Historky obrozenecké
Škola Budeè
Kdy¾ se obèas toulám okolo námìstí I. P. Pavlova v Praze a zamíøím ®itnou ke Karlovu námìstí, vzpomenu s úctou nejen na císaøe Karla, který u¾ ve 14. století polo¾il základ modernímu mìstu. Na rohu ®itné ulice a ulièky V Tùních je dodnes klasicistní èin¾ák, který stojí v místech, jde stála legendární škola Budeè. Velmi originální vzdìlávací projekt, který vznikl pøed více ne¾ 150 léty. Ale postupnì.
Škola byla zalo¾ena v roce 1842 a u základního kamene stály osobnosti jako Palacký, Šafaøík. Byla to doba velkého vlastencování èeského, a tak se nedivme, ¾e škola dostala jméno po prý prvním pøemyslovském uèilišti, které stálo V Budèi u Zákolan, které le¾í u Kladna. Kdysi se na Budèi vzdìlával prý i svatý Václav, v Zákolanech má zase rodný domek a snad poøád i sochu další „vzdìlanec“ Antonín Zápotocký. Ten ovšem s tradicí vzdìlání opravdu nesouvisí, leda negativnì.
Škola mìla slou¾it spíše jako vzdìlávací ústav pro budoucí uèitele, ale podle nìkterých pamìtí tam docházely tøeba i dìti Bo¾eny Nìmcové. Škola mìla i svou knihovnu s tiskaøským vybavením, vydávala také vlastní èasopis zvaný Posel z Budèe. Škola na dlouho pøedbìhla dobu. Na støeše ve vì¾ní nástavbì byla umístìna hvìzdárna a meteorologická stanice. Jakási pùda slou¾ila jako sušárna rostlin a jako laboratoø k preparaci ¾ivoèichù. Tøetí patro zabírala nemocnice, praktikovali vodoléèbu tzv. zavejcováním (pacient zabalený do mokrých prostìradel s hounìmi navrch byl v této kukle bez jídla a pití ponecháván a¾ osm hodin, aby se potem zbavil škodlivin). Do druhého patra se vešla knihovna s tiskárnou, dílny a ještì pøírodovìdecký sál se sbírkami i zvláštní uèebny pro výuku hudby a zpìvu. V prvním patøe bylo „semeništì uèitelské" - v podstatì ústav pro vzdìlání uèitelù, a také tu byla škola pro vzdìlávání starších dívek . Pøízemí patøilo øemeslným dílnám a laboratoøím. Velká zahrada slou¾ila k pìstování u¾itkových rostlin.Navíc Amerlingovu Budeè lze hodnotit jako významné støedisko obrozeneckého a vlasteneckého ¾ivota tehdejší Prahy.
A tak se plynule dostávám ke jménu dnes u¾ neprávem zapomínanému. MUDr. Karel Slavoj Amerling (1807 -1884) byl
èeský pedagog, lékaø, vìdec a urèitì také snílek, který se podílel nejen na vlasteneckém ¾ivotì èeském, ale i na øadì projektù. Pro mnohé to byla osobnost z nejvýznamnìjších, pro jiné šílenec a fantasta. Pro mne i s odstupem let jeho léèba v mokrých prostìradlech a ve vlastních fekáliích pøíliš dùvìry nevzbuzuje, ale kdo ví.
Pøijde mi skoro pøíznaèné, ¾e k zániku vlastenecké školy pøispìlo udání èeského školního domovníka v revoluèním roce 1848. Amerling po jistém vyšetøování a vìznìní byl zbaven obvinìní a èasem jmenován øeditelem první c. k. vzorové hlavní školy èeské (pozdìjšího uèitelského ústavu). V roce 1871 se stal øeditelem novì zalo¾eného pra¾ského ústavu pro slabomyslné Ernestinum. No a mìl bych ještì dodat, ¾e pøi trochu fanatickém následovníkovi Komenského stál pomìrnì vìrnì hrabì Thun, který školu sice musel zrušit pro zjevnou ekonomickou nesobìstaènost, ale uchránil ji od tragických koncù bankrotu.
Pokusil jsem se o velmi struèné vyprávìní o jedné krátké a velmi pohnuté historie èeské vzdìlanosti. Nevešla se mi tam tøeba postava Amerlingovy pøítelkynì Bohuslavy Rajské, pozdìjší man¾elky Èelakovského, nevešly se mi tam ani slo¾ité vztahy tehdejších vlastencù èeských, jejich vzájemné lásky i animozity. Pokouším se o struèná pøipomenutí.
Rozlouèím se citátem Karla Slavoje (všimnìme si té tehdejší módy druhých, slovanských jmen: Karel Slavoj Amerling):
„Volej, a¾ se dovoláš, a pravdu mluv, dokud se pravda nestane.“