Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jednoduché èasy mého mládí
Patøím mezi ty døíve narozené. Naprosto nechápu dnešní dobu, ve které lidé na sebe u¾ nemluví, ale posílají si esemesky, chodí po ulici s vytøeštìným zrakem a mobilem u ucha, bez auta neuèiní kroku, mávají kolem sebe nìjakými vysvìdèeními, aby ukázali jak jsou vzdìlaní. Vìtšinu èasu vìnují vyplòování nìjakých úøedních tiskopisù, nechtìjí nikoho uznat za autoritu, respektovat nìjaká pravidla atd…
To za mého mládí byl ¾ivot naprosto jednoduchý. Kdy¾ jsme zaèal v roce 1932 chodit do první tøídy cvièné školy pøi uèitelském ústavu v Kromìøí¾i byly hranice etického chování zcela jiné. Nebylo tøeba studovat tlustospisy filosofù, ale poslouchat uèitele, jinak nás „zmydlil“ rákoskou. Také pozdìji, kdy jsem chodil do obecné školy v Ostravì – Vítkovicích byly vztahy jednoduché – nemáš domácí úkol – tøi rány rákoskou! Nemáš ani tu vèerejší úlohu? Devìt ran rákoskou! A kupodivu v dospìlém vìku i od tìch nejvìtších rozpustilcù jsme slyšel: jó uèitel Zikmund, ten ze mne udìlal èlovìka! Do stejné tøídy se mnou chodil i pozdìjší redaktor a hudební skladatel Miroslav Klega a dramatik Oldøich Danìk – oba jsou u¾ po smrti.
Na støení škole po roce 1937 jsem se setkal s vynálezcem „dvojfacek“ profesorem Hoškem. Pøi facce jednostranné lze vykloubit èelist, avšak pøi facce z obou stran zùstane èelist na místì. Plácne-li dnes uèitelka nìjakého nezbedu po zadku pravítkem, jsou toho plné noviny a uèitelku vyhodí ze školy.
Také vyplòování tiskopisù bývalo jednoduché. Rodinné pøiznání k dani z pøíjmu jsem dokázal vyplnit sám jako ¾ák 3. tøídy obecné školy. Dnes jsou s tím problémy i u vysokoškolsky vzdìlaných úèetních.
V tøicátých letech nebylo tøeba kolem sebe mávat vysvìdèeními, ka¾dý znal slogan tehdejší Masarykovy ligy proti tuberkulóze:
“Nevzdìlance poznáš rázem, bezohlednì plivá na zem“.
Ovšem, i tehdy byli zlomyslníci jako jsou dnes hackeøi, sprejeøi a vandalové a ti zase vymyslili:
"Vzdìlanec se tomu vyhne na stìnu èi na strop plivnì“.
Tak¾e pouhým sledováním odplivování bylo mo¾no urèit vzdìlance. Testování bylo ztí¾eno tím, ¾e ve školních tøídách a veøejných místnostech bývala v rohu plivátka a testovanou osobu bylo nutno vylákat do místností, kde plivátka nebyla.
Telefonù kdysi nebývalo tolik jako dnes. Tøeba Ostrava mìla jen ètyømístná telefonní èísla. Lidé si nadávali a urá¾eli se z oèí do oèí, z èeho¾ stejnì jako dnes bohatli advokáti, jen sumy neinkasovali milionové.
Ještì jednodušší to muselo být za vlády pruského krále Bedøicha II. Velikého (vládnul v letech 1740-1786). Ten prohlásil: Se svými poddanými jsem uzavøel oboustrannì výhodnou smlouvu: „Oni si mohou øíkat co chtìjí a já mohu dìlat co se mi líbí“.
Radomír Pitucha