Støípky z dìjin propagandy (4)
Nacistická protiruská propaganda v Èechách
Propaganda všeobecnì, ale od èervna roku 1941 velkou mìrou protiruská, se stala souèástí nacifikaèních snah. K tomu, aby lidé lépe snášeli propagandu a pøiklonili se na nìmeckou stranu bylo nutné postavit na misku pomyslných vah nìkoho velmi obávaného. K tomuto úèelu se skvìle hodilo právì sovìtské Rusko. Boj proti bolševismu mìl všechny spojit a Nìmecko mìlo tento boj vést a zvítìzit v nìm. Rusko ale bylo nadìjí, a snad i jedinou silou, schopnou Nìmecko porazit.
Podstatou protiruské propagandy bylo tvrzení, ¾e boj proti Sovìtskému svazu je bojem za celou Evropu a dokonce i za celé lidstvo. Proto si mìli všichni uvìdomit, ¾e „nejen nìmecký národ, ale ka¾dý kulturní národ – teda dojista i národ èeský – jsou zavázány nìmeckým bojovníkùm nav¾dy za jejich stateènost a obìtavost.“ Tak psaly tehdejší noviny.
Ostatnì nacistická propaganda nepøipouštìla ¾ádný jiný konec bojù ne¾ vítìzný, a proto tedy bylo tøeba dìkovat hned od poèátku bojù. Nešlo jen o vdìènost, ale také o vzbuzení pocitu sounále¾itosti a spoluodpovìdnosti za vítìzství ve válce.
Aby lidé opravdu pochopili, ¾e Rusko a bolševismus nemají budoucnost, byla uspoøádána na jaøe roku 1942 výstava „Sovìtský ráj,“, která mìla všem ukázat bídu a nuzný ¾ivot ruského obyvatelstva.
Já osobnì vzpomínám na tuto výstavu v pra¾ské galerii Myslbek, na ní¾ jsme byli povinnì se školou. Vidìli jsme tam otøesné snímky ze stalinského teroru, Ukrajince vítající osvoboditele, znièený ruský tank K2, shrbeného vìznì v nízké cele, jemu¾ neustále kape na hlavu voda apod. Jen málokdo uvìøil, ¾e jde o pravdivé obrazy, a pod poškozený tank prý kdosi nenápadnì polo¾il kytici na znamení úcty. Na plakáty s obrázkem Hradèan, a nad nimi zakrvácenou rukou bolševika, s nápisem Zachvátí-li tì, zahyneš! kdosi pøipsal: my tam nebydlíme.
Ka¾dé dobyté mìsto bylo vlastnì osvobozeno od komunistického teroru. Ruští vojáci podle nìmeckého zpravodajství v hojném poètu pøebíhali na nìmeckou stranu, další se nechali vzít do zajetí. Je a¾ ironické, jak Nìmci neustále upozoròovali na „nelidské zloèiny bolševikù“ a detailnì je popisovali.
Goebbels vydal pokyn pro Nìmecký øíšský týdeník, aby první filmový zábìr váleèného zpravodajství ukazoval pochodující nìmecké jednotky poka¾dé okam¾iku, kdy zvednou vojáci nohy do výšky, zatímco nepøátelské oddíly nohu pokládají na zem. Nìmci tak pùsobili pozitivnì, aktivnì, dynamicky a vítìznì, zatímco protivníci jako unavený hlouèek. Jiný rozkaz mediím ukládal oznaèovat Hitlera ne jako vùdce a øíšského kancléøe, ale jen jako Vùdce, èím¾ pøispíval k jeho mytologické velkosti. Takovouto manipulaci u¾ívali i pozdìjší vítìzové, kdy¾ váleèné zpravodajství ukazovalo zbranì pouze pøi výstøelu, jaký masakr však zpùsobily, to u¾ divák nespatøil
Boj proti nelidskému komunismu a bolševismu sice byl heslem nacistické protiruské propagandy, ale ta byla zamìøena i proti Anglii, která nacistùm le¾ela v ¾aludku, pøedevším kvùli tomu, ¾e hostila exilové vlády obsazených státù.
Velká Británie toti¾ nejen¾e nebránila pronikání bolševismu dál do Evropy, ale dokonce mu pomáhala, a v pøípadì ruského vítìzství by se zcela jistì jen „cynicky a chladnokrevnì stáhla na své ostrovy, ¾ila by ze svého impéria a Evropu by pøenechala její bídì a jejím troskám.“ Tím mìlo být Èechùm pøipomenuto, jak se Britové zachovali pøi mnichovských jednáních, a Velká Británie mìla v oèích Èechù zùstat nespolehlivým partnerem.
