Tatíček Tečevoda

O rodině Masarykových

Do titulku jsem záměrně použil posměšné oslovení. O Masarykovi takto v tisku hovořil J. S. Machar, zprvu jeho velký přítel, později názorový oponent. Já ale nechci psát posměšně o prezidentu osvoboditeli, naopak. V mém „má dáti-dal“ to pozitivní výrazně převažuje.

Přečetl jsem o něm hodně. O jeho vztazích, rodině, ale i o pátečnících, skupině kulturních a politických osobností kolem Karla Čapka, mezi něž Masaryk také patřil. Možná si to mnozí neuvědomují, ale jeho život nebyl lehký. Nežil v nadbytku, určitě ne jako vysokoškolský pedagog ve Vídni. Po profesuře v Praze si možná trochu polepšil, ale v národě si zpočátku nezískal žádnou oblibu.

Tehdejší „vlasteneckou“ společnost nebývale popudil tím, že se ve věci „rukopisů“ postavil za pravdu proti legendám, v tzv. „hilsneriádě“ šel zase za svou pravdou proti populistům, proti antisemitské většině. Na konci 19. století byl profesor Masaryk velmi neperspektivní politik.
Je celkem známé, že všechny jeho děti měly jisté psychické potíže, patrně dědictví po matce. Nejmladší Jan byl patrně poznamenaný doslova nenávistí, která se na jeho rodinu snesla kvůli tátovým nekompromisním postojům. Spolužáci na malého Jana pokřikovali Masařík a mezi sebe ho nepřijali.

Znám pár poučených lidí, kteří Masarykovi vyčítají jeho odchod do zahraničí, to, že v říši zanechal rodinu nejen nezajištěnou, ale i cíleně pronásledovanou úřady. Patrně mají svůj díl pravdy, to neposoudím. Když ale ztratil víru v demokratizaci Rakouska, konspiroval velmi nebezpečně, ostatně stejně, jako jeho přítel Machar. Masaryk nešel do jistoty, do ilegality odcházel šedesátiletý muž. Nebudu rozebírat všechny peripetie jeho zahraničního pobytu, jednotlivé kroky, cesty. Kdysi jsem četl, ještě jako „libri prohibiti“ z nakladatelství Škvoreckých, skvělou knihu. Téměř po dnech mapovala jeho pobyt venku a jeho vztahy s Benešem a Štefánikem. Bohužel jsem si neudělal výpisky, tenkrát se ty knihy půjčovaly na krátký čas a potají. Faktem ovšem je, že vztahy uvnitř té trojice nebyly vždycky ideální. Romantický a rtuťovitý Štefánik říkal Masarykovi snad tato, což vadilo nejen žárlivému Benešovi, ale i koženému Masarykovi. Navíc je známé, že Masaryk o týmu svých spolupracovníků moc dobře nemluvil, kritiky byl ušetřen snad jenom Beneš. Někde jsem dokonce četl názor, že Václav Klaus řadou osobnostních rysů připomíná Masaryka.

Poválečná „tatíčkovská“ legenda byla jistě hodně umělá. Nezdá se ovšem, že by si v ní Masaryk příliš liboval, spíš asi pragmaticky chápal, že je pro stabilitu státu užitečná. Je pravda, že v nové republice byli legionáři protěžováni, často na úkor statečných tuzemských odbojářů, kteří riskovali mnohé. Ale podobné spory probíhaly i po válce druhé a nejen u nás. Bylo snad komunistické řešení po čtyřicátém osmém roce lepší, demokratičtější? Absolutní spravedlnost není, jenom ta lidská. Ta Masarykova nezavírala oponenty.

Často se Masarykovi vyčítá koncepce čechoslovakismu. Selhala, to si přiznejme. Ale nikde jsem ani ex post nečetl o jiné, lepší koncepci, která by umožnila tenkrát vzniklou situaci řešit. Víme z historie, co se dělo po první válce, jak se přeskupovaly síly, jak německá menšina nechtěla žít v českém státě. Bylo jiné a lepší řešení a jaké? Situace v Evropě byla patrně spíše důsledkem špatně sjednaného míru po válce první, protože německá touha po revanši byla velmi silná. Pořád jsem přesvědčený, že Masaryk zvolil pragmaticky variantu nejprůchodnější a nejschůdnější. To, že nakonec nevydařenou, není jeho chyba, ba ani chyba Benešova. Většina historiků se dnes kloní k tomu, že Beneš Mnichovu zabránit nemohl. Ostatně, umí se dnes svět účinně bránit zlu? Nemáme Severní Koreu, Irán?

První republika je pro mne pořád ostrůvkem prosperity. Znám různé nuance Masarykova vládnutí, vím, že ani on nezůstal vždycky tak úplně „pan čistý“. Jeho anonymní útoky proti oponentům pod šifrou V.S. jsou už celkem prokázané, jisto je, že „hradní“ politika měla i své stíny.

Nevím ale o tom, že by se proti oponentům zneužívala státní moc, represivní složky, nikdy jsem nečetl ani o osobním obohacování prezidenta osvoboditele. Naopak, ze svých osobních fondů často i potají podporoval kulturu a vzdělání, nečetl jsem nikde o jeho osobním prospěchu.

Rádi zapomínáme, že po roce 1930 už na prezidentském stolci seděl osmdesátiletý muž, trochu osamělý. Jediný osobní přítel Machar se s ním rozešel, a tak nebyl v republice nikdo, snad krom rodiny, s nímž by si tykal. Ten „francjosefovský“ syndrom tam asi už trochu byl, ale kdo má právo ho soudit.

Prezident osvoboditel pro mne byl člověk a jako takový měl jistě i řadu chyb, kdo nemá. Jeho celkový přínos ale velmi výrazně převažuje, jako vědec i politik byl právem jedním ze symbolů naší státnosti.

Příště - Ve stínu otce.

Josef Hejna

Další články autora