Zlobohyně

I antický svět věděl, že na světě se dobro potkává se zlem, a tak není divu, že i zlo a nenávist mělo svá božstva. Když tak o tom přemýšlím, spíše bohyně, ale to by nebylo spravedlivé tvrzení. On takový Hádes nebo Poseidon také uměli být zlí, ale byli to Diovi bratři a protekce patrně fungovala už tenkrát.

Možná si ještě vzpomenete, že v Paridově soudu sehrálo svou roli jablko sváru, které věnovala příslušná bohyně, a přispěla tak ke zkáze Tróje. Podobně si možná vzpomenete, jak pronásledovaly Oresta Erynie, nebo také Lítice, pro Římany Furie, což je jenom latinská varianta pro bohyně zla. Tou nejznámější bohyní zla je Alléktó – byla ve svém hněvu nejnesmiřitelnější, a proto byla také nazývána Bohyně nesmiřitelného hněvu. Druhá je Tísifoné – mstitelka vražd, a třetí Megaira – závist. Měli bychom vědět, že Erynie byly velmi obávané, jejich původ snad byl starší, než božstva Olympu. Zrodily se prý z krve Urana, Diova předchůdce. Měly vlastní zákony, tvrdě stíhaly vraždy, zejména mezi členy rodiny, neunikli jim ani křivopřísežníci. Trestaly a pronásledovaly viníky hlavně tam, kde selhalo uplatnění zákonů lidských. Provinilce bez slitování štvaly z místa na místo, nenechaly je ani vydechnout.

Velmi mne ve Starověkých bájích zaujala charakteristika Megairy, bohyně závisti.

 „Seděla na zemi a právě pojídala zmijí maso, pokrm zlé zloby. …Jakmile poznala spanilou bohyni v krásné zbroji, zaúpěla a zkřivila zlou tvář vždy smrtelně bledou. Byl to příšerný zjev. Celé tělo měla vyzáblé, dívala se úkosem, nikdy zpříma, zuby měla sinalé hnisem, hruď zelenou od žluči a jazyk podlitý jedem. Neznala smích, a jen tehdy, když spatřila něčí bolest, rty se jí stáhly k zlému výsměšku. Neznala spánek, neboť zlé starosti jí nedaly spát. Když uviděla něčí úspěch, chřadla, užírala se závistí a bezmála se udusila bolem. Stále soužila jiné a přitom sužovala i sebe samu.“

Všechny tři prý vypadaly hrůzně – ohyzdný obličej, oči podlité krví, kolem nich kroutící se zmije. Místo prstů měly ostré drápy. Pobývaly v hrobech. Mívaly psí hlavu, opeřené tělo, netopýří křídla. Kudy se ubíraly, ničily na lukách květiny, spalovaly zeleň rostlin a mařily květy. Poskvrňovaly svým dechem domy i města.

I starověk měl tedy své zombí, příšery a děsivé sny. Pravdou ovšem je, že Erynie sloužily i právu a pořádku na zemi, a jejich furioso nastupovalo až tam, kde selhávaly zákony lidské. I zlo patří k našemu světu.

Řečeno s klasikem: lidské, tak lidské!

Josef Hejna

Další články autora