Ve stínu depresí

S Janem Masarykem jsme se rozešli ještě jako s velvyslancem v Londýně, rozvedeným lvem salonů, skvělým klavíristou, ale také občas dost hrubým opilcem, jehož pověst „veselého Jana“ přesáhla hranice. Hranice někdy přesáhly i psychické problémy. Proto občas zajížděl tak trochu „na zapřenou“ na různá léčení. Do toho smrt otce, kterému se věnoval až do konce s příkladnou péčí.

Mnichov a jeho důsledky příliš rozebírat nebudu. Snad jenom připomenu, že Masaryk zůstával ve službách české diplomacie ještě i po Mnichovu, v tzv. druhé republice, tady v tom hluchém období mezi Mnichovskou smlouvou a zabráním země okupanty 15. března 1939. Dlužno přiznat, že i pražské ministerstvo hledalo schůdné a korektní řešení pro ukončení Masarykových diplomatických služeb.

Další z mnoha Masarykových cest do Ameriky měla i trochu odbojný charakter. Ve svých přednáškách pro svobodnou zemi vystupoval už jako jasný a jednoznačný nepřítel německé říše. Nezapomínejme, že až do napadení Pearl Harboru v prosinci roku 1941 Amerika s válkou příliš nepočítala a Masarykovy projevy byly trochu tím příslovečným hlasem volajícího na poušti.

Jeho nesporná schopnost promlouvat k lidem, řečnický dar a talent pro zjednodušující slogany z něj udělaly rychle patrně nejpopulárnějšího zahraničního politika. Byl velkým přínosem relace „Volá Londýn“ a jeho promluvy doma lidé poslouchali s nadšením. Neburcoval příliš k odboji, spíše své posluchače hladil po hlavách a říkal, vy za nic nemůžete, zradili nás, hlavní je přežít.

Zvláštní příběh je Masarykovo ministrování v exilové vládě. I tady se projevila jeho váhavost, někdy hraničící s leností. Do té vlády se mu chtělo i nechtělo a hodnotit jeho působení v ní mi nepřísluší. Zdá se ovšem, že po ztrátě skutečného taty Masaryka si našel novou oporu v Benešovi, ke kterému se přimknul až nekriticky. To ale Benešovi vyhovovalo. Dělal vlastně i zahraniční politiku zahraniční vlády, ministr Masaryk ji většinou jen odsouhlasil. Tady je ovšem dobré přiznat, že se často choval velmi obojetně a řadu věcí, které formálně schválil, ve skutečnosti v soukromí odsuzoval. Asi nejtypičtějším příkladem je smlouva mezi sověty a naší exilovou vládou z roku 1943. Nechci spekulovat o tom, zda tato smlouva byla u zrodu naší poválečné tragédie, to přenechám jiným. Pravdou ovšem je, že Masaryk se jednání o podpisu smlouvy vůbec nezúčastnil. Ne z principiálních důvodů, jako ministr zahraničí Benešovu koncepci plně podporoval, ale „unavený Jan“ si odjel do Ameriky a jednání vypustil.

Návrat domů, Košický vládní program i vláda, to jsou věci známé. Masaryk se vracel s aureolou asi nejpopulárnějšího zahraničního politika, byl to „náš Honza“ a brzy se s ním začaly vydávat různé rozhovory, často vtipné sentence na současnost. Velmi rychle ale začal Jan Masaryk ztrácet kredit demokratického politika. Už při zakládání OSN v roce 1945 se přiklonil celkem jednoznačně na sovětskou stranu a v průběhu dalších let fungoval vlastně, k úžasu demokratického světa, jenom jako Stalinův pohůnek.

Velkým vnitropolitickým problémem poválečných let byl odsun Němců. S velkým odstupem si přiznejme, že Benešova koncepce byla postavená na principu kolektivní viny, a tedy z pohledu čistě demokratického neudržitelná. Zdá se, že tady trochu váhal i ministr zahraničí, ale nakonec se k Benešově koncepci vyhnání Němců také přiklonil.

