Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Trocha nostalgie nikoho nezabije

Počasí je nevalné, je třeba zahájit terapii pomocí psaného textu. To mne vždy znovu nabije pozitivní energií. Ve čtvrtek jsme byli opět na zahradě. Dopoledne byla sice zima, ale správný sedlák se zahřeje prací a později i radostí z dobrého výkonu. Kolem poledne vykouklo sluníčko a později začal vát teplý jižní vítr. Musela jsem se pousmát. Vzpomněla jsem si na svou australskou spolužačku a její výrok:„Když u nás přiletí vítr od jihu, vytahujeme teplejší oblečení a začínáme se třást chladem.“ Mně ten větřík vehnal do nosu nezadržitelně se blížící vůni podzimu a touhu vyběhnout na kopec a začít si pouštět draka. Když pominu fakt, že už dávno nedokážu vyběhnout ani za přijíždějícím autobusem, je to poněkud nadnesená představa. Nicméně ten drak mi na současné obloze jaksi chybí a chybí i vůně pálící se bramborové natě a v popelu pečených brambor.

Lokalitě ve které se nachází naše zahrada se říká „Vinohrady“ a leží nad Židenickým hřbitovem. Současně s přilehlými Akátkami a Borky tvoří dominantu městské čtvrti Brno – Židenice. Za mého mládí tvořily Židenice částečně nízké domky se zahradami a hospodářskými staveními. Nejeden majitel vlastnil koně a přilepšoval si pomocnými pracemi potřebných sousedů. Buď formankou, oráním a podobně. V naší ulici bydleli převážně úředníci, kterým však patřily zahrádky za domem a na nich pěstovali zeleninu a chovali drobná hospodářská zvířata. Auto projelo ulicí tak jedno za den, vůbec-li, o to častěji však povoz tažený koňmi. A pokud udělal kůň hromádku, okamžitě vybíhalo nějaké dítě, případně rodič s kyblíkem a lopatkou a snažil se co nejrychleji přemístit to boží nadělení do svého kyblíku, než ho předběhne někdo další. Dá se říct, že celá ulice na ty hromádky čekala. Koňské povozy jezdily naší ulicí často, protože se rozváželo uhlí a sedláci tudy jezdili na pole s hospodářským nářadím (brány, radlice, pluh). Občas běhalo kolem klisny hříbátko, což bylo pro nás děti velkou podívanou.

Ale abych se vrátila k těm drakům. Od hřbitova nahoru ke křížku se táhla příkrá travnatá stráň, na které jsme na podzim ty draky pouštěli. Můj tatínek mně udělal ze špejlí a hedvábného papíru krabici, na šňůru kolovrátek a čas od času jsme po šňůře posílali psaníčka. Vždy byl kolem nás hrozen dětí, které si také chtěli ten zázrak chvíli podržet, případně s lítostí říkali, že jejich rodiče na ně nemají kdy a na kupovaného draka jim nechtějí dát peníze. Můj tatínek byl skvělí a vždy si na mně udělal čas.

V zimě jsme tam pak chodili sáňkovat. Panečku, to byla jízda. Od křížku, což byla v polích boží muka, na začátek kopce ke hřbitovu, podél celého hřbitova až na jeho začátek, a Balbínovou ulicí až dolů ke škole a k silnici. Cesta nahoru byla dlouhá, ale copak nám dětem něco připadlo nemožné? Za halasného výskání, brebentění a smíchu jsme opět spěchali k vytouženému cíli. Nikdo z nás tenkrát neměl hodinky, ale kostelní věž nekompromisně oznamovala čas vyměřený rodiči pro tuto kratochvíli. Když jsem byla větší a mohla chodit na kopec sama, nikdy jsem nepřekračovala vyměřený časový limit, neboť ačkoliv jsem měla skvělé rodiče, poslouchat jsem musela jako hodinky. Jinak mne tatínek nařezal. Do Akátek a do Borků jsme také chodili lyžovat anebo s rodiči na vycházky.

Když žila babička chodily jsme ke křížku na podzim sbírat klásky, pro naše slepičky, nebo paběrkovat brambory, neboť babička vždy před vánocemi krmila nějakou husu a každý přínos pro její obživu byl vítaný. V době, kdy ještě nebylo pole posečeno, jsem ráda chodila s rozpaženýma rukama vlnícím se obilím a nechávala si hladit dlaně bohatými klasy. Nad hlavou mi zpíval skřivánek a o krutosti velkého světa jsem neměla ani ponětí.

Ta idyla přetrvávala ještě v době, kdy už jsem měla sama děti. Občas byl nad kopcem vysázen lán brambor a tak jsme s dětmi chodili paběrkovat a pak si dělali ohníčky a pekli si nalezené brambory v popelu. Pokud svítilo slunce, seděli jsme v trávě, koukali se na Brno a děti běhaly kolem. Krajem pole rostly ovocné stromy a nač to zapírat, nejlépe chutná čerstvě utržené ovoce, přímo ze stromu, případně ukradené sousedovi. Pak je podbarveno napětím, zda budu, či nebudu, chycena. Pohled z toho kopce je úchvatný. I když dnes už je místo zastavěno domky, skýtá rozhled od severu k jihu, jako nádherná tapeta. Vždy, když jsem se vracela z dalekých cest, při přehoupnutí se přes hřebeny nad Brnem jsem pociťovala silné rozechvění a pýchu, že jsem se narodila v tak krásném místě.

V době, kdy jsme na zahradě chovali hospodářská zvířata, chodil pantáta s kosou a dvoukolákem na kopec na trávu. Občas jsme sebou vzali i naše dvě kozy. Jedna se musela vést na špagátě a ta druhá šla sama. Bylo to vždy náramné povyražení pro všechny okolojdoucí Brňany, neboť jsme v té době byli jediní v širokém okolí, kdo něco takového choval. Jeden zahrádkář měl ovce s beranem a ty mu jednou se špatně zajištěné zahrady utekly dolů do Židenic a běhaly po Nopové ulici pod okny místní policejní stanice. Byl z toho ohromný poprask a legrace. Dá se říct, že díky trávě na kopci jsem mohla uskutečňovat svůj sen - chov hospodářských zvířat. Kdybychom byli mladší, ani na okamžik bychom nezaváhali a znovu začali hospodařit.

Tak jsem se vypsala, opět jsem ve formě, mám zase chuť do práce, ale přesto však už dnes nehnu ani prstem.

Irena Atzlerová