Maøka neøestnice
Bude to u¾ zhruba kulatých padesát let. Jako mladý kluk po vojnì jsem se obèas zatoulal do Kinského sadù i dál, na Petøín. Nebylo to všechno tak krásnì upravené jako dnes, ale pohled na Prahu byl u¾ tenkrát magický. Jednou, mo¾ná i dvakrát, jsem tam potkal starší dámu, která potìšenì sledovala panoráma Prahy. Nìkdo mne upozornil, ¾e je to slavná národní umìlkynì.
Marie Majerová (1882 – 1967) dostala titul národní umìlkynì ještì v roce 1947. Nebyla to ovšem v¾dycky komunistická
ikona, tou se definitivnì stala a¾ po roce 1948, kdy i vìdomì pøepisovala svou literaturu v duchu socialistického realismu. Já chci psát spíše o Marii Bartošové, chudé, ale nadané holce z Uval i Kladna, která si pseudonym Majerová vzala od svého otèíma, který pro ni, i pøes svou pøísnost, mnoho znamenal.
Marie byla nespornì výrazná osobnost, podle hodnocení mu¾ù (tøeba Jaroslava Seiferta) okouzlující krasavice, podle hodnocení nìkterých ¾en z jejího okruhu rafinovaná koketa, která umìla okouzlovat mu¾e, aè její krása nebyla zdaleka dokonalá. Pravdou je, ¾e pokud jde o oficiální vzdìlání, dosáhla jenom na pár tøíd mìš»anské školy. Byla ale výrazným autodidaktem, tedy samoukem s nesmírnou vùlí po vzdìlání, a pokud nìkdy na cestì za svými cíli pou¾ila i svých ¾enských pøedností, kdo má právo ji soudit?
Její osobní ¾ivot patrnì nikdy nezapadal do obecných mravù svìta na pøelomu století. O erotických veèerech ctitelù „nového kultu“ - tedy tìla, které se konaly v Neumannovì olšanské vile, se po Praze jenom šeptalo, partnerská a man¾elská vìrnost patrnì nepatøila k hlavním pøednostem spisovatelky. Pøi studiu k tomuto èlánku jsem si vypùjèil také oslavný paján Jiøího Hájka (mimochodem otce hradního fámula Petra Hájka), který jí vìnoval k osmdesátinám. Jo to s odstupem velmi zábavné ètení. Najdete tam zmínku o tom, jak se Marii Majerové v devatenácti narodil syn Pravoslav, ale potom jeho stopa náhle mizí. Socialistiètí ètenáøi se nedozvìdí, ¾e syn budoucí národní umìlkynì nepozval matku ani na svou svatbu. Tím asi celkem jednoznaènì vyjádøil svùj vztah k její mateøské péèi. K soukromí spisovatelky ještì dodejme, ¾e s otcem syna, Josefem Stivínem, se rozvedla u¾ za první republiky, kdy¾ byl syn dospìlý. Potom následovalo ještì man¾elství druhé, které netrvalo ani deset let.
Vra»me se ovšem k Maøce krasavici a také Maøce vzdìlané a koketující. Kdy¾ vyšel její první román Panenství, za utr¾ený honoráø odcestovala na tøi roky do Paøí¾e, kde se nechala zapsat k externímu studiu na Sorbonnì. Odjela tam ovšem bez rodiny a její vztah s Františkem Gellnerem byl veøejným tajemstvím. Zdá se, ¾e on spíše utekl od ní, ale to nechci soudit.
Do nové republiky vstupuje u¾ skoro ètyøicetiletá umìlkynì a novináøka, která se jako jedna z prvních ¾en hlásí ke komunistické stranì. Funguje jako velmi aktivní novináøka, agitátorka, ale také vydává romány, obèas i oceòované státními cenami. Toho si povšimnìme. Pro masarykovskou demokracii nebylo nemo¾né ocenit komunistickou umìlkyni.
Potom ovšem pøichází další zlom v jejím ¾ivotì. Byla signatáøkou „manifestu sedmi“ v nìm¾ se pokrokoví komunistiètí umìlci distancovali od „karlínských klukù“, kteøí pøišli zavádìt nové praktiky do komunistické strany pod vedením Klementa Gottwalda. S odstupem osmdesáti let mù¾eme posoudit, k èemu ty praktiky v koneèném dùsledku vedly. Pro komunisty platí: kdo nejde s námi… a tak bylo „sedm stateèných“ ze strany vylouèeno. Majerová pøišla trochu i o existenèní jistoty, ale byla u¾ známá a zkušená novináøka a spisovatelka a publikovala dál. Román Siréna se v roce 1935 doèkal státní ceny a jeho pováleèné filmové zpracování Karla Steklého dokonce v roce 1947 Velké mezinárodní ceny Benátek. Nìkde tam (tedy v roce 1947) asi startuje i poslední fáze spisovatelèina ¾ivota, ¾ivota socialistické ikony na bronzovém pomníku.
Marie Majerová bývá také èasto pøirovnávána k Bo¾enì Nìmcové. Obì vzešly z chudého prostøedí, obì byly výrazné osobnosti s mimoøádným vzdìláním, nabytým samostudiem, obì pobuøovaly okolí svou volnou morálkou. Navíc obì umìly v literatuøe prodat lidovou mluvu.
Nemìl jsem v úmyslu psát podrobnou odbornou studii. Jde mi jenom o pøipomenutí osobnosti velmi rozporné, urèitì ne èernobílé. Tøeba F. X. Šalda o ní psal v roce 1913: „Pozdìji, kdy¾ pøíslušenství k sociální demokracii a práce pro ni platily se ji¾ støíbròáky, vnikly do ní Marie Majerové, to je literáti, kteøí vyrábìjí èasto hubené, pochybné a slabé umìní slovesné, o nìm¾ právì z tìchto dùvodù domnívají se, ¾e jest lidové, umìní malé, bezkøídlé…“
Uvìdomil jsem si, ¾e jsem nikdy neèetl ¾ádný spisovatelèin román. Znám nìkteré filmové adaptace, povídky, úryvky. Ani netuším, zda je Majerová ještì souèástí školních èítanek.
Nechám na ètenáøích, aby posoudili, zda mìla tato dáma blí¾e k národní umìlkyni nebo k Maøce neøestnici, zda byla políbena Múzou, a kde. Tì¾ko ovšem pochybovat o tom, ¾e to byla osobnost velmi výrazná.