Melancholický poutník
Bože můj,
obnoviteli, obroditeli,
na srdce v sněhu pamatuj.
Když se řekne Antonín Bernášek, asi nikomu nic moc nenaskočí. Při jménu Karel Toman ti sečtělejší určitě něco tuší. Básník, trochu skoro prokletý, věčný tulák života, český básník (1877 – 1946). Nemá žádné významné výročí, pro mne je básníkem podzimu.
Ten rolnický synek od Slaného asi neměl lehká léta studií. Po dvou létech přešel ze Slaného na gymnázium příbramské. Stal se ovšem také jakýmsi chovancem knížecího arcibiskupského semináře, bydlel v klášterním konviktu. Z toho si asi sami dovodíme, v jakém prostředí žil a jaké přísné kázni byl vystaven ten revoltující duch. Podle některých pamětníků byl možná právě v tom přiškrceném prostředí klíč k nezkrotné lásce ke svobodě, kterou básník Toman vyznával celý život.
Kdo ticho miluješ a samotu
a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí
nasloucháš rytmu života,
zda někdy neslyšíš
hlas hlubin ?
Zní z dálky karneval vražd, krve, umírání.
Mlčení země bolí.
Však dole
tep srdce chvěje se a skrytý pramen temnot
dere se k světlu.
A píseň mladých vod
tvé srdce opije a hlavu štěstím zmámí,
že v zoufalství snad, ve víře však nejsme sami.
Formovala se tam ovšem také „příbramská básnická škola“. Mnohá jména jsou dnes už pozapomenutá, přesto pořád platí, že první verše Toman publikoval už jako osmnáctiletý příbramský gymnazista. Do Prahy už přichází dvacetiletý básník a podobně jako třeba Fráňa Šrámek se stává příslušníkem Neumannovy „generace buřičů“. Anarchismus lákal mladé básníky a ze vzpomínek pamětníků je jasné, že v té době nežili životem světců ani Šrámek a Toman a vůbec už ne „satanista“ Neumann.
Kolik semestrů vysoké školy absolvoval nedostudovaný právník Toman je nesnadné zjistit. Stejně nesnadné je zmapovat všechny básníkovy cesty cizinou. Pokud píšu cesty, nemám na mysli pohodlné cestování v kočárech či dráhou. Na přelomu století prošel velký kus Evropy, někdy doslova. Charakteristické je, že do jednoho dopisu napsal zpáteční adresu: Londýn, dlažba. Jeho cesty byly naprosto spontánní, neplánované, občas někde využil i jistého napojení na různé anarchistické skupinky, zažil i jednu takovou komunu. Odešel rozčarován. Na cestách básník Toman naprosto potlačil rolnického synka Bernáška. Působil trochu aristokraticky. Vysoký, štíhlý, skoro hubený, s nečistými sykavkami. Trochu snad i odtažitý, pokud tedy nepotřeboval půjčit peníze. A půjčky potřeboval skoro vždy. Ve vymýšlení důvodů pro půjčku prý byl nepřekonatelný, stejně jako byl naprosto nespolehlivý v každém zaměstnání. Odcházel často bez rozloučení, bez výpovědi, z hodiny na hodinu. Odešel z práce v Praze a druhý den už psal třeba z Berlína, kde si klidně dočasně vypomáhal i nádenickou prací. Potom třeba učil francouzštinu, překládal, četl i studoval.
Můj bratr dooral a vypřáh' koně.
A jak se stmívá,
věrnému druhu hlavu do hřívy
položil tiše, pohladil mu šíji
a zaposlouchal se, co mluví kraj.
Zní zvony z dálky tichým svatvečerem;
modlitba vesnic stoupá chladným šerem.
Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest
v jediný chorál slily se a letí
k věčnému nebi.
Svatý Václave,
nedej zahynouti
nám ni budoucím.
