přístup do této společnosti zakázán.

Copak já, neměla jsem opravdický divadelní talent a svou hereckou profesi jsem obětovala s lehkým srdcem, ale Mařenka byla opravdu někdo. Svou kariéru i divadelní společnost odevzdala svému muži, věřila v jeho „věčnou lásku“, věřila, že našla oporu. Nakonec skončila jako ošetřovatelka na slepičí farmě, odklízela trus, počítala vajíčka a výdělky. Pro mého manžela i jeho otce byla žena od toho, aby se starala a obětovala.

Mně se podařilo z takového manželství vyklouznout, i když se dvěma malými dětmi to lehké nebylo, Mařenka už ale u těch slepic na svůj život rezignovala docela.

Byla jsem vítanou návštěvou, kdykoliv ochotnou a trpělivou poslouchat stále dokola její vzpomínky, které spolu s luštěním křížovek byly jedinou radostí jejího stáří. Měla jsem ji velmi ráda, s jakou chutí jsme my dvě pomlouvaly ty své mužské, jak jsme si rozuměly. Když jsem pak ze svého nevydařeného manželství utekla, ztratila jsem kontakt na tu milou stařenku, ale nikdy jsem na ni nezapomněla.

O její slávě jsem si pak znovu a znovu četla v Branaldově knize, byla jsem ale vděčna osudu, že jsem ji mohla poznat i z té méně známé, ale nejlidštější stránky. Mé dcery dodnes na svou hodnou babičku vzpomínají a jako velkou vzácnost schovávají památník, který jim kdysi věnovala…“

Paní Naďa končí vyprávění o své slavné tchyni. Je skvělou vypravěčkou a její vlastní život by byl také na román. Plný zvratů a nelehkých chvil, v kterých by se slabší povahy hroutily, ať už to byl útěk z rodiny, kterou sužoval despotický otec, nepovedené manželství, propad z vrcholu úspěšné profesní kariéry až na úplné dno ve složité politické situaci v sedmdesátých letech po sovětské okupaci. Paní Vencovská se ale nehroutí. Z každé situace si bere to hezčí, neohlíží se, jde dál.

Děkuji za vzpomínky a hezké vyprávění, paní Naďo, a moc přeji, ať vás váš nezdolný optimismus nikdy neopouští!

Eva Procházková

Další články autorky