Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Je lámání destrukce?

Tak se ty pobyty s rekreanty přece jen vyplatily! Hned napoprvé jsem si udělala přátele, rodinu ředitele Severočeského nakladatelství, kteří mi vydželi až do jejich smrti. A psávali jsme si často, jezdila jsem k nim do Rýnovic a Jirka to vlastně byl, který mne "objevil". "Holka, co ty děláš kulturku - vždyť jsi talent na psaní, něco s tím uděláme!"

A udělal. Pomohly jeho kontakty a stal se zázrak - právě se uvolnilo místo redaktora železničního měsíčníku v Mostě a já jsem nastoupila - no jak jinak, k ajznbónu - naše rodina byla ajznboňácká do všech kolen. Od dědečka až po mého otce. A navíc v Mostě, to budu moci mít dcerky doma, žít s nimi konečně zase normální život!!! Natěšená jsem přistála v kanceláři pana přednosty a mé nadšení trošku zchladilo, že prozatímní redaktor je vlastně drážní úředník a noviny dělá "jen tak bokem" a já budu hlavně "ten hlas, co zachraptí v rozhlase - "na první kolej právě přijíždí rychlík "z" a "do" - prosím pozor u první koleje!" Byla jsem tak zaskočená a nerozkoukaná, že jsem poslušně nastoupila do dopravní kanceláře - konečně nebylo to pro mne nijak neznámé prostředí, vždyť jsem, sice na malé stanici, takhle končila válku - odhlásila si první vlaky a přeběhla na druhou stranu velkého kolejiště za končícím redaktorem, abych se konečně stala řádnou redaktorkou měsíčníku.

Jaj! Ten příjemný pán otevřel šuplík, nacpal mi do náruče stoh papírů a řekl "já už na to opravdu nemám čas ani chuť, tady to všechno máte, však vy si s tím poradíte" a vypoklonkoval mne z kanceláře.

Tak. Překličkovala jsem zase mezi nákladními vagony na druhou stranu nádraží k hlavní budově a šla obhlídnout kamrlík, co mi byl přidělen jako redakce. Ty papíry byly staré obtahy, nové dopisy čtenářů, nespokojených s tímhle a tamtím - no, takový běžný redakční pel-mel a já jsem nad tím seděla jako omámená. No tak to ne! Zatím jsem nikdy z žádného boje neutíkala a nebudu s tím teď po třicítce začínat! A v prvé řadě jsem podepisovala pracovní smlouvu jako redaktorka a tak co já jsem za hlasatelku příjezdu vlaků! A vydala jsem se k přednostovi. Nechal mne vymluvit, tvářil se čím dál pohoršeněji - a tak to že ne, jsem přidělená do dopravní kanceláře a šlus, dosavadní redaktor taky redaktoroval jen, co mu zbyl čas!!! A já na něj srdnatě vyjela: "A proto to taky tak vypadalo, je to věstník oznamovatel, kdo by to četl! a já chci dělat opravdu pořádné noviny! a práskla jsem dveřmi a uháněla na úřad, rozhodující o mém zařazení. A horlila jsem s takovým zápalem, že tajemník zvedl telefon a nějak si to s přednostou vyříkali, ale já jsem se opravdu stala řádnou redaktorkou.

A začala jsem vymýšlet a organizovat si v duchu co a jak podniknu. Tak v prvé řadě to nebude měsíčník, ale čtrnáctideník a musí mít nějaké krásné jméno a logo nahoře na první stránce - no copak logo - jasně to byla lokomotia s kouřícím komínem a název mi napadl opravdu případný - Včas!

Dlouho si ze mne pak kolegové utahovali, že je to jediné, co je na dráze "včas". No měli ze mne zprvu vůbec dost legrace. Už jen to, že na první poradě všech redaktorů malých novin, a že jich bylo v Mostě hodně, každý důl měl svůj časopis, jsem se dozvěděla, že mám druhý den termín do tiskárny a tam pak budu "lámat". Ježíšku na křížku! Lámat! To je přece destrukce, vyvalila jsem na kolegy oči a oni se chechtali, až slzeli.

No, měla jsem štěstí. V tiskárně byl hlavní metér moc a moc hodný pan Jáchym, který mne všemu trpělivě a bez posměchu naučil, všude mne provedl - prostě zlatý člověk. I když jednou jsem ho rozlítila opravdu do nevědomí - a právem. Jak jsem zbrklá, nějak neopatrně jsem srazila "kasu" i s přípravou stránky z pracovního stolu a celá pracně seskládaná sazba se rozletěla po zemi. Než my jsme to tehdy za mrazivého mlčení posbírali a seskládali znova!!!

Abyste si to představili, tehdy se ještě sázelo v sazárně a text se odlíval do olověných řádů, ty se pak seskládaly a otiskly na "obtah" - tedy do dlouhých nudlí tištěného textu, které si redaktor odnesl do "lámárny", tedy k dlouhému pracovnímu stolu a tam z těch nudlí seskládal podobu budoucích stránek. Ne tedy destrukce, ale krásná tvůrčí práce. Každý z nás tam měl svůj osobitý styl, jak vytvářel podobu svých novin. Když jsem jeden čas zaskakovala za kolegu, co onemocněl a vytvářela jeho Zítřek, byla jsem náramně pyšná, že se mi podařilo zachovat ten jeho typický - krátkými pestrými články.

K smíchu jsem byla taky pochvalou jednoho sazeče - který si mé články četl při sázení a líbily se mu. No a to je právě náš nejhorší sazeč - vysvětlil mi pan Jáchym. Sazeč sází a nečte! Po nikom není v řádcích tolik chyb, jako po něm. Vlastně je to pravda, podobný nedostatek já jsem měla při dělání korektur. Nehledala jsem chyby, ale četla obsah. A mockrát jsem se musela ke stránkám vracet, abych opravdu tu korekturu provedla se zdarem. Však už jsem o tom psala ve vzpomínce na sokolský časopis, jak jsem "podváděla a opisovala" od kolegyně učitelky češtiny, která naopak viděla chybu snad už ode dveří.

Naďa Vencovská

Další články autorky