Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Strach
Tak si tu sedím pìknì v teplouèku a pøemýšlím, jak nejlépe ztvárnit další epizody z mého ¾ivota. Mìla jsem vlastnì velké štìstí, ¾e jsem mìla rodièe, kteøí byli velice sportovnì zalo¾eni, i kdy¾ dnešní mláde¾ by to brala jako dobrý fór. Uèòovská škola elektrotechnická, na které tatínek uèil, mìla své prázdninové zaøízení v Brodcích. Osada le¾í mezi Tøebíèí a Jihlavou, jakoby stulená v klínu krásných lesù. Hned za osadou byl nádherný rybník a u nìj malá sklárna. Ka¾dý rok jsme do ní chodili na exkurze a tatínek pomáhal vytváøet jednomu starému nadšenci rùzné figurky ze samorostù, kterých bylo všude nepøebernì. Pro dotvoøení pohádkového jevu pou¾ívali oba pánové kousky skla, které dostávali z místní sklárny z odpadu, který byl pozdìji znovu taven a pou¾íval se k výrobì dalších pøedmìtù. Tábor le¾el ve špici lesa, z jedné strany ohranièený vysokým lesem, jeho¾ souèástí byla dílka obou nadšencù a kterému se skromnì øíkalo „pohádka“ Druhou stranu tvoøila louka s protékajícím potokem, ve kterém kromì rybièek byli i raci. Myslím, ¾e jsem je v té dobì vidìla poprvé a taky asi naposled, i kdy¾ jsem slyšela, ¾e místy se raci vrací opìt do našich vod.
V místní hospodì prodávali pravou tøebíèskou „Zonku“, která po rychlém vypití vyvolávala v èlovìku š»ukání a bublinky mu lezly ze všech dírek. Z vytøeštìných oèí tekly slzy a èlovìk nebyl schopen slova, nebo» pøi rychlém pití se doslova zajíkal. Mìla v¾dy správnì èervenou, nebo ¾lutou barvu. V¾dycky mnì velmi mrzelo, ¾e mùj tatínek nepije pivo a ¾e mu nemohu pravidelnì pro tento bo¾ský nápoj (jak o nìm mluvili ti zasvìcení) chodit a spojit tuto èinnost i s vlastním po¾itkem.
Stanový tábor le¾el kus za dìdinou a po vysazení z autobusu ka¾dý musel se svou bagá¾í ujít hodný kus cesty pìšky. Cesta vedla podél celého rybníka, prakticky od hráze a¾ po ústí potoka, který napájel dolní rybník. Kousek nad vesnicí byl dìtský pionýrský tábor. My jsme minuli tábor a pokraèovali jsme lesní pìšinou lemovanou ztepilými smrky, nì¾nými borovicemi a spoustou jehlièí a šišek Cesta byla prolo¾ena mno¾stvím koøenù, které jsme jako dìti vùbec nevnímaly. Zato teï, kdy¾ obèas sebou seknu na zdánlivì úplnì rovné cestì, jen s milimetrovou nerovností vyènívající kachlièky, pøípadnì zakopnu o le¾ící šišku, kterou v ten moment vùbec nevidím, nevím jak bych se nyní s tou šlamastykou potýkala. Pìšina ústila na rozsáhlou louku, která se v dobì deštivého poèasí mìnila na rozsáhlou mokøinu se spoustou malých deš»ových ¾abièek.
