Kuriozity, rekordy, odposlechnuté anekdoty

Nejsem sám, kdo má pro ně slabost. Rádi se smějeme, což je výborný lék proti všem neduhům. Také máme rádi různé zajímavosti, hříčky, kuriozity, jsme mnozí z nás jejich sběrateli..

Od úmrtí mého přítele Ládi Kochánka (1926 – 1996) ze Slaného, prvního sběratele kuriozit, o němž psal Mladý svět již v době abnormální normalizace, je tomu 15 let. Letos by se byl dožil svých 85. narozenin, ale zemřel bohužel v 70 letech.

Byl publicistou (pracoval v ČKD Slaný v propagačním oddělení), psal nejvíce o rekordech všeho druhu, známe ho jako autora dvou knih 1000 československých rekordů (vyšla v roce 1976) a 1000 československých nej… (vyšla v roce 1988). Byl prvním ochráncem českých rekordmanů.

Spolu jsme zakládali po listopadu 1989 Superlativ klub (ten později splynul s Klubem sběratelů kuriozit, založeným již v roce 1965, ale rozvinul svou činnost také až po listopadu 1989), a též Novinářský Nej-klub, který po mém odchodu z funkce šéfredaktora Mediažurnálu zanikl zcela.

Vídali jsme se s Láďou takřka jednou za čtrnáct dnů v Praze, kam přijížděl a mezitím jsem mu posílal výstřižky z novin a časopisů pro jeho archiv. Navrhoval jsem tehdy založit muzeum rekordů, k čemuž Láďa položil základy a Muzeum rekordů a kuriozit vzniklo v Pelhřimově 1. července 1994.

Okamžitě po obdržení úmrtního oznámení, který mi poslala Láďova manželka Hana, jsem napsal zprávu pro ČTK, tu mnohé noviny převzaly; v archivu mám výstřižek z Lidových novin s titulkem Zemřel český Quiness. Toto ohodnocení Láďovi už potom zůstalo, bylo trefné. Haně Kochánkové jsem doporučil předat Láďovu pozůstalost do Pelhřimova Miroslavu Markovi, který zde vede Klub Dobrý den, potom také do Památníku národního písemnictví a město Slaný by mělo mít rovněž zájem o svého rodáka.

Tolik nezbytný úvod,
protože bych se chtěl dále podělit o některé anekdoty a kuriozity, jak se mi kupí v mé přebohaté sbírce. Nepřemýšlím zatím o tom, kde skončí, až odtud odejdu. Tajně doufám, že se mé pozůstalosti potomci rádi ujmou. Připadá vám divné, že o tom takhle jednoduše a veřejně hovořím, či píšu? Takže pro ty z vás, kteří psaní o takových předkremačních záležitostech považují div ne za svatokrádež a nactiutrhání, vyberu hned několik „ftipů“ (mnohem více je jich v mé populárně naučné encykloopedii Co víme o smrti, vyšla v roce 2006).

Děda běduje v nemocnici na pokoji číslo 13: „Je se mnou konec, sem se chodí umírat!“ Ale pacienti ho vyvádějí z omylu: „Kdepak, dědo, tady jsou lehčí případy, umírá se na pokoji číslo 15.“ Děda se uklidní, dále ukládá své svršky do stolku u nemocničního lůžka. Náhle přijde zdravotní sestra a oznamuje mu: „Dědo, Vy sem nepatříte, sbalte si věci a půjdete na patnáctku…“

*

Potkají se dvě známé: „ Vy nemáte nikoho, koho byste ráda navštívila na hřbitově?“ „Ale ano, ráda bych, jenomže jsou zatím ještě všichni naživu…“

*

Vracejí se „pivní bratři“ z hospody pozdě v noci domů. Jeden z nich se zastaví ještě na hřbitově, aby odprosil nebožku, že tolik pije. Ale jak se mu nohy pletou, spadne do čerstvě vykopaného hrobu, připraveného na příští den k pohřbu. A tu začne do tmy volat: „Brrr, mně je zima…, brrr, mně je zima…“ Uslyší ho další opilec, dodá si odvahy a jde rovněž na hřbitov a nad vykopaným hrobem odpovídá tomu ležícímu na dně bezelstnou otázkou: „No, bodejť by ne, tak proč ses odkopal?“

*

Konají se atletické závody a na programu je právě hod kladivem. Do klece vstoupí Moravan, roztočí kladivo a hodí 81 metrů.
Následuje velký potlesk a reportér se ptá závodníka, kde že se naučil takhle házet?
Moravan odpoví: Jsem kovář a s kladivem pracuju dnes a denně.
Po něm nastoupí Slovák a dosáhne výkonu 82 metrů. Ještě větší potlesk a reportér se ptá na totéž. Slovák odpoví: Jsem dřevorubec, pracuji v lese a proto mám takovou sílu.
Jako poslední přichází cikán, opře se do toho a naměří mu 85 metrů. Obrovské ovace a udivený reportér se táže, kde pracuje.
Já nepracuju. To umím od malička. Jednou mi dědeček povídal - jak ti někdo dá do ruky kladivo, lopatu nebo něco podobnýho, tak to zahoď - jak nejdál můžeš...

Čtyři zvláštní data jsou v letošním roce, dvě z nich už máme za sebou:
1.1.11
1.11.11
11.1.11
11.11.11 !

Sečti dvě poslední číslice roku, v kterém ses narodil (a), připočti věk, kterého dosahuješ v letošním roce - a většinou vyjde 111!

Například můj případ: narodil jsem se v roce 1926 a letos mi bude 85 let,
čili 26 + 85 = 111.
Zkuste to, přátelé, se svými daty!

Další zvláštní zajímavosti nás čekají v říjnu: má 5 pondělků, 5 neděl, 5 sobot,
k čemuž dochází jednou za 823 roky.Pravě tyto roky se nazývají podle Číňanů
"roky s pytlem peněz". Kéž to vyjde i nám!

*

Náš neúprosný věk…Tři velmi staré sestry žijí ve společném domě. Jednou večer si nejstarší z nich napustila vanu v koupelně v 1. patře. Pak do ní opatrně lezla, vtom se zarazila a volá na sestru:
"Nevíš, chtěla jsem do vany vlézt nebo z ní už vylézt?"
"To nevím, přijdu nahoru a podívám se!"
V půli schodiště se zastaví a volá:
"Chtěla jsem jít nahoru nebo dolů?"
Nejmladší sestra popíjí v hale čaj a poslouchá obě starší sestry. Kroutí hlavou, pak zaklepe na stůl a říká:
"Musím zaklepat, doufám, že nedopadnu jako moje sestry..." A zavolá na ně:
"Přijdu hned za vámi, jen se napřed podívám, kdo klepal..."

Tak doufám, vážení přátelé, že takhle taky nedopadnu, a vám bych to rovněž nepřál… Apropó: nevíte jestli jsem chtěl tenhle mail poslat anebo ho vymazat?

Miroslav Sígl