Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Věruška

Nedávno jsem v televizi s lítostí viděla rozpad krásné Petrovy boudy v Krkonoších - té na které jsem i s holkama prožila tolik pěkných, ale i dramatických chvilek. Blížil se ale čas Janina nástupu do první třídy a musela jsem rozumně uvážit, že pro tak malé dítě je nemyslitelné, aby každý den scházelo anebo v zimě sjíždělo na lyžičkách do Špindlu a vracelo se až nahoru na kopce domů a musela jsem se porozhlídnout po nějakém zaměstnání "doma" v Mostě. Takže konec tuláků!

Sice to znamenalo návrat i do společného bytu s manželem, na byt v té době nebyla šance - byt bych nebyla stejně získala - a tak nebyl vlastně důvod k úřednímu rozvodu. Ale celkem jsme se asi "jako stáří známí" dost slušně snášeli a když se mi povedlo získat zaměstnání podobné tomu horskému v Lázních Teplicích, od Mostu co by dup - tak šly holky na přechodný čásek do začátku školního roku do celotýdenní školky v Litvínově, kde byly v prvním čase našeho rozchodu a mého útěku na rekreační zotavovny ROH. Doufala jsem, že se to za ten krátký čas nějak zaběhne a budeme zase trvale spolu.

Práce v Lázních byla dost podobná té na horách, kulturní pořady večer, knížky a hry a procházky s chodícími přes den. A právě ty vycházky měly jednu nečekanou a směšnou stránku. Z hor jsem byla zdatný a rázný chodec a nějak mi nedošlo, že lázeňští pacienti chodí pomalu a tak mne pořád drželi za šos a lkali - "pomalu, soudružko, neutíkejte tak, my nestačíme" - a já zpomalila a za chvíli automaticky přešla zase do "pochodu". Ale jinak to bylo příjemné, jen v týdnu jsem musela po večerních pořadech zůstávat na noc v Teplicích, ale měla jsem hned vedle svých Kamenných lázní malý kamrlíček.

Jednou jsem se v sobotu probudila nějak hodně brzo a říkám si, nebudu přece čekat na obvyklou osmičku a pojedu hned a tak se stalo, že jsem v Mostě byla za ranního kuropění a těšila jsem se, že se nasnídám a zajedu pro holky a bude to prima den. Otevřu dveře a v kuchyni se otáčí tmavovlasá dívenka a vaří pánovi snídani do postýlky. Vytřeštila na mne oči a v rozpacích nepřišla na nic lepšího, než na upípané: "Chcete také snídani?"

"Ne, děkuji, já jsem tu doma, když tak si ji udělám sama!" řekla jsem a nebyla si jistá, jestli se nemám začít chechtat. František zatím vyřešil trapas docela "po mužsku". Naházel na sebe šaty a zmizel pryč a nechal nás, ať si to nějak vyřešíme.

A tak co teď? Bylo mi té holky nějak líto, kolik jí tak může být? Ten "donšajn" jede čím dál po mladších a tak jsem si tu původně jeho snídani dala já a mezi kousáním do mazaného chleba a pitím kafe jsme se s milou Věruškou daly do řeči. A docela mne dostala, když mne s pýchou vedla do pokoje a ukazovala mi moji vlastní knihovnu - a říkala jak je ten František kulturní člověk a kolik má knížek!!!

A ve mně se vzbudil zlomyslný čertík a povídám:"Má milá, tyhle knížky jsou všechny moje a František tu má na poličce jednu jedinou kovbojku, co je jeho." Chvíli koukala s otevřenou pusou, nevěřícně, ale když viděla, že se vlastně bavím, tak špitla "nezlobte se" a přišla mi v tu chvíli strašně milá a tak jsem zrušila naplánovaný program, popadla ji za křídlo, půjčila plavky a vypravily jsme se společně na koupaliště na "kus pořádné ženské řeči".

Ukázalo se, že je to začínající paní učitelka v základní škole v Komořanech, velmi poctěna tím, že si ji tak "zasloužilý" herec vybral za svůj idol a protože prý já "o děti nestojím", tak bude Jana po prázdninách jezdit do školy k ní do Komořan a pak, jak si na ni holky zvyknou, tak se vezmou a budou "šťastni až do smrti".

Tak tím, že nestojím o holky a Jana bude jezdit do školy autobusem kraj světa, ačkoliv tu svou tady v Mostě má skoro za rohem, to by mne bylo naštvalo, ale František už mne nemohl vlastně překvapit ničím a ona byla tak naivně hloupoučká, že tomu všemu věřila. A tak jsem jí, starší o těch deset let a hlavně o ty zkušenosti, jak je to u něj s trvalou láskou a nádherným manželstvím, nalila čistého vína a holce jen plavaly oči.

Ale nelitovala jsem, podařilo se mi zachránit další ovečku, co si na ni vlk brousil nenechavé zuby. Však v týdnu potom měl František představení na zájezdu do Teplic, vyhledal mne v lázních a nahnal k posezení v lázeňské kavárně - a pořádně mi měl za zlé, že jsem mu zkazila pak krásnou lásku a budoucnost - téhle bych už byl určitě - ale určitě - nadosmrti věrný - tak prohlašoval a věřím, že v tu chvíli tomu i opravdu věřil. Nebyl to v hloubi duše zlý člověk, ale jen naprosto bez kázně a ohledu k čemukoliv - vyjma sebe.

Naďa Vencovská

Další články autorky