Jak èlovìk zešílí, ani¾ to postøehne
kdy¾ se mne dneska ptají mojí pøátelé, proè jsem se prostì nesebrala a neodjela domù, neumím odpovìdìt. Snad pøílišná izolace od ostatního svìta, snad nemo¾nost sebereflexe ani zpìtná vazba, ani mo¾nost posoudit svou situaci s klidným rozumem zpùsobila, ¾e jsem upadla do zvláštního stavu. Snad je to nìjaká diagnóza, ale to mi bylo houby platné, prostì to na mnì sedìlo, svíralo mne to, drtilo, bránilo dýchat, bránilo ¾ít. 
Nìkde vzadu v dušièce jsem tušila, ¾e nìco je velmi špatnì, ale nemohla jsem zaboha zjistit, co. Toèila jsem se ve spirále, kdy jsem byla chvilkami v nebi, chvilkami v pekle. Krásná slovíèka, objímání, milování a pøesvìdèování, jaká nás oba èeká bájeèná budoucnost ve dvou. Jak budeme spolu nádhernì stárnout, tak dobøe se to poslouchalo.Sakra, já mu vìøila!
Fatální chyba, od poèátku.
Prostì jsem mu vìøila.
Vzápìtí studená sprcha, kdy jsem si pøipadala ménì, ne¾ nic. Kdy jsem cítila ka¾dým závanem jeho bytosti, ¾e jsem navíc, ¾e tam jaksi pøebývám, a co teï se mnou?
Mé oblíbené kameny by mohly vyprávìt. Ráda bych vidìla, jestli na nich po letech nevyrašily nìjaké pøekrásné kvìtinky, proto¾e musely vstøebat tolik mé bolesti a trápení, ¾e to prostì nebylo mo¾né jen tak vsáknout do kamene bez následkù! Nikdo jiný toti¾ v mé blízkosti nebyl! Jediný zdroj informací byl ON, jediným tvorem, se kterým jsem komunikovala byl on, co on øekl, pravda byla. Jediným místem, kde jsem si dovolila pøemýšlet byly moje kameny.
Tam jsem si také poprvé polo¾ila otázku, jestli moje existence vùbec má smysl.
Domù se vrátit – to mne vùbec nenapadlo! A kdy¾ jsem se na chvilku zasnila, ¾e by se všechno vrátilo zpìt, vìdìla jsem, ¾e to prostì nejde.
U¾ mne tam nikdo neèekal, nikdo nepotøeboval, nikdo se mnou nepoèítal. Moje „cenzurované“ dopisy ve všech mých blízkých vyvolaly dojem, ¾e jsem š»astná, spokojená, ani mráèek na neskuteènì modrém jasném nebi… co bych chtìla více? Mìla jsem pøece všechno!
Komu bych se „hodila“ na krk? Kdo by mne ¾ivil? Práci, kterou jsem milovala jsem ztratila, a v mých letech a v dobì nejvìtší nezamìstnanosti v mém rodišti jsem si nedìlala iluze, ¾e by mne nìkdo zamìstnal. Mo¾ná bych mohla dìlat nìjaké podøadné práce, ale kde bych bydlela?
Vím, ¾e bych hlady nezemøela.
Vím, ¾e bych nebydlela pod mostem, ale pøidìlávat starosti lidem, které miluji?
Myšlenka, ¾e bych byla nìkomu na obtí¾ mne dìsila.
Na „obtí¾“ jsem byla asi i tady, napadalo mne.
Prostì – zbyteèný a nechtìný tvor. Nikdo mne nepotøeboval, pøeká¾ela jsem tady, ještì více bych pøeká¾ela doma.
Tak se ve mì tyto myšlenky rojily a víøily v mé nebohé hlavì, a¾ mi chtìla prasknout.
Tragická a osudná chyba byla kde?
No samozøejmì, ¾e ve mnì!
Proè?
Proto¾e jsem vìøila. Nenechala si ¾ádná zadní vrátka, ale to mi u¾ vyèítal tatínek.