Rekreace probíhala tak, ¾e prvních 14 dnù tam jezdili studenti a pár kantorù a pak byly stany uvolnìny uèitelùm a jejich rodinným pøíslušníkùm, mistrùm a ostatním pracovníkùm školy. Do Brodcù jsme jezdili skoro ka¾dý rok, ale nedoká¾u s pøesností urèit, o které roky šlo, nebo» mùj tatínek vlastnil i keòu a dost èasto jsme také jezdili na vodu. Maminka byla v domácnosti, tak jsme mohli na cestách zùstat skoro celé dva mìsíce, nebo» zahradu u domu obstarávala maminèina maminka. Myslím však ¾e šlo o rok 1957. Zpoèátku støedem všeho dìní byl pøíslušný stanový tábor a polní kuchynì, která se skládala ze ètyøech kùlù s nata¾enou celtou pro pøípad deštì a starých ¾elezných kamínek, na kterých se vaøilo. Opodál stál hák a na nìm byl zavìšen kotlík, ve kterém se rovnì¾ vaøilo. Pamatuji si, ¾e obstarávání døeva byla zále¾itostí mu¾ských a o polní kuchyni se starala kuchaøka, která si podle potøeby toho kterého dne sjednávala ku pomoci ¾enské – tedy man¾elky rekreantù. Auta nikdo moc nemìl a tak i pro nákupy se chodilo pìšky s dvoukolákem, buï do Brodcù, nebo vedlejší dìdiny, do Opatovic. Tábor mìl tedy kromì kuchaøky i správce, který plánoval nákupy a zajiš»oval hladký prùbìh chodu tábora. Kuchynì stála asi 50 m od tábora, skrytá za malým kouskem smrkového porostu. Tábor èítal mo¾ná tøicet nebo i více stanù a byl umístìn kolem místa s ohništìm, ke kterému pozdìji mùj tatínek vyøezal z jednoho kusu kmene indiánský totem, poøídil døevìné køeslo pro vùdce tábora a pro prostý lid vyrobil lavice a stolky podle potøeby. Kdy¾ se s bagá¾í vstupovalo èelnì do tábora, le¾el po pravé ruce a vlevo za hájeèkem byla ona zmínìná polní kuchynì. Ohništì a táborové námìstí dìlilo tábor na dvì èásti a cesta pokraèovala dál, ven. Za stany byly umístìny ruské ku¾elky, které nám byly místem nesèetných turnajù a louka, která se rozprostírala hned u tábora, slou¾ila k rùzným míèovým hrám. Ovšem to nejlepší byl tzv. pasák – jeho¾ americkou verzí je bejsbol. V¾dy mnì fascinovala skuteènost, ¾e se èlovìk musí trefit kulatou holí, do kulatého balonku. To, co jsem tenkrát zvládala levou zadní by mnì dnes pùsobilo nejedno trauma, tak ¾e o tom mohu u¾ jenom snít. Hra je napínavá, dynamická, rychlá a vzrušující. A to nemusí být èlovìk zrovna na place, i kibic se øádnì zapotí. Loukou kolem tábora se klikatì vinul potok, který pøitékal z horního rybníka, vzdáleného od našeho tábora asi hodinu cesty lesem. Zmiòuji se o nìm proto, ¾e nìkteré odpaly létaly daleko za potok, a i kdy¾ pøes nìj byla pohozena nejedna kláda, mìl nìkdy chytající co dìlat, aby aspoò nìkterého hráèe obíhajícího mety usmrtil rychlým zásahem. Kdy¾ hráli kluci, bylo to jednoduší, holky mìly obèas s tím pøebíháním klád potí¾e. Jediná nepøíjemnost, která nás pøi ka¾dém pobytu otravovala, byli všudy pøítomní komáøi a v podveèer létaly houfy muchnièek, které nebylo skoro vidìt, ale po jejich štípnut naskakovaly rùznì velké pupence, které pozdìji svìdily jako sto èertù. Proto souèástí táborové výbavy bývaly i lahvièky s repelentem, který byl jediným a osvìdèeným pøípravkem proti tìmto malým neøádùm. Teprve dým táborového ohnì, který se ka¾dý veèer zapaloval s nemìnnou pravidelností tyto malé vetøelce zahnal.
Kdy¾ byli na rekreaci uèni, museli poslouchat své vedoucí na slovo, ale pøi rekreaci dospìlých jsme ten potok bezmeznì milovali. Byl místem rozlièných hrátek, místem soubojù v chytání ryb, pøípadnì dobrodru¾ným výpravám na nafukovací matraci, nafukovacím èlunu, pramici, èi šlapadle. Nejvíc mnì fascinovala ta matrace, nebo» èlovìk se stal pøímým úèastníkem všeho vodního dìní. Bezpoèet vá¾ek, rybièek, vodních krys i jiné havìti a nakonec vstup do místa pohádkových zákoutí, plných orobince, puškvorce a slepých ramen potoka. Plavat jsem umìla velice brzo a vùbec si nevzpomínám, ¾e by se moji rodièe báli, ¾e se mi pøi tìch výpravách nìco stane.
