Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Vzpomínka na dětství

Každý tvor má celou řadu přirozených nepřátel. Má je i člověk. Měl jsem je tedy i já. Nemám rád holiče!

Nebyly mně ani tři roky, když jeden z cechu holičského, opřen o futra svého kvelbu, oslovil mou matku: „Milostivá, tak kdypak k nám zavítáte s vaší dceruškou?“ Je pravděpodobné, že z jeho strany šlo jen o jemně laděný živnostnický pokus o nového zákazníka. Jisté však je, že právě tuto poznámku jsem považoval za nevhodnou a možná to byla právě ona co způsobila moji podezřívavost k profesi tak bohulibé jakoužto řemeslo holič/kadeřník bezpochyby je. Dnes dokonce nemohu ani přísahat padla-li či nikoliv. Právě tak si nepamatuji, co jsem tenkrát tomu nůžkomilovi odvětil. Nejpravděpodobněji asi nic, jen, jakoby náhodou, jsem upustil z rukou litrovou konvičku s mlékem. Konvička dopadla na chodník, mléko na jeho kalhoty, takže můj nový známý vypadal, jako by právě nešťastně vykonal malou potřebu. „Ty seš ale sígr,“ přehodnotil naše vztahy mydlinka a já pocítil, poprvé v tak útlém věku, nepřítele. Mé nepřátelství jsem však nevztáhl bohužel jen k jeho osobě, ale k celému řemeslu, cechu, kartelu..., vlastně ke všemu co mělo na sobě bílý plášť.

Nicméně o pár dnů později moje matka definitivně rozhodla a já tam musel do toho kvelbu vstoupit. Holič se ve skutečnosti jmenoval Břežanski Petr. Vím to, protože to měl napsáno na dveřích a později jsem si to mohl přečíst. Svoji živnost provozoval v kuchyni se starou kredencí, třemi, čtyřmi rozvrzanými židlemi a věšákem. V šuplících orvané kredence měl vercajk, mašinku na ruku, pár svíček a pytlík ovocných bonbónů.

Pan mistr vytočil klavírní sesli až do nejvyšší polohy, přehodil přeze mne obrovský bílý ručník a ovázal mi ho okolo krčku. Tu jsem si povšimnul, kterak mé celé tělíčko zmizelo pod plachetkou, takže jsem začal fňukat ještě dřív, než prohrábl můj neandrtálský účes. Holič však nedbal mých nářků a dal se chutě do díla. Prohrábl mou kštici kostěným hřebenem s takovým nasazením, že v okamžení jej připravil o několik zubů. To už jsem ale řval, jakoby mi pod plachetkou tajně prováděl lumbálku páteře, neboť v hřebenu uvízlo i několik mých jemných vlásků. Pan Břežanski spražil matku pohledem. Už jí také vůbec neříkal milostpaní, ale jenom panímámo a dodal: „Co mám s tím klukem dělat?“

Maminka tenkrát zřejmě nepochopila podstatu otázky, neboť pravila, že ostříhat. „Kdyby kluk potřeboval vyfotit, tak bych s ním šla jinam, že?“ Zato mě trochu povyrostlo sebevědomí, neboť mě už alespoň uznal klukem.

Holič se dal do díla. S gustem. Vlasy, které mi tenkrát mohl závidět kterýkoliv bítník, padaly a padaly a podlaha se pod mou beztělnatou hlavou pokrývala pokrývkou mou.
„Ták, a ještě kotletky,“ přisadil si hyzdič neviňátek, „vzadu to trochu vybereme, neníliž pravda, panímámo.“
No, vybral mě do půl hlavy. „Krček zaholíme, že ano,“ mlel jakoby byla sobota. Ale ona sobota nebyla, protože sobotu jsem měl za docela hezký den.

To už ale holič vytáhl břitvu a začal jí přejíždět po dlouhém koženém řemenu zavěšeném na rezatém hřebíku na rohu kredence a naskočila mi husí kůže. Snad ještě více byl překvapen holič, když mě počal zbavovat posledních chloupků z krku. Netrénovaná pokožka, nyní navíc zjitřená husinou, se mi počala zbarvovat krví. Ale holič si věděl rady i v této zkrvavené situaci. Zatímco jednou rukou mi holil hlavu, snad až do půl temene, druhou ji ledkoval.

Když už byl se svou prací spokojen a já nakonec už ani nekrvácel, vyštrachal ze šuplíku sáček s bonbóny a jedno z cukrlat mi vecpal do úst. Snad abych už neřval. Sotva jsem ucítil sladkou slinu, na chvíli jsem opravdu zmlkl. Tu chvíli využil dokonale a malou metličkou mi šikovně zasunul zbylé vlásky za košili. Tímto aktem tedy  bylo dílko zdárně dokonáno. Poprvé doma jsem se uviděl ve velkém zrcadle zasazeném do tmavého ořechu. Ze zrcadla na mne civěl jakýsi chudáček - blbeček prošlý tornádem. Pozdravil jsem ho, abych v příštím okamžiku po něm hodil kramflekem. Ale řekněte, kolikrát i vám zrcadlo zalže. A lhalo mě od té doby vždycky a každý měsíc. Tak často mě ten chlapeček - blbeček chodil navštěvovat. Zvláštní bylo na tom to, že se objevoval vždycky, když jsem toho vylepance potřeboval nejméně. Většinou pak tehdy, když mým životem defilovaly významné události jako bývají vánoce, narozeniny, fotograf nebo houslový koncert. Snad proto mému albu vévodí vždy chlapeček - blbeček a ne já. Snad proto nemám holiče rád.

Pan Břežanski s bonbóny a koncesí nestříhal dlouho. O koncesi ho připravil bolševik, tak k čemu bonbóny. Jednou ho našli v jeho světničce, kterou bylo možno za kredencí jen tušit. Žil sám, tak ani nikomu nechyběl. Mě však pomalu s přibývajícími léty začalo být líto toho, že už nikdy jsem od žádného kadeřníka bonbón nedostal. Ani v těch luxusních a renomovaných salónech. A ani tehdy, když po mě chtěli za stříhání stokrát víc. A to dokonce ani tehdy, když mě pořezali.

Příběh z literární soutěže Kořeny na téma „Dětství“.

Miroslav Kazda