Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Dětství

Když jsem byl malý, byl jsem tak velký, že jsem ve sportovním kočárku tahal nohy po zemi. Matka se divila, že nepláču jen když zastaví. Po zemi mě rodiče také vlekli chodbou činžáku, když bombardovali brněnskou Zbrojovku a my jsme nestihli utéci do krytu.

Plakal jsem také, když mě matka podala rudoarmějci, který nás osvobozoval. Pak jsem se zvolna zvedal od země a plakal stále méně. Ve škole byly zpočátku milé a klidné učitelky-matky, ve vyšších třídách přibývalo učitelů-neurotiků, kteří se přicházeli do školy vyzuřit. Dávali jsme jim k tomu dobrý důvod. Jako trest se používal také škrt zaťatou pěstí o zátylek. Byl to tzv. „ořech“, sečtělejší tomu říkali „bakšiš“.

Oblíbenou zábavou bylo roztáčení pytlíků se cvičkami nad hlavou s cílem zasáhnout hlavu spolužáka. Byla to velká legrace až do chvíle, kdy jsem zapomněl, že mám v pytlíku nerosty do své sbírky. Spolužáka Kučeru sešívali a nade mnou kroutili hlavou: jak ten slušný kluk mohl…

Rodiče mě netrestali. Když jsem něco provedl, říkala matka otci „proč mu něco neřekneš“ a otec na oplátku matce „proč TY mu něco neřekneš“a trest zůstal na území nikoho.
Když jsme cestou ze školy před sebou kopali školní brašny, viděl nás otec na protějším chodníku. Usmíval se a zdálo se, že nám fandí – v mládí byl fotbalovým brankářem.

Největší pokřik spustila matka, když jsem domů přivedl revizora, který na mě vymáhal pokutu za černou jízdu tramvají. V podstatě mi vyčítala, proč jsem mu neutekl. Fakt je, že polovina toho pokřiku dopadla na revizora, který jak hyena ulovil roztržité dítě.

Traumatem byly hodiny houslí. Učitel na nás hodně křičel a když pořád opakoval, že si ten mastný smyčec máme rovnou namazat špekem, tak to jeden z žáků udělal. Asi to bylo trauma pro oba. To už nevím, protože to už mi rodiče hledali tolerantnějšího učitele. Našli regenschoriho místního kostela, který byl obdivuhodně netečný a jakoby hluboko ponořený do sebe. Určitě to byl filozof a prognostik, který si říkal, že ze mne stejně nic nebude. Což se vyplnilo.

Měl jsem hodného strýce, který se mi velmi věnoval. Po večerech se mnou luštil rébusy a diskutoval o všem možném až do pokročilého večera. Kladl mi různé otázky a když zjistil, že dlouho neodpovídám, tiše se rozloučil s rodiči a matka mne probudila a poslala do postele.

Ve škole bylo loutkové divadlo, kde účinkovali i žáci. Principál Písek nás tvrdě drezíroval. Smát se jsem ho viděl jen jednou – když jsem se před premiérou ptal, kdy už přijdou do první řady ti „Káčées“. Když straničtí funkcionáři přišli, byl jsem už v zákulisí a tahal za niti marionety. Ale později, kamkoliv jsem přišel, tak byli v zákulisí oni a tahali.

Nejcennějším školním časem byly pro nás uhelné prázdniny. Byla to snad jediná přednost centrálního plánování. Zahřívali jsme se na řece Svitavě a proháněli puk z krabičky od globinu. Tehdy také žil naplno náš klukovský klub. Zapisoval jsem naše dobré skutky do velkého archu a byl jsem polním telefonem on-line propojen se svým zástupcem (Kučerou), který bydlel naproti a hlásil mi je.

Po ukončení činnosti našeho dobročinného klubu jsem měl obdivuhodné štěstí na kamarády – gaunery. Jeden ničil telefonní budky, druhý shazoval klobouky neznámým lidem na ulici, třetí měl velmi rozsáhlé erotické vědomosti. Nijak mě to však myslím neovlivnilo ve vývoji, ale ani já jsem tyto malé lotry neovlivňoval. Je to ošklivé, ale já se jim i obdivoval.

Hodně času jsem trávil v úschovně žáků - ve školní družině. V suterénu školy jsme ubíjeli čas stolním tenisem. Kolem stolu běhalo deset kluků, kteří hráli tzv. Ameriku. Taky se hrála desková hra Monopoly. Bylo to jakési prozápadní podzemí, protože i „májovky“, které se tam půjčovaly, vybočovaly z tehdejších kulturních norem.

V prvomájových průvodech jsme obdivovali alegorické vozy a urostlé svazáky, kteří nás organizovali. Když rozdali mávátka, stáli před našimi pionýrkami jako symboly zdravé, přitažlivé a vyzývavé budoucnosti. Ta se stala postupně nezdravou, odpudivou a nehybnou přítomností. To už s nimi měly pionýrky děti a nová generace pionýrů se učila úsporně dýchat v závalu reálného socializmu.

V roce 1953, po měnové reformě, vyšli dělníci Zbrojovky do ulic a ve škole se šířili poplašné zprávy. Nevzpomínám si, že by nám učitelé vysvětlovali, jak je škodlivé a protistátní chování dělníků. Vládlo dusné mlčení. O dělníky se postarala milice-úderná pěst dělnické třídy a udeřila do vlastních řad.

Za domem byl plácek, kde se konaly různé atrakce, např. Jízdy smrti: ve velkém dřevěném válci jezdili na motorkách kaskadéři až těsně k hornímu okraji, přes který jsme nahlíželi my diváci. Řvoucí smrt projížděla těsně kolem nás. Teď už neřve, ale tiše nás pozoruje přes okraj, aby nám pomohla přelézt.

Když jsem byl malý, byl jsem tak velký, že jsem v kočárku tahal nohy po zemi.

Když jsem teď starý a velký, cítím se malý jako marioneta v divadélku, které hrají jiní.

Rád se na to z poslední řady dívám.

Jiří Krupička