Hádavý homosexuál
V nadpisu trochu provokuji, i kdy¾ je více ne¾ jisté, ¾e velký antický filozof mìl výrazné homosexuální sklony. Nechci to zdùrazòovat, ale ani tajit. Homosexualita a bisexualita k antice patøila skoro samozøejmì, tøeba o Caesarovi snad se v Øímì øíkalo, ¾e byl ¾enou všech mu¾ù a mu¾em všech ¾en. Obdiv k mladým chlapcùm byl skoro normou a románek Sókrata s problematickým politikem i vojákem Alkibiadem byl v Athénách veøejným tajemstvím.
Sókratés (asi 469-399 pø. n. l) je pro nìkteré filozofy (je jich menšina) dokonce fiktivní postavou, kterou si vymyslel jeho ¾ák Platón, aby mohl lépe propagovat své myšlenky. Pravdou je, ¾e se nezachovalo ¾ádné jeho dílo a všechny jeho myšlenky známe jenom z díla Platonóva a nìkolika dalších souèasníkù. Bývá tradován jako mimoøádnì ošklivý, povídavý a obtloustlý kmet, který obtì¾uje na tr¾išti obèany, provokuje je k diskusím a svým logickým myšlením a výøeèností pøivádí ke správným závìrùm. Zdá se ovšem, ¾e Sókratés v mládí také bojoval v Peloponéských válkách a vedl si stateènì. V¾dycky si stál za svými názory, ochotný postavit se i proti názoru vìtšiny.
Pøemýšlím, jak zjednodušenì vysvìtlit podstatu Sókratova uèení. Vycházel ze sofistù, co¾ byli placení øeèníci, myslitelé, pou¾ívali na první pohled pøesvìdèivý zpùsob argumentace, zalo¾ený však na dvojznaènostech a jiných tricích, které posluchaè v první chvíli neprohlédne. Sókratés se proti nim ovšem vymezoval, aè i on sám pova¾oval schopnost logického myšlení a výøeènost za velký dar bohù.
Filozof prý øíkal, ¾e dostaneš-li dobrou ¾enu, budeš výjimkou, dostaneš-li zlou, staneš se filozofem. Pøíbìh jeho druhé ¾eny Xantipy je mo¾ná dùkazem jeho moudra. I kdy¾, pokud vím, o Xantipì existuje snad jediná dochovaná zmínka a zdá se, ¾e symbolem zlého a hašteøivého ¾enství se matka tøí Sókratových synù stala a¾ v prùbìhu doby. Jaká byla její role ve filozofovì ¾ivotì, je tì¾ké soudit.
K Sókratovi patøí také známý výrok: vím, ¾e nic nevím. Zase je potøebné chápat to v širším kontextu filozofovy osobnosti. Vìøil, ¾e opravdová moudrost je v poznání vlastní nevìdomosti. A vìøil také, ¾e existuje jen jedno dobro, a to je vìdìní a existuje jen jedno zlo, a to je nevìdomost. K tomu vedl i své ¾áky jako prostý a øadový obèan Atén, uctívaný i nenávidìný.
Lze øíci, ¾e filozofovým majstrštikem je jeho smrt. Doslova korunoval právì svým koncem své myslitelské i lidské dílo. Nebudu zacházet do podrobností. Pravdou je, ¾e byl soudem odsouzen pro pobuøování mláde¾e k trestu smrti, bylo mu ulo¾eno vypít pohár jedovatého bolehlavu. Zdá se, ¾e sedmdesátiletý myslitel mìl mo¾nost utéci, jeho ¾áci mu ji nabízeli. Sókratés ovšem odmítl, vìrný øecké tradici úcty k zákonùm prohlásil, ¾e u¾íval za svého ¾ivota i výhod obce, a pokud ho podle jejích zákonù nespravedlivì odsoudili, bude ten rozsudek respektovat. Je to skoro symbolické naplnìní té tolik zdùrazòované úcty k zákonùm obce, tak charakteristické pro starovìké Øecko.
Pokud mi prominete tu nutnì zjednodušující podobu vyprávìní, ještì bych se s vámi rád struènì podíval na osobnost Platóna a Aristotéla. A pak se zas vrátíme k bájím nad Olympem.