Praotec idealismu

Jedno hodně zjednodušující moudro říká, že Řecko dalo Evropě myšlení, Řím právo a pořádek a křesťanství lásku, ve smyslu lásky k bližnímu. Řekové opravdu hledali pravdu, podstatu bytí, položili základ našemu myšlení, naší filozofii. Jak ale v pár řádcích stručně popsat dílo velkého myslitele, který se snad dožil více než osmdesáti let. A protože pocházel ze zámožné aténské rodiny, měl čas nejen přemýšlet, ale i cestovat.

Platón 427 př. n. l. – 347 př. n. l., původním jménem prý Aristoklés, měl od dětství dobrou výchovu a vzdělání, v mládí psal i básně, dramata, orientoval se v hudbě. Jméno Platón, odvozené od řeckého „platys“ – rovný, široký, dostal později. Posledních necelých deset let Sokratova života strávil jako jeho žák a většina jeho spisů má formu dialogů právě s ním. Pokusím se velmi stručně a zjednodušeně přiblížit podstatu jeho díla, protože právě Platón stojí u základů evropské filozofie, která se k němu většinou nějak vymezuje. Platón by také uznávaným politologem, řečeno dnešním jazykem. Zpracoval a srovnal řadu ústav tehdejších městských států, také díky jemu známe termíny jako demokracie, tyranie, oligarchie.
Já se chci především věnovat mysliteli jako prvnímu idealistovi, který se pokusil některé koncepce už formulovat. Klíčová je patrně pasáž z jeho Ústavy. Chtěl jsem přidat přímo delší citát, ale pokusím se tu složitou a známou teorii jeskyně trochu zjednodušit. Lidé v ní leží fixovaní, spoutaní a vidí nad zídkou v ní jenom odrazy, stíny. Nevidí lidi, předměty, ale jenom jejich odraz. Podobní nám, odpověděl jsem; neboť takoví lidé jistě by neviděli ze sebe samých ani ze svých druhů něco více než stíny vrhané ohněm na protější stěnu jeskyně. A co předměty nošené podél zídky? Neviděli by z nich právě tolik? A kdyby mohli vespolek rozmlouvat, jistě by myslili, že těmi jmény, která dávají tomu, co před sebou vidí, označují skutečné předměty.

Vězením je tedy náš obvyklý způsob života. Pouhý stín je naše okolí, jak nám je ukazují smysly. Výstup a pohled na věci nahoře znázorňuje vzlet duše do světa idejí. Jsme tedy jenom stíny a třeba herci byli pro myslitele stínem stínů. To je ve zkráceném podání obraz lidského života a lidského poznání, který Platón podává.

Duše, to je další pojem z Platonovy filozofie. Nesmrtelná (rozumová) část duše nemá počátek ani konec a je svou podstatou stejná, jako duše světa. Skládá se ze tří částí. Rozum má sídlo v hlavě, vůle v hrudi a žádostivost v podbříšku. Tady pro odlehčení trochu odbočím. I moderní psychologie uznává, že se osobnost skládá z rozumu, citu a vůle. Rozum bývá značený malým čtverečkem, vůle kroužkem a cit trojúhelníkem. Používali jsme v mládí takový zábavný test. Nechali jsme dámě bez velkého přemýšlení nakreslit panáčka s pomocí těchto tří znaků. Jenom jsme ovšem tvrdili (ostatně v Platónově duchu), že trojúhelníčkem se vyznačuje sex. No když dáma nakreslila panáčka z trojúhelníků… Ale, pánové, zase tak moc to nefungovalo.

K Platonovi patří také učení o anamnézii, tedy rozpomínání. Duše je nesmrtelná, jenom se vtěluje do smrtelného těla. Základními vlastnostmi člověka jsou moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlnost. První tři pak odpovídají třem částem duše. Spravedlnost je potom vrcholem, jakousi syntézou.

Není v mých silách na malém prostoru rozebírat podrobnosti Platonova díla. Ostatně dílo je tématem tisíců stránek moudrých knih. Možná se k základním a zjednodušujícímu dělení na materialismus a idealismus dostaneme u velkého systematika, Aristotela. Platón stojí na počátku těch, kteří věřili, že duše je nad hmotou. A závěrem citát z praotce idealismu: Nikdo neví, co je smrt, a přece se jí všichni bojí, jako by uznávali, že je největším zlem, třeba je pro člověka největším dobrem.

Josef Hejna