Vyprávění spisovatelky Marie Hruškové

Sledovali jste v televizi pořad – seriál – o starých památných stromech, kterým provázel každou neděli Luděk Munzar? Dívala jsem se pravidelně, staré stromy mám moc ráda.

VYZNÁNÍ

Stojím tu osamělý

trochu nemocný

a hodně vrásčitý.

Rozhlížím se kolem

všechno už tu bylo.

Jsem starý strom.

Když jsem zašla jednou do naší knihovny a uviděla upoutávku na besedu se spisovatelkou Marií Hruškovou, která většinu své tvorby památným stromům věnovala a je spoluautorkou zmiňovaného pořadu, chtěla jsem se s ní seznámit. A tak následovalo několik telefonátů, několik mailů, autorka byla ochotna se se mnou před besedou sejít. Vznikl článek, který vyšel v prosincovém čísle časopisu Doba seniorů. Tady je.

„Stromy jsou spojnicí mezi generacemi…“

Památné stromy se staly Marii Hruškové (73) koníčkem téměř celoživotním. Vztah k přírodě měla již od útlého dětství. Narodila se v Praze, ale venkov se jí stal druhým domovem – byla to Hvozdnice nad Davlí, vesnice v kopci nad Vltavou, kam s ní maminka odjížděla, aby se ukryly před bombardováním Prahy, která se posléze stala domovem dědy a babičky, kteří byli po roce 48 z Prahy vystěhováni. Tam měla budoucí autorka kamarády, ale hlavně přírodu, zvířata a les.

Proč jsem si vybrala právě památné stromy?
Ony si vybraly mne. Můj kolega, který stromy kreslil, mě požádal o texty, příběhy ke svým kresbám. Neúspěšně jsem zkoušela najít literáta, který by se úkolu zhostil, a protože už tehdy, jako mladá kantorka, jsem začínala s psaním pro časopisy, tak jsem to nakonec napsala sama. A chytlo mě to. Začala jsem hledat další a další podklady, pátrat v kronikách. A o stromech psát – i když jen „do šuplíku“ nebo bez jména do rozhlasového Kolotoče.

Soustavně jsem začala vydávat knížky až po roce 1989. Od té doby je těch knížek už víc než jedna desítka. Kromě o památných stromech jsem napsala například i tři knížky o Podoubraví - „Tam, kde teče Doubravka“. Spolupracovala jsem i na televizním seriálu „Paměť stromů“ a jsem ráda, že tenhle pořad zájem o památné stromy povzbudil.

Mrzí mě, že se dnešní doba mimo jiné vyznačuje velmi malou úctou ke stáří. Staré stromy ukazují, že stáří má svou paměť a mnohdy nedoceněnou moudrost - že to, co je staré, nemusí být nutně ke škodě. Velmi často se zúčastňuji besed v domovech důchodců, znamenají pro mne zpětnou vazbu a přinášejí i nové poznatky. Vždyť každý máme v paměti nějaký „svůj strom“, spojený se vzpomínkou na první polibek, první rande…

Když položíte dlaň na kůru stromů, který zasadil váš pradědeček a děda se o něj staral, pocítíte spojení mezi sebou a vašimi předky velmi silně. Ne, stromy neobjímám, objímám raději živé lidi. Ale velmi ráda si ke stromům sednu, opřu se o ně. Vnímám klid a pohodu, které jsou okolo nich.

Nyní už existují seznamy památných stromů a v dnešní době není problémem se k nim dostat. Všechny stromy, o kterých jsem kdy psala, jsem osobně obešla, každého z nich se dotkla, postála u něj, popovídala si s lidmi v jejich blízkosti, prošla třeba místní kroniky, staré vlastivědy...

Místa, kde je památných stromů nejvíce, jsou Orlické hory, Železné hory, Třeboňsko, a proto jsou pro mne zvlášť zajímavé. Když po mně ale chcete, abych jmenovala jediný strom, který je mou srdeční záležitostí, pak to bude Klokočovská lípa. Roste v kraji, kde má kořeny moje rodina z otcovy strany – na Chrudimsku. Její věk se odhaduje na osm set let, i když nápis na kameni pod lípou jej zvyšuje na tisíc let. Podle pověsti v jejím stínu odpočíval Karel IV. – kdo ví… Je to významná pamětihodnost zdejšího kraje, živý svědek mnohých událostí.

