Dominantu mìsta tvoøí zámek
První zmínka o obci Zásmuky se datuje k roku 1285, kdy byl majitelem zdejšího panství Sulislav ze Zásmuk. Ve století 14. a 15. patøilo panství rodu Zásmuckých ze Zásmuk.
V roce 1533 koupil Zásmuky Adam z Øíèan a v roce 1542 byly povýšeny na mìsto a obdaøeny mìstským znakem.
Od roku 1583 se zde støídali rùzní majitelé, v roce 1637 pøipadly Zásmuky Janu Rudolfovi, hrabìti ze Štemberka. Štemberkové vlastnili mìsto a okolní vsi nepøetr¾itì 311 let a¾ do roku 1948.
V Zásmukách se narodil hudební skladatel, uèitel a kapelník František Kmoch (1848 - 1912), obrozenecký básník Milota Zdirad Polák (1788 - 1856), básník a pøekladatel Rudolf Illový (1881 - 1943). Ze Zásmuk pochází pøedkové básníka Jana Nerudy (1834 - 1891), malý Jan Neruda zde ¾il v letech (1836 - 1838). Domek è.p. 35 je rodným domkem otce Jana Nerudy.
Dominantu mìsta tvoøí zámek, který se nachází na západní stranì námìstí. Byl postaven na místì staré tvrze a postupnì pøestavován, je ukázkou vývoje rùzných stavebních stylù. Jako zchátralý byl v roce 1992 vrácen Štemberkùm. Nyní probíhají práce na jeho záchranì. Pøi hlavní silnici se nachází barokní klášter a kostel svatého Františka z Assisi. Nechal ho postavit Adolf Vratislav ze Štemberka v roce 1694. V roce 1992 byl Zásmukám opìt vrácen statut mìsta.
Kdy bude dobøe v Èechách
Tam, kde konèí bohatá polabská rovina a zaèínají vystupovat mírné kopce, pokryté posázavskými lesy, le¾í v pìkné poloze Zásmuky, je¾ patøily kdysi kraji zlickému. Zde mìl sídlo své hrdinný a stateèný Zdenìk ze Zásmuk, o nìm¾ kolovala dávná zvìst.
Pøed mnoha a mnoha lety vpadl do Èech lítý nepøítel, jen¾ vše nièil, pálil a loupil. Houfnì pøed ním prchalo obyvatelstvo se svým majetkem do hor a lesù. Pan Zdenìk shromá¾dil mnoho bojovného lidu ze Zlicka, obsadil horu Blaník u Vlašimi, kde se opevnili v døevìné tvrzi a ohradili ji kamennými náspy. Marnì útoèil nepøítel na tvrz, byl v¾dy s velkými ztrátami odra¾en hrdinnými obránci. Nepøítel však tou¾il po majetku, který sem byl snesen, pøivedl èerstvé posily a útoèil tak dlouho, a¾ vyèerpal síly hrdinných obráncù a opevnìní se zmocnil. Z posádky se nikdo nevzdal, hrdinnì bojovali, sroceni v houf kolem svého vùdce, a¾ padli. Dobytek a všechen majetek padl za koøist nepøíteli. Tvrz zapálil a odtáhl dál.
Kdy¾ pøišli k Blaníku pøátelé padlých, aby je i stateèného Zdeòka Zásmuckého se ctí pochovali, nenašli tu ani konì, ani pobité váleèníky. Ani stopy po nich nenalezli a nevìdìli, kam se podìli. Devátého dne však za mìsíèní noci uslyšeli od Blaníku dupot a øehot koní i øinèení zbraní. Zvìdavì se pøiblí¾ili k hoøe. Spatøili Zdeòka a jeho dru¾inu, jak se baví rytíøskými hrami. Po cvièení napojili bojovníci konì a vjeli do otevøené skály, která se za nim i s tøeskotem zavøela.
Ka¾dého roku v den dobytí Blaníka vyjí¾dìjí za noci z hory udatní rytíøové pod vedením svého pána Zdeòka ze Zásmuk, cvièí se na stráni v boji a zápolení a pak se opìt vracejí do památného vrchu. Tam spí a èekají, a¾ zemì èeská jich bude nejvíc potøebovat. Tehdy se zazelená na Blaníku suchý dub, vyschlý pramen vydá hojnost vody, vojsko vyrazí z hory a nepøítele vy¾ene nav¾dy z naší vlasti. Dobøe bude potom v Èechách.