„Do všeho jdeš naplno, nemyslíš na zadní koleèka, èlovìk nemù¾e vše sázet na jednu kartu!“ Slyšela jsem jeho hlas a omluvila jsem se snad stokrát, ¾e jsem si jeho slova nebrala více k srdci. Jen¾e já si v dosavadním ¾ivotì v¾dy vìdìla rady. I kdy¾ jsem pár krát opravdu spadla tvrdì na ústa, dokázala jsem se znovu zvednout, posbírat svoje síly a jít dál! Proè to teï nešlo?
®e bych teï sklízela plody mého pøesvìdèení – kdy¾ nìco dìlám, tak to dìlám poøádnì a naplno, bez nìjakých – podle mého názoru – kulišáckých výpoètù a úvah, coby kdyby?
Byla jsem v pasti?
Pøesto byly chvilky, kdy jsem si øíkala, ¾e si nìco namlouvám. Pøece èlovìk, který mne dennì ujiš»uje o své lásce, který tvrdí, ¾e koneènì našel své štìstí, nemù¾e obratem ruky do mne kopnout!
Uhodilo mne kladivo do mozku.
„A co udìlal Katy?“, naléhal na mne jeden hlas. “Taky ji odkopl, ani¾ to èekala, tušila, jen tak…“
„No právì, v¾dy» se o ni stará i teï, kdy¾ nemusí!“, odporoval druhý hlásek.
Nebylo by na èase si o tom všem promluvit?
Ale jak? Kdy? Jak zaèít?
Byl nádherný podveèer. Den jako stvoøený pro lásku – èi opak byl pravdou?
„Ráda bych si s tebou promluvila“, sebrala jsem odvahu pøi sklence èerveného vína. „Já u¾ tak nemohu dál ¾ít. Pøipadám si jako v podmínce, jako bych neustále procházela nìjakou zátì¾ovou zkouškou, zkušebním obdobím, teï jsi mi ho prodlou¾il o další rok. Nerozumím ti, ale asi to není to, co jsme si oba pøedstavovali…“, chtìla jsem pokraèovat dál, mìla jsem to nádhernì pøipravené, ale skoèil mi do øeèi:
„Víš, ¾e tì miluji, víš, ¾e jsem v tobì potkal ¾enu svých snù, ale také u¾ nemù¾u dál“, sedl si vedle mne objal, hladil a svým krásným medovým hlasem pokraèoval vra¾dícími slovy:
„Nemù¾u se vykašlat na svoji rodinu, potøebují mne více ne¾ ty. Nakonec – klidnì se mù¾eš vrátit domù, jsi silná, zvládneš to, Katy ne. Nikdy ne¾ila sama, neumí to, ty ano.“
Slova plynula dál, ani jsem se nehnula, ale obsah u¾ jsem nevnímala. Jen jeho melodický hlas, který mi nìco vysvìtloval, konejšivì, mile, láskyplnì… jako by mi vyznával lásku.
…“ a tak mi Katy nakonec odpustila, a rozhodli jsme se, ¾e to zkusíme ještì jednou.“
Rozumìla jsem dobøe?
Tak proè mne hladí, proè mne objímá, proè se se mnou miluje, kdy¾ u¾ pøemýšlí, jak se mne zbavit?
Odjet zpátky…
To nemù¾u! Køièelo to ve mnì. Nemù¾u z nièeho nic hodit své znièené já do náruèe mých milých! Vèera jsem jim ještì psala, jak se tìším, a¾ pøijedou za mnou, jak jim uká¾u nádhernou krajinu, moje vodopády, jak jsem š»astná…
Do rána jsem jen tak le¾ela a koukala do zdi. Neschopna jediné myšlenky a neschopna jakéhokoliv èinu èi rozhodnutí.
Poøád mi víøilo hlavou – zpátky nemù¾u, tady zùstat nemù¾u, pro všechny by bylo lepší, kdybych nebyla vùbec!
Teï jen vymyslet, jak.
ABY:
On na to nepøišel, a nezabránil mi v tom.
Doma mysleli, ¾e se stala nìjaká neš»astná náhoda, a ¾e jsem zemøela š»astná a v klidu a míru. To by mohli strávit. Automobilová nehoda by byla nejpøijatelnìjší – to se stává, ale moje autíèko bylo nepojízdné.
