Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Alkohol a já
Tì¾ké téma! Pátrám v pamìti… mám štìstí… patøím mezi tu menšinu, která se poprvé opila doma a k tomu ještì za pøítomnosti maminky…
Kdy¾ se moje matka stala definitivnì vdovou, neplakala; ¾al si odbyla dávno pøed doruèením soudního rozhodnutí, ve kterém stálo èerné na bílém, ¾e mùj otec a její man¾el je tímto prohlášen za mrtvého, a to se zpìtnou platností tøi roky dozadu, tj. od pìtadvacátého záøí 1944, kdy byl naposledy spatøen, jak stojí na rampì seøaïovacího nádra¾í v Osvìtimi pøed doktorem Mengelem. Rád bych je vidìl, ty dva doktory, mùj otec právník, Mengele lékaø, jak na sebe pohlédli. Moc toho asi nenamluvili, intelektuálové si èasto rozumìjí beze slov. Však také nebyl èas na nìjaké povídání, ani to prostøedí, jak dnes víme, se nehodilo ke konverzaci…
Jestli z toho mìl nìkdo škodu, tak z dlouhodobého hlediska vìtší urèitì Mengele. Otec byl toti¾ vyhlášený advokát. Svou kanceláø v Praze mít nesmìl, to bylo ®idùm zakázáno, ale jako koncipient byl výborný a proto se do doby, ne¾ musel do transportu snadno u¾ivil. Advokátní kanceláøe ho zamìstnávaly naèerno, majitelé to riskli, proto¾e umìl plynule nìmecky jako èesky a v obchodních právech se vyznal stejnì jako v právu rodinném. Vyznal se i v ¾enách, co¾ je u právníka dùle¾ité. Okouzloval ¾eny svou galantností, mìkkým pohledem tmavohnìdých oèí, virtuózní hrou na klavír a kdoví èím ještì. Maminka prý z toho bývala dost vedle, ¾árlivost byla asi na místì. Co na nìm ty ¾eny vidìly, to vìru nevím, s tou jeho pleší a malou, obtloustlou postavou. V prstech mìl vìènì cigaretu, ten musel v tom Terezínu zkusit…
Bylo po válce. Èekali jsme, nezvìstných osob bylo spoustu. V rádiu èetli dlouhé seznamy. Táta se nevrátil, ¾ivot šel dál. Kolem hezké paní uèitelky, váleèné vdovy, se toèili nápadníci. Na malém mìstì je ka¾dý pedagog pod lupou. Musíte si dávat pozor. A ti komunisté – ti zaèali kecat do všeho, do školství, rozdávali ponauèení, kdo s kým mù¾e, kam se nesmí, co se patøí a co ne.
Objevil se pan Ferdinand, stavitel, majitel firmy do padesáti zamìstnancù. Papírovì byla tedy firma v poøádku a Ferdinand také. Moje matka se mu líbila. Zlaté vlasy, zlaté srdce, øíkával. Uèil mì støílet ze vzduchovky. O prázdninách jsme chodili na houby a na borùvky. Mne poslali napøed, a kdy¾ jsem se ohlédl, spatøil jsem je, jak jdou po lesní cestì ruku v ruce.
Pak pøišel podzim a matèiny narozeniny. Pan stavitel pøinesl láhev bílého a maminka prostøela na stolek v obývacím pokoji broušené sklenky. Ty bìhem protektorátních èasù za proviant nevymìnila, proto¾e je dostala od mého otce jako svatební dar. Myslím, ¾e tam byla i mísa s oblo¾enými chlebíèky, které matka vykouzlila z potravinových pøídìlù. Našli rozhlasovou stanici s taneèní hudbou a Ferdinand se od paní uèitelky uèil valèík, foxtrot i waltz.
Taneèní pár se obèas zastavil u stolku, kde jsem sedìl já. Popíjeli vstoje. Dr¾eli za tenkou stopku sklenièky s jemnou rytinou kvìtiny. Maminka mìla pøitom odta¾ený malíèek a pan stavitel byl celý uhøátý. Mnì sklenici nedali…Brzy jsem zjistil klukovským ostrozrakem, ¾e do špièky ku¾elovitého prostoru sklínky stékají nedopitky a tvoøí tam lákavou hladinku. Zatímco dospìlí se bavili, já – tøináctiletý tercián – jsem zvìdavì ochutnával zbytky svatopetrského ryzlinku. Dokonce jsem taneèníkùm víno doléval, abych maskoval svùj první alkoholický experiment.
„Ty jseš opilý,“ øekla zdìšená maminka, kdy¾ mne vyzvala k tanci. Ferdinand odpoèíval v køesle a vykulenì nás pozoroval. Odstrèil jsem ji. „Mami, mnì je špatnì,“ staèil jsem oznámit. Chlebíèky, nedopitky a polka udìlaly vzápìtí svoje.
Od tìch dob uplynulo hodnì vody. Úèastnil jsem se všelijakých plesù, taneèních zábav, posvícenských tancovaèek a soukromých dýchánkù. Oslavil jsem i dlouhou øádku narozenin, mezi nimi, bohu¾el i vlastních. Všude se samozøejmì popíjelo a všude jsem slýchával výtky. „Proè tak málo piješ? Proè u¾ nechceš? Ty se neumíš vo¾rat? Jako støízlivej budeš protivnej! Nic nevydr¾íš…“ Nametené spoleènice vám dovedou vynadat do sucharù, mrzoutù, brundibárù, hlupoòù a bruèounù. Èlovìka to mrzí. V¾dy» nemají pravdu! Jsem vtipný, spoleèenský, rád vyprávím veselé historky.
Jenom¾e po dvou panácích vidím znièeho¾nic na prázdné sklence vyrytý tenký stonek, nesoucí tøi kvítky. Pozoruji zbývající kapky nápoje, stékají na dno a zdá se mi, ¾e ve dveøích stojí ¾enská silueta - matèina…
Nikdo to neví, a¾ na vás… Rodièe tady ji¾ nejsou, øíkáte… Myslím, ¾e nemáte pravdu, ti jsou v nás poøád, na rozdíl od alkoholu.
Petr Kersch