Jak jsme letěli s lajkou II.
(pokračování po 3 letech)

Slyšel jsem, že se srovnává věk psa a člověka koeficientem 3:1, že když jsou pejskovi tři roky, tak je na tom jako člověk v jednadvaceti letech. Začínám tomu věřit a pokusím se napsat proč.

Koncem roku 2009 jsem na Seniortipu popsal, jak jsme letěli s lajkou, nikoli do vesmíru, ale z Moskvy do Prahy. Nyní se pokusím přiblížit některé události, které se v životě toho pejska od té doby udály.

Tak nejdříve je třeba říci, že velmi rychle vyrostl a to tak, že se ani nechce věřit, že to byl někdy tem malý méďa, kterého jsme převáželi jako zavazadlo a kterého by se nikdo nebál pohladit.Vyrostl v ohromného psího frajera, moc mu to sluší. Ale ten vzhled, který byl oceněn řadou medailí na přehlídkách krásy, chci říci výstavách je jen jedna z jeho předností.

Ta hlavní je jeho schopnost k tomu, k čemu je předurčen, to je k lovu. Je třeba uvést, že do vínku dostal předpoklady po rodičích, oba byli vynikajícími pomocníky při lovu v tajze, při lovu zvěře ne tak ledajaké, osvědčili se i při lovu medvědů.
Ale znáte to, talent je jedna věc, ale nestačí, je třeba vlastní píle, vytrvalosti a chuti a to ten náš fešák- ani jsem vlastně ještě neřekl jak se jmenuje- Kubari má. Dokonce na to má potvrzení, taková vysvědčení z řady mysliveckých zkoušek a to vysvědčení vesměs s výborným prospěchem.

Stejně však, jako v tom našem životě jedna věc jsou vysvědčení a druhá věc pak jak kdo dokáže co zná uplatnit v životě, tak je to i u psů. A i zde je nutné konstatovat, že Kubami plně dokazuje čemu se naučil. Skutky hovoří samy za sebe, mezi jeho úlovky jsou divočáci, kuny, lišky, kachny, bažanti. Náramně ho to baví a při pobytu v lese prozkoumá každý keř, skládku kamení a na vše upozorní páníčka.

Jestli jsem doposud všechny ty dovednosti pejska připisoval jemu, je třeba to doplnit právě o roli toho páníčka, mladého myslivce od Tábora. To on ho všemu naučil, věnoval mu nespočet dnů a hodin a všemu ho naučil, usměrňoval ty jeho vlohy a neustále v tom pokračuje.

Je však ještě jedna věc, bez které by to nešlo, respektive díky které všechny ty úspěchy bylo možné docílit. Je to vzácný vztah mezi těma dvěma, páníčkem a jeho psem.
A to je i to, co pro mne a manželku je tou největší odměnou za převoz lajky, vidět tu radost, kterou jeden druhému přináší. O té radosti z výkonů a úspěchů na výstavách a při lovu, které Kubari přináší mladému myslivci víme z jeho vyprávění. Ale my věříme tomu, že i ten Kubari to ví, že ví a cítí, že z něho páníček má radost, že ho má rád a že to je další jeho motivace vedle té přirozené lovecké vášně, snaha udělat radost páníčkovi za vše co mu poskytuje.

Když se nyní vrátím k tomu srovnávání věku, tak si myslím, že takový človíček, když je mu kolem těch 20ti, tedy ve věku kde je Kubari nyní a je schopný, tak má také ta vysvědčení a zkoušky, včetně té maturitní a když ještě sportuje tak má i ty medaile jako Kubari, takže já ten přepočet a srovnání věku potvrzuji i když to ze druhé strany znamená připustit, že k tomu co pejskovi stačí tři roky, my potřebujeme 21 let.

Jaroslav Petřík

Další články autora:

Jak jsem se neutopil

Jak jsme letěli s lajkou (1)