V tìch zaèátcích ještì nebyla k dispozici nìjaká umývárna a tak jsme se chodili umývat k soutoku dvou øíèek, který byl vzdálen od tábora asi 250 m. Jeden z pøítokù byl zahrazen nìkolika kládami, její¾ støedem vedla troubelka a voda stále pøepadala asi do metrové kotlinky. Kolem bylo polo¾eno pár placatých kamenù a tam se ka¾dý chodil umývat a èistit si zuby. Cesta k umývárnì byla lemovaná strání s vysokým lesem, spoustou šáší, travou, zetlelými paøezy i novì vyvrácenými stromy. Druhá strana byla souèástí u¾ spojených potokù a spìchala k táboru. Pøed spojením se pìšina dìlila. Jedna pokraèovala pøes lávku ze dvou klád dál, loukou do další èásti lesa a ta druhá vedla k výše zmínìné umývárnì.
Z poèátku jsem chodila k umývárnì s nìkterým z rodièù, pozdìji, kdy¾ byli zaneprázdnìni, sama. Nìkdy ještì za svìtla, jindy s baterkou, potmì. My dìti jsme této hygienì nebyly a¾ tak naklonìny, nebo» jsme mìli v¾dycky mnoho práce. Buï jsme byli zalezlí v nìkterém z prázdných stanù a hráli do omrzení karty, nebo jsme si hráli v lese na indiány, pøípadnì lovili ty malé deš»ové ¾abièky a pak je pouštìli do stanù a v¾dy se náramnì bavili øevem pøíslušných puber»áckých holek, které v nich spaly. Ale jak tatínek zavelel, u¾ jsem mazala.
Kdy¾ jsem nezlobila, mohla jsem pak ještì tøeba do devíti sedìt u táborového ohnì a zpívat s ostatními èundrácké písnièky. Tatínek hrál na kytaru, jeden jeho kolega na mandolínu a ka¾dý na co umìl.
Jeden veèer jsem se šla zase umývat sama a baterku jsem zapomnìla ve stanu. U¾ jsem se nechtìla vracet a øíkala jsem si, ¾e svítí mìsíc a ¾e není tøeba se pro ni vracet. U umývárny nikdo nebyl, tak jsem si rozlo¾ila nádobíèko na kameny, svlíkla se do pùl tìla a zaèala s oèistou. Mìsíc se rázem skryl za mrak a tma zhoustla. Znervóznìla jsem a hodila oèi na obì strany. Vlevo byl travnatý pás, který dìlil les na dvì pùlky. Svìtlejší tráva projasòovala tmavý veèer a nebylo tøeba obav z této strany. Mrskla jsem okem na druhou stranu a v hrùze se mnì postavily chlupy na celém tìle a zastavil dech. Nehybné zelené svìtélko na mnì civìlo z hlouby lesa. Vyskoèila jsem na cestièku, mrskla sebou na zem a zakryla si hlavu rukama. Klepala jsem se jako ratlík a èekala, co na mne vyskoèí z hlouby lesa a se¾ere mne za ¾iva. Po hodné chvíli, kdy¾ se nic nedìlo, jsem malièko z pod rukou vykoukla na „to místo“ a zjistila, ¾e svìtélko setrvává ve stále stejné pozici. Ještì chvíli jsem èekala a pak jsem se rozhodla pøemoci strach a jít prozkoumat dotyèné místo. Vstala jsem a se sevøeným ¾aludkem jsem se zaèala prodírat bezinkami a lézt do stránì, abych zjistila, co mne tak vydìsilo. V napolo zetlelém paøezu le¾ela malá larva, která zeleným, nehybným a studeným svìtlem dávala na vìdomí svou existenci. Opatrnì jsem ji sebrala do dlanì, posbírala ruèník, mýdlo a kartáèek na zuby a uhánìla do tábora. ®e mne k smrti vydìsila jsem se nepochlubila, ale bì¾ela jsem se zeptat tatínka, co je to za podivnou vìc. Vysvìtlil mi, ¾e to je larva svatojánských brouèkù, kteøí ka¾dou noc rozsvìcují své lucernièky, aby všem v táboøe pøipomnìli, ¾e nejsou jedinými bdìlými ¾ivoèichy v jejich lese.
Irena Atzlerová