Čas mezi básníkovými dvacetinami a manželstvím v roce 1915 je těžko přesně zmapovatelný. Mizel a vynořoval se, žádal o půjčky, klidně zametal ulice a potom psal třeba zajímavé recenze, studie. A pořád to byl básník chodec. Netvořil škrtáním a přepisováním. Jeho hutné, někdy až stroze tesané a při tom melodické verše vznikají za chůze, jako tichá ozvěna jeho melancholických poutí. Své verše psal v hlavě už jako hotová díla, rovnou, bez škrtů a úprav. Byly to už definitivně vycizelované skvosty. K toulavému básníkovi se váže i historka proslulá, zpracovaná kdysi tuším Jaroslavem Seifertem. Toulal se Francií a podrážky jeho jediných bot už nebyly schopny chránit básníkovy nohy před námahou dalších cest. Spravil si je pohlednicemi od přátel a prošel se v horkém asfaltu opravované cesty. Když asfalt vychladl, mohl vyrazit dál, s kartáčkem na zuby, za voláním dálek. Jinde v korespondenci přiznává, že před chladnou vodou Seiny ho zachránilo jenom víno. Je lépe v teple krčmy než v chladu řeky.
Neb my jsme lidé mdlí
a pro tvou slávu milujeme víno
a s číší jen se naše srdce pomodlí.
Povídání o zvláštní postavě české literatury proložím jenom úryvky z jeho sbírky Měsíce. Mám ji nejraději, je to výpověď o jeho zrání lidském i uměleckém. Když se v roce 1915 oženil, nesporně se i usadil, vrátil se nejen fyzicky, ale i vnitřně do své rodné země, k topolům své rodné vsi, které prý trochu připomínal. Žil potom v tiché radosti rodiny, šťastný i radostí svých synů, melancholický poutník se vrátil ke kořenům. Pracoval jako redaktor Národních listů, bouřlivák nalezl přístav.
Byl, nebyl Betlém?
Však na tom mostě rozmarýna roste
a poutníčkové věrní tiše obrátí se,
když místo spasitele
čeládku chlévní najdou.
A vracejí se domů s vírou,
že za rok hvězda stane jistě nad Betlémem
a ta již neoklame.
V roce 1923 dostihl poutníka života osud v podobě vážné srdeční choroby. Neodmlčel se, ale snad trochu stáhl z veřejného života, žil spíše tichým štěstím rodiny. Příznačná je i důstojná hrdost, s níž přijímal občasné dary z prezidentské kanceláře. Náš první prezident ctil umělce a rád jim vypomohl v těžké životní situaci, naopak básník uměl poděkovat bez ohnutého hřbetu, důstojně, jako svobodný člověk.
Svatý stín strážný bdí nám nad domovem,
hlas jeho slyšet v tichu: Pamatuj!
A v šumu listí, v chladné písni vod
hlas jeho slyšíš, slyšíš doprovod:
Pamatuj!
Ne záře hranice, jen víra, zápal tvůj,
čin s mužným slovem
ať provází tě po Čechách.
Ne bengál vylhaný, jen tichý stálý plamen
ať hoří v duších.
Svatý stín strážný bdí nám nad Čechami
a děti v kolébkách
nám posvěcuje vzdušným pocelem.
O posledním dvacetiletí básníkova života vypoví asi více jeho tvorba. Nežil ale v izolaci, vyjadřoval se k politické situaci, byl vždycky svůj. Sám byl nesporně orientovaný spíše doleva a v jedné diskusi z r. 1937 se k tomu vyjádřil: Naši básnící a spisovatelé jsou většinou „leví“, jsou však proto méně národní? O jeho postojích k okupaci možná nejlépe vypovídá osud jeho synů. Jeden bojoval se spojenci v západní armádě, druhý, lékař, ošetřoval v lesích raněné partyzány. Sám básník se ještě osvobození dožil a na pražský Slavín byl dokonce pochovaný se jménem ověnčeným titulem národní umělec.
Po cestách zavátých a po silnicích
rod opuštěných bloudí.
Sychravé zimy dlátem bolestí
monogram bídy ryly v jejich tělo,
a tak jdou světem.
Vyjde-li hvězda, pro ně nesvítí.
Betlém jim shořel.
Jen v bludných kruzích šlapou boží zemi
a jíní stéká jim chladnými krůpějemi
po tvářích dětsky vzpurných.
Hospodu teplou večer jim dej, Pane,
a plnou mísu
a slovo dobrých lidí.
Nechci rozebírat básníkovo dílo, vlivy, léta vydání. Jen pro připomenutí nejznámější sbírky: Torzo života, Melancholická pouť, Sluneční hodiny, Měsíce, Stoletý kalendář.
Josef Hejna
Další články autora: