Klenba nebeská

Povíme si něco z antické kosmologie, pár vět o tom, jak se nad Olympem probouzel den, a usedala noc. I na to měli Řekové své bohy. Králem dne byl pochopitelně Hélios. Měl jiskrný zrak, zlaté vlasy a kolem čela mu zářila koruna jasných paprsků. Na nebeskou klenbu vyjížděl z východu, na zlatém spřežení, taženém čtyřmi okřídlenými koni. Héliova cesta končila na západě, tam se jeho koně vykoupali a on sám jel na krásném člunu, vykovaným samotným Héfaistem, zpět na východ, aby ráno mohl zase nastoupit svou důležitou pouť.

Héliovými sestrami byly Selené, bohyně měsíce, a Eos, bohyně jitra, kterou známe také jako Jitřenku. Ta vycházela ještě před Héliem a otevírala stříbrnou bránu Heliovi. Jede před ním a sype mu na cestu růže. Proto ráno celý východ plane růžově. Jitřenku měli a mají rádi pilní a pracovití lidé, protože probouzela k práci, jedinému zdroji pravého štěstí. Naopak lidé líní Jitřenku rádi nemají, nemají ji rádi básníci, žene je brzy z lůžka, a ani učitelé, vychovatelé. Po projetí Jitřenky je čekala trudná povinnost vyučování. (Zpytoval jsem svědomí a musím říci, že v mládí jsem býval spíše „skřivan“, ale k stáru nastal můj „soví“ čas.)

Jitřenka ovšem byla asi trochu na muže, a když její první manžel prohrál svůj boj s Diem a skončil v podsvětí, poohlédla se po dalším a volila zajímavě. Orion přišel na svět velmi zvláštně, ale to není předmětem mého vyprávění. Byl to mimořádný silák a krasavec a také vášnivý lovec, patrně miláček nejen žen, ale i bohyň. Jitřenka ale měla na manžely smůlu, i ten druhý prošel řadou složitých peripetií a nakonec dostal pevné místo na obloze, dokonce jako souhvězdí. Třetí manžel už byl jenom smutnou tečkou.

Přiznejme si, že Hélios byl trochu „béčkový“ bůh, na druhé straně zase na své pouti oblohou mnohé viděl a mohl dosvědčit. Podle některých pověstí dokonce prásknul Héfaistovi nevěru manželky Afrodity, prostě neudával, ale občas něco nahlásil. Když si bohové rozdělovali majetek, na Hélia prý zapomněli a on si tedy sám vytáhl z moře ostrov Rhodos.

Na velké problémy si ovšem Hélios zadělal se svým synem Faëthonem, ale o tom až příště, až Jitřenka a ohniví okřídlení koně projedou zase oblohou. Bohužel, ne tak jasnou, jako byla ta nad Olympem.

Josef Hejna

Další články autora

PS: Jak jsem se zamiloval do paní Ludmily (skoro)

Nebojte se, nenabídnu žádnou stařeckou lovestory z mého života. Jenom decentní chválu a obdiv sympatické dámě s humorem.

S paní Ludmilou se známe-neznáme. Osobně jsme se nepotkali nikdy a patrně už jí to nehrozí. Pracovně jsme ovšem v kontaktu pár let, velmi řídkém, stručném a věcném. Řekl bych, že oba preferujeme stručnost a ironický nadhled. Pokud se někdy do mého textu po publikování vloudila chybička, řešili jsme to korespondenčně, velice rychle a prostě. Ovšem takových případů bylo minimum.
Ani o tom posledním bych nepsal, kdyby mne přístup paní šéfredaktorky doslova neokouzlil.

To bylo tak
Na jeden z víkendových dnů vyšel můj text o českém spisovateli. Spokojeně jsem si ho prošel, zdál se mi slušný, ale oko spočinulo na chybě v datu narození. Udělal jsem z něj skoro stoletého kmeta. U počítače jsem seděl, napsal paní Ludmile, ta byla také na příjmu a chybu okamžitě i opravila, takže ji snad nikdo ani neregistroval.
Ovšem reakce paní šéfredaktorky mne okouzlila.
Napsala mi: Jsem blbá! Vždycky data kontroluji.
Blbý jsem v tomto případě byl jednoznačně já, přesněji tedy chybující. Ocenil jsem ovšem, že paní Ludmila začíná s hledáním chyb u sebe. Ne u těch druhých, jak je v kraji zvykem.

Snažím se o to celý život též, zda úspěšně, ať posoudí jiní.

Zakončím své vyznání platonické lásky paní Ludmile konstatováním, že je milé spolupracovat s takovou šéfredaktorkou. Věcnou, úsměvnou a s darem vzácné sebeironie a humoru.

JH