Jak jsem se stala redaktorkou – část 2.
Hurvínek

V květnu se po okolí roznesla zpráva, že do Čáslavi přijede Hurvínek. Letos totiž slavil 85. narozeniny. Kdo četl mé loňské vyprávěnky, ví, že jsme se tam se školními dětmi vydali. 1. června se konala akce k MDD s pokusem o rekord v počtu zúčastněných, kteří přijdou na náměstí s nějakou připomínkou Spejbla či Hurvínka- hračkou, knihou, obrázkem.

Zbystřila jsem i jako „novinářka“. Dvojrole. Možná nezvládnu ani jednu. Děti se mi ztratí a článek se mi nepovede. Děti se mi neztratí a článek bude senzační. Obě varianty byly přibližně stejně pravděpodobné a mezi tím spousta dalších možností.

Jako učitelka jsem udělala toto: s dětmi jsme vyrobili obrázky Hurvínka, připomněli jsme si několik pohádek na DVD, objednali jsme autobusy. Žáčky jsem varovala, že tam bude velký dav lidí a že se od sebe nesmíme hnout.

Jako „reportérka“ jsem udělala toto: došla jsem za organizátorkou celé akce, paní ředitelkou muzea, abych se zeptala, jak bude celá akce probíhat. Napsala jsem do Divadla Spejbla a Hurvínka- drze jsem se prohlásila za novinářku a požádala paní Štáchovou o krátký rozhovor při setkání v Čáslavi. Došla jsem do knihovny a zapůjčila si její životopis, nabila jsem baterie do fotoaparátu.

Hurvínek je postavička, kterou milují malí i velcí. Děti se těšily, senioři by mohli zavzpomínat. Chystá se zápis do Knihy rekordů, zúčastní se komisař z Agentury Dobrý den z Pelhřimova, který bude dohlížet na regulérnost celého pokusu. Mohlo by to vyjít.

První sprcha přišla den po odeslání mailu. Divadlo S + H odpovědělo ústy tiskového mluvčího. Poděkovali za zájem, ale paní Štáchová přijede jen na otočku a nebude mít na mě čas. Jistě si najdu dost zajímavých informací sama. Jasně, přece se nebude zdržovat s nějakou Procházkovou.

A druhá sprcha? Dostala jsem radu, že takové akce se nutně musí fotit shora. Vylezte si někam na balkón! No, to určitě. Budu mít kolem sebe 20 dětí a učitelka je moje role č. 1. Nemohu nikde lítat po balkónech, mou prvořadou úlohou je hlídat své druháčky a věnovat se jim.

Že je to neřešitelné? Omyl! Novinářka si poradí. Mám na to totiž lidi! Smutně jsem zavolala panu šéfredaktorovi, že paní Štáchová se mnou mluvit nechce. Měl ihned řešení. Má známého a ten má známého, který se s ní zná. Domluví to a rozhovor udělá dodatečně v Praze sám. Budeme spoluautoři článku. Já a šéfredaktor! Dmula jsem se pýchou.

A teď ještě “maličkost“ -jak fotografovat shora? Dcera chodila do učiliště, které sídlí na náměstí. I tři roky po absolvování chodívají s kamarádkami navštěvovat paní mistrovou, pokecat o životě. Nabídla se, že udělá pár fotografií z druhého patra školy. Vyřešeno. (Pod článkem je sice napsáno: foto- autorka, ale za těch pár „leteckých“ snímků- díky, Markétko.)

A tak jsem se mohla 1. června v pohodě věnovat dětem, zpovídat důchodce, posedávající na lavičkách a sledovat „cvrkot“ kolem sebe, abych to pak v klidu doma mohla popsat do své reportáže. Akce to byla velmi vydařená. Co mě nejvíc zaskočilo?

Představovala jsem si, že komisařem, sčítajícím tyto kuriózní rekordy bude nějaký seriózní pán v letech, nějaký notář nebo tak něco. A ona to byla slečna- mladičká, pohodová. Sice jsem se nezeptala, ale odhadovala bych ji na studentku vysoké školy. Svou funkci zvládala bravurně. S úsměvem dělala čárky, zapisovala jména, označovala každého, kdo s nějakým Spejblem či Hurvínkem prošel slavobránou.

Zmatky závěrečné autogramiády mě už nerozhodily. Stádečko jsem měla vzorně kolem sebe, fotky nafocené, atmosféru vstřebanou. Chcete vědět, kolik se nás tam sešlo? Vím to úplně přesně: 1 952.

Nerada musím na sebe prozradit, že profesionálkou ještě zdaleka nejsem. Pozná se to například podle toho, že mé reportáže i rozhovory dostávají od „pana šéfa“ téměř pokaždé úplně jiný nadpis, než vymyslím já. (a to si vždycky myslím, jak hezky jsem to vymyslela!!!)´

Tuto reportáž jsem nazvala „Pro radost dětem i dospělým“ a vyšla v 7. čísle časopisu Doba seniorů pod názvem „Slavný jubilant slavil rekordem“…

Eva Procházková

Další články autorky