Najednou mne napadlo, ¾e to musel plánovat u¾ hezky dlouho, a preventivnì auto odstavil. Urèitì mne znal natolik, ¾e vìdìl, ¾e mne nìco podobného mù¾e napadnout. Nakonec – vyprávìl mi, ¾e kdy¾ oznámil Katy, ¾e se s ní rozchází, schoval prý no¾e a všechno, èím by si mohla ublí¾it. Tenkrát mne to šokovalo, ale vyprávìl mi to a¾ v dobì, kdy u¾ jsem sdílela svùj ¾ivot s ním.
Šla jsem se podívat do skøínì, kde v¾dycky byly náboje a pistole.
Nebyly tam.
No¾e ale ponechal – vìdìl, ¾e se bojím krve?
Jé¾išmarjá, v hlavì mi pulzovalo vojsko, tisícihlavé pluky pochodovaly napøíè mým mozkem a bušily baganèaty do mých závitù.
Od této doby jsem opravdu zešílela.
Jiná myšlenka, ne¾ JAK, ve mnì prostì nebyla. Dále jsem uklízela, vaøila. Dále jsme se milovali, povídali, a ON plánoval mùj pøesun – tedy pøesunutí své bývalé ¾eny zpátky místo mnì, a odsun mì jako pøebyteèného artiklu.
Dále jsem v hlavì skládala „velmi pravdìpodobnou“ pøíhodu , kdy by byl koneènì konec.
®ádné trápení. ®ádná hrùza z budoucnosti. ®ádné výèitky nikoho, by» i nevyøèené.
Prostì klid.
Za týden jsme vyjeli na nákupy, tradiènì. Kromì normálního seznamu bylo na konci napsáno: Dva velké kufry.
Nakoupili jsme všechno, jako v¾dy. Navíc však v autì trùnily dva opravdu obrovské kufry, velmi hezká zavazadla to byla.
Jako V®DY jsem uklidila nákup, urovnala ve skøíòkách vše, co bylo tøeba, ale co s tìma mrchama velkýma? Zatím se ubytovaly v obýváku na zemi, a posmìšnì se na mne šklebily. ®e se jich nehodlám dotknout pochopily. Kufry ano. On ne.
V momentu, kdy jsem nenávistnì koukala na dvì obrovská zavazadla zazvonil telefon.
„Pro tebe, Dani …“, oznámil hlasem – výhru¾ným. Podal mi sluchátko a zùstal stát hned vedle mne.
„Daní, já se k vám nemù¾u dovolat!“, slyšela jsem Zdenin èeskoamerický akcent a zdálo se mi, ¾e jsem se rázem ocitla ve zcela jiném svìtì.
Koktala jsem, slzy se mi bez varování zaèaly opìt koulet po tváøích, já nevìdìla, co øíkám. Já nevìdìla, co øíct.
„Co je s tebou(?)“, zaznamenala mùj zmatek Zdena.
„Nic, Zdeni, já jedu zpátky…“.
„ A to chceš, nebo musíš?“
„Nechci, musím ..“, staèila jsem šeptnout, naèe¾ se rozpoutala neuvìøitelná vøava. Mùj miláèek zrudnul, zbrunátnìl, najednou vyrostl nejménì o dvacet èísel, tøískl s telefonem do vidlice a øval.
Øval...
Jen jsem stála, koukala na nìho, a vùbec nechápala, proè huláká!. V¾dy» jsem øekla pravdu! No jo, to jsem ale nemìla, asi.
„Jak - nechceš! Ty chceš! Já vím, ¾e ty chceš zpátky!“, šermoval pìstí pøed mým oblièejem, a já se ani nehnula.
Telefon zazvonil znovu.
Kde jsem vzala tu odvahu a drzost zvednout sluchátko nevím. Nestaèil mi ho vytrhnout z ruky, a tak jsem slyšela Zdenu, jak øíká:
„Pojedeš ke mnì! Pøijedeš sama, nebo mám pro tebe pøijet já? Neboj, vše bude dobrý!“
Co bylo dál?
Jen taková malá mezihra pøed koncem tøetího dílu tragikomedie.
Dana Š»astná
Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skuteènými osobami je èistì náhodná.
