Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Podkova pro štěstí

Vytáhla jsem šuplík, že si v něm konečně udělám pořádek a ejhle, až vzadu za přihrádkou s příbory, zaštrachán mezi několika drobnostmi vcelku nepotřebnými se objevil klíč. Co jsem se ho nahledala. Klíč od babiččiných vrátek. Tenkrát, když babička odešla na tu dlouhou a nekonečnou cestu, její osiřelý baráček prodali.

Po dvou nebo třech letech, možná ze zvědavosti nebo v tom bylo něco víc jsem se tam jela podívat. Chvilku jsem přešlapovala za plotem, okukovala domek, pak bůh ví proč, snad ze starého zvyku jsem mezerou v horní části vrátek prostrčila ruku a hmatala po hřebíčku zatlučenému do levého sloupku vedle vrátek.

Trochu rychleji se mi rozklepalo srdce. Ano, byl tam! Visel na tom hřebíčku, zapomenutý a maličko zrezivělý. Odemkla jsem, vrátka trochu zaskřípěla a já s pocitem provinění, nepozvána, vešla na dvoreček. Už nebyl náš.
Domek koupil nějaký nový majitel, kdoví proč, nikdy se tam neukázal. Snad jen proto, aby někam výhodně uložil peníze. O tom klíči očividně nevěděl, dozajista by ho tam viset nenechal.

Dvoreček byl zarostlý, zelená tráva prostupovala loňskou stařinou, u plotu plno kopřiv. Na zápraží mi pod nohama zachrastilo zčernalé uschlé listí ze starého ořechu. Stávala pod ním psí bouda. Kdepak jí byl konec. Ani dřevěný škopíček stávající na jednom ze dvou schůdků tam nebyl. Býval pod ním klíč od domu, když babička odešla na pole nebo koze na trávu. Dům mlčel, byl cizí. Klacíkem jsem odmetla suché listí, usedla na druhý schůdek a najednou se mi zazdálo, že se čas rozběhl nazpátek. Vítr lehce klátil větvemi starého ořechu, sluneční paprsky proklouzávaly mezi listy, jedna velká větev klepavě lomozila po střeše.

„Ta větev se musí uříznout,“ říkávala babička, „dřív, než nám rozmlátí tašky na střeše!“ A vida! Větev stále ještě štrachá po střeše, nikdo ji neuřízl, jen víc narostla a rozložila se do šířky. Na těch dvou schůdkách pod vysokým ořechem jsme jako děti sedávaly, kastrůlky na klíně. Talířů tolik nebylo a místa u stolu také málo. Bože! Kolik nás bývalo v tom maličkém babiččině domku? V kuchyňce a jednom pokoji- osm a v době války ještě víc. Všichni jsme se vešli. Spalo se na půdě, děti v pokoji na slamnících. Jé, to bylo legrace, když jeden musel překračovat druhého a někdy šlápl vedle. S jídlem se sedalo, kde se dalo. Děti na zápraží, na schůdkách.

„Neškrabejte tolik těmi lžícemi! Poškrábete mi kastróly!“ z kuchyně hubovala babička naše hlučné vyjídání plecháčků. Jak nevyškrabovat takovou dobrotu, jakou byla uhlířina. Nebo andělíčky? To teprve byla pochoutka. To byl černý chléb nakrájený na kostičky, posolený a pokapaný husím sádlem. „Ne abyste dávaly rendlík vylízat psovi!“ nařizovala babička. Jak dodržet takový příkaz, když už Rek kastrůlek po andělíčcích vyleštil doběla.

V kůlničce jsem vyštrachala dvě polorozpadlé bedýnky, v kozím chlívku dřevěné vydlabané koryto. Bílá rohatá koza z něj dostávala pití. Měla krásné zelené oči, ve tmě jí svítily a uměla se smát. Jen jsme se ukázaly na dvorečku, hned trkala do dvířek a mečela.
„Nechte tu potvoru zavřenou!“ hněvivě nařizovala babička. „Lítáte s ní po mezích a kdo má s ní potom vydržet! V jednom kuse mečí a div nerozboří chlívek!“
A to ani nevěděla, že také zkoušíme na té chuděrce koze jezdit. Teď byl kozí chlívek prázdný, jen v rohu se válely zbytky zešedlé slámy.

Ke dveřím domku jsem přitáhla ty dvě bedýnky, na ně postavila koryto a buď mně pánbůh milostiv, jestli sletím. Podkova byla připevněna důkladně, však se nás také štěstí drželo. Nikdo nám hlady neumřel, nikoho nám ve válce nezabili. Nakonec se mi podařilo podkovu dostat dolů. Ta novému majiteli nepatřila.

Hrstí trávy jsem ji otřela od rzi, uložila do kabely a poti-chu, abych ten dům nevzbudila, vyšla jsem ze dvorečku ven. Zamkla jsem za sebou vrátka na tisíc západů, kdoví, proč mi přitom slzely oči, ale ten klíč už jsem na hřebíček nepověsila.

A tak přesto, že je babiččin domek dávno přestavěný a kdoví komu patří, já, jelikož mám tu podkovu a ten klíč, mohu se tam kdykoli vrátit. Až se mi zase zachce, odemknu si ta vrátka, z chlívku pustím bílou rohatou kozu a usednu na druhý schůdek pod starý ořech. Slunce bude prosakovat jeho zelenými listy a ta větev, která se musí uříznout dřív než rozbije tašky na střeše, ta bude jen zlehýnka šramotit, jak s ní vítr neustále potřásá a pohupuje.

Zdeňka Veverková