Velký systematik

V té neformální řadě řeckých filozofů Sokrates-Platón je Aristotelés výhonkem vlastně posledním. Všichni na sebe navazovali, vykládali se a vymezovali trochu i navzájem. Poslední a nejmladší z nich ale jejich myšlení domyslel, dopracoval a vnesl do něj systém.

Aristoteles 384 před n. letopočtem – 322 před n. letopočtem. Narodil se ve Staigeru a byl synem lékaře u dvora Filipa Makedonského. Měli bychom si zapamatovat, že byl vychovatelem krále Alexandra Makedonského, kterého známe spíše jako Alexandra Velikého. V mládí byl žákem Platóna, prakticky až do jeho smrti. Sám potom v Athenách založil vlastní filozofickou školu Lykeion, které se říkalo také periopatetická (peripatos-kryté sloupoví). Aristoteles prý vyučoval při procházkách v těchto prostorech. Jak už bývá v kraji zvykem, zemřel ve vyhnanství. Zůstalo po něm ovšem dílo, které nelze obsáhnout v několika řádcích.

Když se potkáte s právníkem nebo filozofem, určitě si vzpomene, že u zrodu formální logiky stál právě Aristoteles. Jednotlivá tvrzení se spojují v soudy, z předpokladů (premis) vyvozujeme závěry. Základní formou soudu je sylogismus: ze dvou tvrzení se společným členem plyne třetí.

Zase se to pokusím trochu odlehčit. Kdysi jsem se připravoval na zkoušku z logiky a tam u implikace může z pravdy plynout nepravda. Nebudu to složitě vysvětlovat, ale také mi to nešlo do hlavy, a tak jsem si opakoval: jestliže dvakrát dvě jsou čtyři, potom New York je malé město. Moje žena to chvíli poslouchala a potom se zeptala: co to kecáš? Vysvětlil jsem jí, že je to z formální logiky a ona vítězně křičela: tak to je ta vaše mužská logika! Inu, Aristotela si neoblíbila.

Aristoteles stál i u formování základních filozofických pojmů. Už jsem někde zmiňoval, že dělil vědu na přírodní, fyziku, a to, co je za ní, tady meta ta fyzika. Metafyzika v jeho pojetí se zabývá původem a podstatou Jsoucna, tedy Boha. Nezabývá se přírodními zákony, ale otázkami o smyslu naší existence. Zejména marxisté potom používali pojem metafyzika v protikladu k dialektice, ale i to je velmi zplošťující.

Ti, kdo s potěšením četli knihu Umberta Ecca Jméno růže (nebo viděl film), si jistě vybaví, že v centru pozornosti tam je druhý díl Aristotelovy Poetiky, který prý existoval, ale nikdy nebyl nalezen. No a v Poetice mají divadelníci základy dramatu. Třeba trojí jednotu místa, času i děj, nebo rozvržení dramatu na expozici, kolizi, peripetii, krizi a katastrofu. Někteří snad i po zhlédnutí představení zažili očistnou katarzi.

Také jako politolog byl myslitel u zrodu mnoha pojmů. V mnohém navázal na učitele Platona, někde šel dál, někde i trochu jiným směrem. Zase jenom velmi stručně připomenu několik systémů i definic, za které mu vděčíme.

Aristotelés třeba odmítá Platónův názor, že by lidé měli mít všechno společné. Uznává, že „peníze mají, takříkajíc, všichni nějak rádi“, varuje však před každou hamižností, která obec ničí. Za nejlepší právní formu státu považoval monarchii, tedy vládu spravedlivého panovníka. Za vhodnou dále považoval aristokracii (vládu „nejlepších“), a za méně vhodnou, ale stále přijatelnou považoval politeu, (vládu mnoha). Možná vás pobaví, že zná i tři pokleslé formy vlády. Tyranii, vládu samozvaného vládce ve prospěch sebe samého, oligarchii, vládu bohatých pro svůj vlastní prospěch, demokracii, vládu davu.

Časy se mění, ostatně i Churchill kdysi tvrdil, že demokracie je nejlepší možnost z mnoha špatných. A ještě jedno moudro, staré přes dva tisíce let: Nejdůležitější v každé ústavě je, aby zákony zaručily, že se nikdo z úřadu nemůže obohatit.

Povedu tu velmi stručnou procházku k závěru. Sluší se zmínit ještě Etiku Nikomachovu a také fakt, že ve středověku byl Aristoteles velmi vyhledávaný autor, jeho díla učenci uznávali a studovali. Vycházel z něho nejen třeba Tomáš Aquinský, ale i řada arabských učenců. Věřil, že člověk nemůže žít sám, ale ve společnosti, je zoon politikon, tady člověk společenský. Kdo však nemůže žít ve společenství, nebo je ve své soběstačnosti nepotřebuje, není částí obce, ale buď divoké zvíře nebo bůh.

Ještě technickou poznámku. U psaní řeckých jmen jsem nenašel jednotný výklad. Tady používám Aristoteles, ale viděl jsem i psaní Aristotelés. Snad to nebude na překážku srozumitelnosti textu.

Josef Hejna

Další články autora