Pomoc, kterou by Stalin nutnì potøeboval právì od Velké Británie, byla podle Nìmcù stále v nedohlednu. Nikdo pøece nemohl ani za mák vìøit nepøátelské l¾ivé propagandì: „Není podobné pravdì, ¾e by se mezi našimi lidmi našel vìtší poèet jedincù, ochotných vìøit báchorkám z Londýna a Moskvy. Postup pokraèuje podle plánu. Pøeká¾ky, je¾ mu postavily sovìty v cestu, jen znovu potvrdily, ¾e jak velitelství, tak øíšská armáda nemají rovnocenného soupeøe.“ Po mìsíci a pùl byl tento soupeø podle novinových èlánkù zcela zruinován a nìmecká armáda pokraèovala ve svém „vítìzném boji za novou Evropu.“
Po válce jsem chodil na brigádu do papírny, kde se v kalandru rozemílaly staré tiskoviny. Tam jsem také našel bro¾urku Wehrmacht Sprachführer, kde byly do ruštiny pøelo¾ené vìty napø. : Rus, zdaj sa. My plennych neubyvajem apod. ….Jak to bylo ve skuteènosti dnes u¾ všichni víme.
Po úspìšném zahájení války se na veøejných budovách, vlacích a jinde, objevilo velké písmeno V, èasto i nìkolikrát za sebou. Lidé na tyto nápisy reagovali vtipem: Víte co znamená to VVVVVVV? No pøece Vy Volové Vy Vìøíte Ve Vítìzství Vùdce.
Tohle všechno bylo denním chlebem Èechù. Témìø na ka¾dé pøední stranì novin se setkávali se zprávami o bezvýchodné situaci Rusù i Anglièanù, kolik bylo novì potopených registrovaných brutotun vojenského materiálu. Pøedevším však bylo nutné lidem opakovanì sdìlovat, ¾e Nìmci a jejich armáda jsou neporazitelní a bojují za správnou vìc. Zloèinní a barbarští Rusové musejí být znièeni. Myšlenka vyu¾ít boje proti Rusku ideologicky, jako boje proti bolševismu, sama o sobì špatná nebyla, ale úèinek této propagandy byl témìø nulový.
V Èechách se dokonce ozývaly hlasy, ¾e proruská orientace je nyní jedinou mo¾nou. Anglièané, Francouzi i Amerièané se v roce 1938 zachovali velmi sobecky, tak v oèích Èechù zùstalo Rusko jedinou zemí, která se na Èeskoslovensku nedopustila zrady. Nìmecká realita v obsazených zemích - Lidice, popravy po atentátu na Heydricha - zastiòovala i ty nejhorší pøedstavy o mo¾né ruské moci. Dokonce i bohatí lidé si mezi sebou øíkali: „Radši s bolševikem ne¾ pod Nìmci ztratit vlastní národ“ nebo „A» si všechno, co mám, vezmou bolševici, jen kdy¾ to nedostanou Nìmci.“ Z dnešního pohledu se Sovìti ironicky stali vizí svobodné budoucnosti, a k tomu pøispìla i Èeskoslovensko-sovìtská smlouva z 12. prosince 1943, která mìla garantovat, ¾e u¾ k ¾ádnému Drang nach Osten v budoucnosti nedojde.
Úspìch protiruské propagandy by se dal velmi jednoduše shrnout: kdo byl naklonìn nacistické ideologii, na její stranì zùstal a propaganda ho jen o správnosti jeho pøesvìdèení utvrzovala, ale ti, kteøí byli proti, se jen tì¾ko, a maximálnì doèasnì, nechali uchlácholit bojem proti bolševismu. Nepomohla tvrzení o boji za celou Evropu, o slábnoucí Rudé armádì ani o teroru, který byl v Rusku denním chlebem.
Po Stalingradu a Kursku zaèali Nìmci ustupovat a ve zpravodajství se nejèastìji opakovaly vìty o zkrácení fronty a ústupu do pøedem pøipravených pozic. Pamatuji na vtip, který se šeptem vyprávìl, jak nìmecký voják píše matce: milá máti, fronta se krátí, ještì nìkolik vlomù a pøijedeme domù.
Takové vtipy posilovaly morálku èeských obyvatel Protektorátu.
Ivo Antušek
Støípky z dìjin propagandy - 1
Støípky z dìjin propagandy - 2
Støípky z dìjin propagandy - 3