Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
O kráse
Ze všeho nejradìji si ètu, ale to nejde poøád. Pøinejmenším protestují oèi. A tak se sna¾ím najít nìco jiného k potìšení. Pokud je pìknì, tak se dá jít ven, kdy¾ je nevlídno, zase spíše oceòuji, kdy¾ se mi náhodou povede podlehnout optimismu, vìtšinou pøehnanému, a zkusím pustit televizi - a ono tam nìco ke koukání opravdu je.
Blik - a najednou jsem uprostøed Schönbrunského parku ve Vídni. Tam øady divákù na ¾idlièkách poslouchají krásnou hudbu, další jen tak zvolna korzují parkem, naslouchají a zastavují se u dalšího pódia, kde na tu hudbu tanèí nejlepší baletní soubor a kamera se dívá hned na diváky, hned na taneèníky, hned na tryskající vysoké sloupy fontán nebo na orchestr, anebo se jen tak pro potìšení televizních divákù prochází svým okem parkem a obdivuje sochu i zeleò. A já mám krásný veèer. Anebo novoroèní koncert, také v Vídnì!
A pak jsem na dvojce vidìla - škoda, ¾e jen pùlhodinky - nìco nì¾ného, milostného. Najednou tu nìhu pøetrhne smrt té krásy, ale bouøka ztrestá zabijáky s harpunami a jejich loï troskotá a zase ten elegantní tanec a takové zvláštní buèení, nejvíc podobné jelení øíji. Jmenovalo se to Tanec modrých andìlù a natoèil to Steve Lichtag. On i ten autor sám je zvláštnost. U¾ je to dlouho, co jsem o nìm èetla. Pùvodem Èech si v emigraci zmìnil jméno a fotí. Natáèí a vlastnì hlavnì v moøi - pod vodou. Velké ryby. ®raloky. Ale tenhle film je o velrybách. A do toho buèení neménì poetické zábìry na krásné výrazné dívèí oko, emotivní
malbu v modré, štìtec rozlívá hrnek s barvou a i to má svou poetiku, svùj význam v tom celku.
A ta dívka tiše mluví o tom, ¾e i ona je chvílemi velryba a takhle plyne ladnì s ostatními. A pak do toho nìjaký hlas dává dobrou noc - a ne abys zase rozlila barvu - sestra moc nedávala, nešlo to uklidit - krásná dívka s nì¾ným úsmìvem pøikyvuje - pak pøedìl, štìtec se znovu opírá do kelímku, barva vytváøí moøe a pak u¾ jen zábìr na kola invalidního vozíku ... a nìkolik slov o Veronice, které je sedmnáct, od tøinácti, kdy spadla z vìtve je zcela bezmocná, ale nauèila se ústy malovat a tím ¾ije ve svém svìtì...
A èlovìèe, je ti do pláèe, ale nejednou namísto breku cítíš, jak je to optimistické, krásné a silné s dùvìrou v ¾ivot.
Naïa Vencovská