Šibenice za mìstem
Ne ka¾dé mìsto se mohlo v minulosti pyšnit právem trestat zlotøilce na hrdle a posílat tak své èerné duše k poslednímu soudu o nìco døíve, ne¾ jim byl vymìøený èas. Mezi ty š»astné patøily Zásmuky, hrdé na bytelnou šibenici stojící za mìstem nedaleko františkánského kláštera, jeho¾ zbo¾ní obyvatelé mìli bohu¾el dobrý výhled na její úrodu. Kdy¾ ale roku 1729 po dvou stech letech fungování doslou¾ila, rozhodli radní postavit šibenici novou, a to radìji o nìco dál, na kopci u nedalekých Vršic.
O povolení ke stavbì nové spravedlnosti se muselo ¾ádat a¾ v Praze, ale tamní úøedníci byli tìmto stavebním projektùm naklonìni, a tak se, hned jak slezl poslední sníh, vydali do práce zvesela zásmuètí øemeslníci. Kameníci vezli fùry otesaných balvanù, cihel a vápna, tesaøi bukové a dubové kmeny, kováøi a zámeènici ¾elezné svory, høeby a panty, aby bohulibé dílo bylo co nejdøíve a v plné kráse hotovo. Práce se všem daøila, a proto u¾ zaèátkem dubna stála na kopci u Vršic "šibenice jako panna", jak o ní zálibnì prohlásil kouøimský kat Jiøí Dubský, který byl pøizván jako odborný poradce. Nyní bylo tøeba dát prùchod starobylému právu a novou spravedlnost slavnostnì pøevzít a poté ji i "provdat" za prvního odsouzence.
A tak 21. dubna roku 1729 vyrazil z mìstské brány poèetný prùvod. V jeho èele vedl kantor školní mláde¾ v nedìlních šatech, za nimi jel obklopen dru¾inou myslivcù zámecký hejtman a po nìm purkmistr s konšely na tì¾kých selských koních. V tìsném sledu kráèely øemeslnické cechy s vlajícími korouhvemi a pochodem mìstské kapely a za nimi poèetný dav všeho zásmuckého lidu. Pod šibenicí zapìla školní mláde¾ zbo¾nou píseò, hejtman a purkmistr pøednesli jadrné proslovy ku chvále a u¾itku nové spravedlnosti, ji¾ nazvali "klenotem mìsteèka a strá¾kyní práva", muzika vyhrávala a lidé se veselili. A to je èekalo druhý den ještì další divadlo - první poprava.
Mìstští radní na to dopøedu pamatovali, a tak si v šatlavì pro tuto slavnostní chvilku schovávali provinilce u¾ od zimy. Èekatelem byl vyslou¾ilý voják Vít Hotovec, který na podzim ukradl na poli pùl kopy zelných hlávek a propadl hrdlem. A tak se nazítøí po velké slávì konalo na popravèím vrchu nové divadlo. Poèetný dav provázel zvesela kráèejícího delikventa, kterého páni nedali ani svázat, ani mu neoblékli re¾ný rubáš odsouzencù, naopak mu sám hrabì poslal ráno pìkný myslivecký šat a klobouk s pérem. A tak si Hotovec vykraèoval k šibenici a cestou trousil drsné vojenské vtipy, které vyvolávaly salvy smíchu. Obèas si pøihnul z jedné z lahví vína, které mu veèer poslali ze zámku. Aby nebyla slavnost rušena úøedními formalitami, vyzpovídal se delikvent faráøi Hlasivcovi ji¾ den pøedem a také radní Machek u¾ zapsal do úøední knihy: "A nazítøí 22. dubna Vít Hotovec stár šedesát let na novì vyzdvi¾ené spravedlnosti pro své kráde¾e na hrdle ztrestán byl skrze mistra popravního Jiøího Dubského."
Teï u¾ zbývalo ne¾ zápis uvést v praxi. Kdy¾ odsouzenec pøišel k šibenici, rozbil prázdnou láhev o trám a pravil katovi: "Vítej kmošku. Vìz, ¾e já ve svìtì své u¾ vykonal, teï vykonej ty své!" A Jíra konal. Krùèek po krùèku vystoupil s vojákem na ¾ebøíku a¾ k vrcholku šibenice. Tam mu kolem krku pøehodil bílou oprátku a pak sotva znatelným pohybem mu zlomil vaz. Nato se chytil šibenice, odkopl ¾ebøík a elegantnì sjel po viselcovì tìle na zem. Dav dlouho aplaudoval a pak se rozešel do svých domovù. Jen páni se sešli ve mìstì na sousedské trachtaci, pøi ní¾ radní Machek ustaviènì opakoval, ¾e jaktì¾iv nevidìl "odpravení tak veselé a exekuci tolik pøepìknou".
Jiøí Muladi