Jehličnaté stromy se mezi těmi památnými často nevyskytují, nedožívají se tolika let. Nejvíce je památných lip, nejvyššího věku se ale dožívají duby. Nedávno mě požádala německá Dendrologická společnost z Lipska, abych do připravovaného sborníku o evropských gigantech- starých stromech- připravila podklady z naší republiky, srovnávám si k tomu údaje. Největší je Vejdova lípa v Pastvinách v Orlických horách, jejíž kmen měří v obvodu 13 m, na druhém místě je Lukasova Zpívající lípa v Telecím na Vysočině. Je mezi nimi i ta klokočovská – na 16. místě. Přidám i úsměvnou připomínku – stromy „dokáží“ i hubnout, část kmene se může totiž odlomit, a pak to přeměřování obvodu může vyjít pokaždé jinak.

Vystudovala jsem Pedagogickou a Filozofickou fakultu UK, třicet sedm let jsem učila na pražských školách češtinu, nejdéle na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici. Mnoho svých studentů jsem se snažila svým zájmem o stromy ovlivnit. Jen těch kompozic s tématy stromů! Snad jim to až tak nevadilo, alespoň to tvrdí při našich setkání po letech. Mezi mé žáky patřil například scénárista Petr Jarchovský a režisér Hřebejk – jejich film „Musíme si pomáhat“ je pro mne jedním z nejlepších, ale mám ráda i „U mne dobrý“- pro „lidštinu“. Do stejné třídy chodil i Dan Wlodarczyk, jeden z režisérů seriálu Ulice. Ale tak je to u všech učitelů, že vzpomínají na své žáky.

Mou základní knihou o stromech je „Kult stromů v zemích koruny české“. Je to vlastně trochu doplnění mé dizertační práce, kterou jsem na začátku sedmdesátých let napsala. V knize se snažím objasnit náš vztah ke stromům z historického a etnologického hlediska, proto jsou tam i citace z krásné literatury nebo třeba z Bible.

 
Většina mých knih je ilustrovaná výtvarníkem Jaroslavem Turkem, který mě k tématu památných stromů přivedl, je to vlastně naše společné dílo. Byl skvělým kreslířem, dokázal každý z těch stromů zachytit v jeho charakteristické podobě. Nakreslil jich stovky. Známé jsou i úsměvné příhody o tom, jak staré stromy dokázal bránit i svým tělem.

Vyprávění paní doktorky Hruškové je velmi zajímavé, musíme ho ale ukončit, je čas na slavnostní událost, kvůli které jsme se vlastně sešly.

Přivítání poslední společné knihy dr. Marie Hruškové a Jaroslava Turka „Příběhy památných stromů Čech a Moravy“ probíhá v přednáškové místnosti čáslavské knihovny. Jaroslav Turek se dnešní oslavy nedožil, jeho kresby do knih však dál pomáhá upravovat jeho syn.

Symbolickou větvičkou lípy, tak, aby výtisk knížky neponičil, se přivítání ujal ředitel čáslavského gymnázia dr. Zdeněk Sejček.

Obrátil se ke všem milovníkům historie i přírody, aby chodili za starými stromy. Příběhy a pověsti, které se k nim váží, nedovolí projít kolem nich bez povšimnutí. Připomněl, že ke knize patří i mapky, souřadnice pro navigaci, které nás k nim dovedou. Postůjme u starých stromů, sálá z nich síla k životu, probouzejí cit k historii, k našim předkům i k lidem kolem nás.

Nezbývá mi než popřát dílu hodně potěšených čtenářů, poděkovat paní doktorce za vyprávění a spolu s ostatními zájemci požádat o vepsání osobního věnování…

Eva Procházková

Další články autorky