Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Dìtství
Kdy¾ jsem byl malý, byl jsem tak velký, ¾e jsem ve sportovním koèárku tahal nohy po zemi. Matka se divila, ¾e nepláèu jen kdy¾ zastaví. Po zemi mì rodièe také vlekli chodbou èin¾áku, kdy¾ bombardovali brnìnskou Zbrojovku a my jsme nestihli utéci do krytu.
Plakal jsem také, kdy¾ mì matka podala rudoarmìjci, který nás osvobozoval. Pak jsem se zvolna zvedal od zemì a plakal stále ménì. Ve škole byly zpoèátku milé a klidné uèitelky-matky, ve vyšších tøídách pøibývalo uèitelù-neurotikù, kteøí se pøicházeli do školy vyzuøit. Dávali jsme jim k tomu dobrý dùvod. Jako trest se pou¾íval také škrt za»atou pìstí o zátylek. Byl to tzv. „oøech“, seètìlejší tomu øíkali „bakšiš“.
Oblíbenou zábavou bylo roztáèení pytlíkù se cvièkami nad hlavou s cílem zasáhnout hlavu spolu¾áka. Byla to velká legrace a¾ do chvíle, kdy jsem zapomnìl, ¾e mám v pytlíku nerosty do své sbírky. Spolu¾áka Kuèeru sešívali a nade mnou kroutili hlavou: jak ten slušný kluk mohl…
Rodièe mì netrestali. Kdy¾ jsem nìco provedl, øíkala matka otci „proè mu nìco neøekneš“ a otec na oplátku matce „proè TY mu nìco neøekneš“a trest zùstal na území nikoho.
Kdy¾ jsme cestou ze školy pøed sebou kopali školní brašny, vidìl nás otec na protìjším chodníku. Usmíval se a zdálo se, ¾e nám fandí – v mládí byl fotbalovým brankáøem.
Nejvìtší pokøik spustila matka, kdy¾ jsem domù pøivedl revizora, který na mì vymáhal pokutu za èernou jízdu tramvají. V podstatì mi vyèítala, proè jsem mu neutekl. Fakt je, ¾e polovina toho pokøiku dopadla na revizora, který jak hyena ulovil roztr¾ité dítì.
Traumatem byly hodiny houslí. Uèitel na nás hodnì køièel a kdy¾ poøád opakoval, ¾e si ten mastný smyèec máme rovnou namazat špekem, tak to jeden z ¾ákù udìlal. Asi to bylo trauma pro oba. To u¾ nevím, proto¾e to u¾ mi rodièe hledali tolerantnìjšího uèitele. Našli regenschoriho místního kostela, který byl obdivuhodnì neteèný a jakoby hluboko ponoøený do sebe. Urèitì to byl filozof a prognostik, který si øíkal, ¾e ze mne stejnì nic nebude. Co¾ se vyplnilo.
Mìl jsem hodného strýce, který se mi velmi vìnoval. Po veèerech se mnou luštil rébusy a diskutoval o všem mo¾ném a¾ do pokroèilého veèera. Kladl mi rùzné otázky a kdy¾ zjistil, ¾e dlouho neodpovídám, tiše se rozlouèil s rodièi a matka mne probudila a poslala do postele.
Ve škole bylo loutkové divadlo, kde úèinkovali i ¾áci. Principál Písek nás tvrdì drezíroval. Smát se jsem ho vidìl jen jednou – kdy¾ jsem se pøed premiérou ptal, kdy u¾ pøijdou do první øady ti „Káèées“. Kdy¾ straniètí funkcionáøi pøišli, byl jsem u¾ v zákulisí a tahal za niti marionety. Ale pozdìji, kamkoliv jsem pøišel, tak byli v zákulisí oni a tahali.
Nejcennìjším školním èasem byly pro nás uhelné prázdniny. Byla to snad jediná pøednost centrálního plánování. Zahøívali jsme se na øece Svitavì a prohánìli puk z krabièky od globinu. Tehdy také ¾il naplno náš klukovský klub. Zapisoval jsem naše dobré skutky do velkého archu a byl jsem polním telefonem on-line propojen se svým zástupcem (Kuèerou), který bydlel naproti a hlásil mi je.
Po ukonèení èinnosti našeho dobroèinného klubu jsem mìl obdivuhodné štìstí na kamarády – gaunery. Jeden nièil telefonní budky, druhý shazoval klobouky neznámým lidem na ulici, tøetí mìl velmi rozsáhlé erotické vìdomosti. Nijak mì to však myslím neovlivnilo ve vývoji, ale ani já jsem tyto malé lotry neovlivòoval. Je to ošklivé, ale já se jim i obdivoval.
Hodnì èasu jsem trávil v úschovnì ¾ákù - ve školní dru¾inì. V suterénu školy jsme ubíjeli èas stolním tenisem. Kolem stolu bìhalo deset klukù, kteøí hráli tzv. Ameriku. Taky se hrála desková hra Monopoly. Bylo to jakési prozápadní podzemí, proto¾e i „májovky“, které se tam pùjèovaly, vyboèovaly z tehdejších kulturních norem.
V prvomájových prùvodech jsme obdivovali alegorické vozy a urostlé svazáky, kteøí nás organizovali. Kdy¾ rozdali mávátka, stáli pøed našimi pionýrkami jako symboly zdravé, pøita¾livé a vyzývavé budoucnosti. Ta se stala postupnì nezdravou, odpudivou a nehybnou pøítomností. To u¾ s nimi mìly pionýrky dìti a nová generace pionýrù se uèila úspornì dýchat v závalu reálného socializmu.
V roce 1953, po mìnové reformì, vyšli dìlníci Zbrojovky do ulic a ve škole se šíøili poplašné zprávy. Nevzpomínám si, ¾e by nám uèitelé vysvìtlovali, jak je škodlivé a protistátní chování dìlníkù. Vládlo dusné mlèení. O dìlníky se postarala milice-úderná pìst dìlnické tøídy a udeøila do vlastních øad.
Za domem byl plácek, kde se konaly rùzné atrakce, napø. Jízdy smrti: ve velkém døevìném válci jezdili na motorkách kaskadéøi a¾ tìsnì k hornímu okraji, pøes který jsme nahlí¾eli my diváci. Øvoucí smrt projí¾dìla tìsnì kolem nás. Teï u¾ neøve, ale tiše nás pozoruje pøes okraj, aby nám pomohla pøelézt.
Kdy¾ jsem byl malý, byl jsem tak velký, ¾e jsem v koèárku tahal nohy po zemi.
Kdy¾ jsem teï starý a velký, cítím se malý jako marioneta v divadélku, které hrají jiní.
Rád se na to z poslední øady dívám.
Jiøí Krupièka