Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Pøedvádìèka
Ten vèerejší den nezaèal nijak úchvatnì. Ráno bylo pošmourno, jeden pomalu neví, jak se obléknout. Vèera odpoledne, kdy¾ jsme šly ze školy (U3V) byla taková zima, ¾e mnì stály všechny chlupy v pozoru. Pøi tom ráno bylo docela fajn. Ale jaro teprve zaèalo a u¾ bychom chtìli, aby bylo teplo a hlavnì sluníèko.
Jsme domluvené na desátou hodinu. Pìt kamarádek z našeho klubu. Teprve nedávno jsme se dozvìdìli, ¾e jedna z holek našeho spolku se ji¾ patnáct let zabývá pøedvádìním výrobkù firmy Tupperware. Hned jsme projevily zájem a nadšenì a zvìdavì jsme se vyptávaly co všechno jejich firma nabízí. Samozøejmì, ¾e ka¾dá z nás se u¾ s tìmito výrobky setkala, ale souèasný zpùsob pøedvádìèek a hlavnì ta bezohledná manipulace s myslí jednotlivcù nám nahání husí kù¾i. Jsme ve vìku, kdy si všechno musíme øádnì promyslet a kdy potøebujeme dostateènì dlouhou dobu k rozhodování, abychom toho vzápìtí nelitovaly. Ty tam jsou doby, kdy jsme dokázaly okam¾itì reagovat na daný problém.
Kamarádka bydlí na druhém konci Brna, v Bystrci. Jdu z domu v devìt hodin. Za hodinu to pøece stihnu. Jízda pøes mìsto není moc zajímavá. Kolony aut brázdí brnìnský velký okruh z obou stran. Na Mendlovì námìstí pøesedám na tramvaj è. 1. Šalina zvolna opouští støed mìsta. Pøedmìstí s protékající øekou Svratkou nabízí široké rozhledy. Pøesto¾e není nikde nic zeleného, jaro visí ve vzduchu. Den se prosvìtluje a já se zaèínám tìšit na nadcházející zá¾itek. Nikde zatím není nic zeleného, i ta travièka kolem kolejí se zatím tváøí rozpaèitì. Jen hojnì povalující se papíry, igelitové pytlíky a rùzné jiné odpadky se schovávají do roští, jinde se nezbednì kutálejí po rovných plochách a jukají do oken projí¾dìjící tramvaje. Na zastávkách si všímám nalitých pupenù, které s nevìøícným ú¾asem nahlí¾ejí do prozáøeného dne, vystrkujíce zelené špièky budoucích lístkù. Zaèínám pochybovat, jestli návštìvu stihnu vèas. Mám ráda pøesnost.
To zase bylo doma po ránu øeèí:
„Ty zase nìkam jdeš? To zase budu doma sám?“
„Tak pojï se mnou, bude aspoò legrace.“
„Ty ses doèista zbláznila. A kdo prosím tì bude doma pracovat?“
„Tak nepracuj, dùchod pøece není jenom o práci. U¾ ses nadøel a¾, a¾.“
„Ty fakt nemáš rozum. Já musím hlídat pejsky. Oni by mnì to mohli jednou vyèítat a to bych nepøenesl pøes srdce.“
„Tak jo. Ahoj, já u¾ jdu.“
Huráááá, u¾ abych byla za rohem, aby snad ještì nìco nepotøeboval.
Zanedlouho zvoní mobil. Jak jsme to jenom døív dìlali? Všechno se domlouvalo ústnì, nebo telefonem, o dalším pohybu jednotlivcù nemìl nikdo ani potuchy. Ptá se Liduška, kde jsem. „U¾ v Komínì, brzy mì uvidíš.“ „Budu na tebe èekat na koneèné, neboj se. Neztratíš se.“ „To je skvìlé, nebudu to muset aspoò hledat.“
Bìhem ètvrt hodinky vystupuji na koneèné v Bystrci. Èekají na mne všechna dìvèata. To je pøímo luxusní servis. Vyrá¾íme spoleènì k vytèenému cíli. Irèin domov nás vítá útulnou zabydleností a elegantními doplòky interiéru, v duchu tradic domácí paní. Na prahu se objevuje další osoba, která je nedílnou souèástí chystané pøedvádìèky - paní Zita.
Odkládáme kabáty a boty a vstupujeme do pøedsínì a následnì do kuchynì, která má bì¾né panelákové rozmìry. Všech pìt nás usedá k malému stolku v rohu kuchynì, kde se necháváme unášet svou pøedstavivostí a hýèkat pilnou prací našich hostitelek. Všude kolem je spousta plastového nádobí, které je vytvoøeno jako prvotní výrobek z polyetylenu, který se nikdy nerecykluje. Na veškeré zbo¾í je celo¾ivotní záruka. Jako první èást menu dostáváme pomazánku z èervené øepy, pórku a dalších ingrediencí, podávanou na kváskovém chlebu, upeèeným paní Zitou v pøedstihu doma. Ten chléb se doslova rozplývá na jazyku. K jeho upeèení byla pou¾ita forma ze silikonu, kterou není tøeba vymazávat, ani vysypávat. Druhá pomazánka byla z tvarohu a dalších pøísad. Jako hlavní chod se chystala a pekla velikonoèní hlavièka. Všechny úkony byly provádìny výše zmínìným nádobím. Bìhem celého èasu jsme byly upozoròovány na rùzné typy nádob, které v mnoha pøípadech slou¾í i jako úsporné øešení do kuchynì. Ka¾dá z nás dostala katalog a nabídku dalších akcí, které jsou plánovány na první letošní pùlrok. Po nìkolika hodinách ¾ivé diskuze jsme odcházely domù. Probraly jsme nejen nádobí, ale i rùzná témata, která zajímají pøedevším nás - ¾eny.
Toto dopoledne nás naladilo do pozitivního myšlení a v duchu jsme si plánovaly, na co si v nejbli¾ší dobì našetøíme a jako vítìznou trofej pøineseme domù. Posledním tahem dne, bylo zakoupení trubièek v kiosku na koneèné, které se na jazyku doslova rozplynuly jako nebeský obláèek. Ještì¾e je koneèná v Bystrici tak daleko, ¾e nemù¾eme co chvíli zabìhnout pro pár kouskù. To bychom nejspíš za chvíli pøišly na buben. Je to bohu¾el smutné, ale všechno je o penìzích.
Irena Atzlerová