Tady bych se rád chvilku pozdržel u věčného rozporu našich politiků. Už od Kollára víme: zardi se závistná Teutonie… Tedy tu více, tu méně, přežívá tendence přichýlit se k velkému ruskému medvědovi, který nás ochrání před germánskou záplavou. Přiznejme si to, napomohli tomu i různí Heydrichové, prostě to, že se nejen Beneš nakonec pootočil více ke Stalinovi, má i své historické kořeny.

Zdá se, že i Masaryk pochopil v roce 1947, kdo je Stalin a jaké „světlo“ přichází od východu. Jeho věta o Stalinově pohůnkovi po návratu z Moskvy bývá často citována. Jenomže Stalinovým pohůnkem byl už v roce 1946, když hlasoval v OSN na povel soudruha Molotova. Poválečná doba není hvězdnou dobou syna prezidenta zakladatele.

Osoba Jana Masaryka je osoba těžko uchopitelná v jakékoliv knize natož v krátkém článku. Přesto se pokusím na závěr o svůj čistě subjektivní soud o smutném konci problematického života.

Jako malého kluka mne zavedla maminka do Černínského paláce, kam krátce po sebevraždě proudily davy lidí. Oficiálně to byla sebevražda, ale mnohé se šeptalo a dnes už nešeptá, píše, povídá. Já jsem vlastním rozumem a četbou dospěl k závěru, že to opravdu nejspíš byla sebevražda. Tátův mazánek Jenda nikdy nevyrostl do plnohodnotného a kompletního chlapa jako táta. Svůj podíl na tom jistě měli i démoni depresí, které asi těžko pochopí člověk duševně zdravý. Na konci svého života ale zradil všechno, k čemu se celý život hlásil. Je dobré si znovu připomenout, že postoj Jana Masaryka, syna prezidenta zakladatele, umožnil komunistům nástup k moci. Nesporně by se jí chopili stejně, násilně, ale postoj ministra Masaryka dal tomu puči punc ústavnosti.

Vláda měla 25 členů. Demisi podalo 12 členů vlády. Kdyby ji podal ještě i třináctý Masaryk, vláda by padla. Protože ale ve vládě zůstal, padla na desítky let demokracie v zemi, kterou jeho táta vydupal skoro ze země. Vím, že Jan byl osobně nestatečný, ale v nějakém záchvatu těžké deprese mohl dospět ke konečnému rozhodnutí.

Žil ve stínu otce i depresí, alkoholu i nezakotvené vlastní osobnosti. Nemám potřebu ho soudit, nechci ho ani obhajovat. Byl to člověk s lepšími i horšími charakterovými rysy. Škoda ovšem je, když se takoví lidé ocitnou ve vůdcovských rolích. Kam může vést někdo, kdo nezná ani svou vlastní lidskou pěšinku.

Pro lepší orientaci
12. 12. 1943 Podepsána v Moskvě Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Svazem sovětských socialistických republik a Československou republikou.
Košický vládní program schválila první čs. vláda, vedená Zdeňkem Fierlingerem 5. dubna 1945 v Košicích. (Od 4. dubna do 6. listopadu 1945. existovala 1. vláda, nazývaná Košická. Od 6. listopadu 1945 do 2. července 1946 na ni navázala druhá vláda téhož ministerského předsedy. Ta je nazývána první vládou Národní fronty
Vláda Národní fronty pod vedením Klementa Gottwalda existovala od 2. července 1946 do 25. února 1948.
Druhá vláda K. Gottwalda od „vítězného února“ 25. 2. 1948.
Marshallův plán, oficiálně Plán evropské obnovy byl vyhlášen Kongresem USA s cílem pomoci poválečné Evropě. Oficiálně byl vyhlášen až v dubnu 1948, ale země východního bloku ho odmítly už při jednání v roce 1947. Tam si snad Masaryk definitivně uvědomil, že je Stalinův pohůnek.

Josef Hejna

Související články:

Tatíček Tečevoda

Ve stínu otce

Další články autora