Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Pamìti - V. èást
Pøedcházející kapitoly popisovaly ¾ivot na venkovì. Vzpomínám si ještì na jeden zá¾itek, který zaèal nahlodávat mou víru v chlapy coby ¾ivotním oporám nám ¾enám. ®ivot na venkovì se s nikým nemazlí, pøesto onu zkušenost ještì dnes pokládám za ránu pod pás.
Byla jsem v Ondøejovicích krátce. Jednou jsem vaøila praseti brambory na veèer. Brambory jsme vaøili ve velkém prádelním hrnci. Jednou jsem se pøi slévání vody z brambor opaøila.
Bylo to v létì, já jsem byla v krátkých rukávech… a ještì dnes cítím tu šílenou bolest a leknutí. Zaèala jsem breèet, pamìtliva babských rad jsem rozklepla vejce a zaèala si natírat ruku. Od ramene po prsty. Pak jsem utíkala do statku za man¾elem a ¾ádala, zda by nemohl jít domù, ¾e s opaøenou rukou nemohu nic udìlat. Odbyl mne stroze:Jdi domù a nedìlej scény! Kdo to kdy vidìl, aby ¾enské otravovaly chlapy s takovými prkotinami. A hleï a» máš navaøeno, pøijdu na obìd domù. Nejen¾e mne nepolitoval, ale vynadal mi a zesmìšnil pøed ¾enskými z kravína. Trvalo dlouho, ne¾ se ruka zahojila.
Kdy¾ jsme se vraceli do Brna, stìhováci øíkali, ¾e takovou rodinu ještì nestìhovali. Nábytku jsme mnoho nemìli, zato nìkolik klecí s králíky, husami, kachnami, slepicemi, spoustu prken a hranolù, které tam mùj man¾el nechtìl za ¾ádnou cenu nechat, kameny na skalku, pytle s lesní hrabankou a mnoho dalších vìcí, které leckterý mìstský èlovìk k ¾ivotu vùbec nepotøebuje. Kozy a koèky jsme museli bohu¾el prodat i s chalupou. Ještì¾e moji rodièe vlastnili rodinný dùm. Z velkého domu jsme dostali kuchyò a jednu místnost. Z mého tatínka a našeho psa se stali nerozluèní kamarádi a maminka rázem získala objekt, který bylo nutno pøevychovat.
V pohranièí plnil pes hlavnì hlídací povinnost, i kdy¾ ten náš nám byl víc pøítelem a mým dìtem kamarádem, ne¾ hlídaèem. Kolikrát, kdy¾ doma u kamen spal a chrápal smáli jsme se, ¾e nám dal tu dùvìru, abychom ho hlídali. Na noc byl ve své rezidenci s pøedsíní a velkým výbìhem a plnil funkci našeho ochránce. Kolikrát, kdy¾ jsme nebyli sto najít naše dìti a divili se, proè ten pes le¾í ve výbìhu a ne v boudì, šla jsem se podívat do kotce a jenom vyènívající noha nebo ruka mne ujistila, ¾e naše dìti bla¾enì spí pod ochranou svého vìrného kamaráda. Nìkdy na zaèátku Bakovi kariéry (tak se pes jmenoval) došlo k menšímu incidentu. Pes dostal ¾rádlo a náš syn, mimochodem také øadu let vìènì pøi chuti, se vrhl na jeho misku a zaèal mu jídlo brát. Pes z poèátku vrèel a nakonec Ríšu kousl do rtu. Hrozný øev mi oznámil, ¾e se nìco dìje - naje¾ený vrèící pes a øvoucí syn celý zakrváceny. Popadla jsem kluka, nìkolikrát ho pleskla pøes zadek, pak hùlkou pøetáhla psa se slovy „fuj, to nesmíš fuj!“ Kluka umyla a ošetøila mu prokousnutý ret. Bak byl ohromì chytrý pes a nebylo tøeba ¾ádných dalších opatøení. Ríšovi jsem vysvìtlila, ¾e kdy¾ pejsek papá, nesmí se mu jídlo brát.
V boudì na dvoøe Bak plnil svou funkci hlídacího psa. To se nelíbilo naší mamince. A tak zaèala milého psa „jeho zlozvyku“ jak øíkala, odnauèovat. Bak se u¾ pak jen rozkøikoval na nezbedné vrabce, kteøí mu pøi odpolední siestì zpravidla zaèali ujídat se zbytkù, které si s oblibou nechával na potom. Co ho ale celý ¾ivot drá¾dilo byla poš»aèka. Pro jistotu v dobì jejího pøíchodu jsme psa nechávali zavøeného.
Moje maminka se také rozhodla, ¾e milého psa nauèí èurat na jedno místo a ne tam kam se mu zachce. Na dvorek postavil tatínek špalek a všichni chlapi v rodinì na nìj museli povinnì chodit týden èurat. Pak se k tomu pustil pes a svìte div se, od té doby mìla naše zahrádka pokoj. Nikdy se u¾ nestalo, ¾e by pes obèurával vyvýšená místa nebo kvìtinové obrubníky.
Postupem doby si mého tatínka povýšil na absolutního vùdce smeèky a jako takového ho bezmeznì miloval a byl mu oddán. Pøi jídle sedìl u jeho nohy, mlátil ocasem o nohu stolu div jí nepøerazil, bradu mìl polo¾enou na tatínkovì koleni. Obèas polkl a oèi byly tak výmluvné, jako by hladovìl dlouhé týdny. Tatínek mazal v¾dy jeden krajíc pro sebe a druhý pro psa. Dobrá snídanì je pøece základ dobrého pracovního dne. Pozdìji, kdy¾ mùj tatínek byl v dùchodu, chodili spolu i na vycházky. V dobì, kdy jsme ještì nemìli velkou zahradu na rodinné výlety chodila celá naše rodina. Po vstupu do lesa se naše parta rozdìlila, dìti obyèejnì bì¾ely napøed, já s man¾elem jsem šla vprostøed a dìda s babièkou na konci. A pes neustále lítal z jednoho konce na druhý, ujiš»ujíc se, ¾e formace zùstala zachována a nikdo ze smeèky nechybí. Po takovém výletì byl Bak v¾dy unavený z celé rodiny nejvíce. Obèas utekl za nìjakou hárající fenou, zajícem èi srnkou a bylo mu jedno, ¾e po takovém incidentu byl seøezán. Nepomáhalo pískání, ani volání. Naštìstí se v¾dy v poøádku vrátil. Dìdeèek s ním rád chodíval na Øíèky, kde mu nechával absolutní volnost. Kolem jezírek sedávali rybáøi lovící ryby. Obèas nìkdo hodil nìjakou rybu do køoví a kdy¾ byla v nále¾itém rozkladu, a náš pes šel náhodou kolem, nelenil a øádnì se v takovém marastu vyválel. Dìdeèek pak celý neš»astný drhl psa pod pumpou a jen doufal, ¾e ho øidiè nevyhodí z autobusu pøi cestì domù.
Pes spával na dvoøe v boudì, jen pøi velkých mrazech v kuchyni na zemi na starém koberci. No jo, ale ono se mu lépe spalo na divanu, ale to mu babièka nehodlala tolerovat. My s dìdou ano. Pes bezpeènì poznal, kdo jde po schodech dolù a podle toho v¾dy zareagoval. Kdy¾ to byla babièka, okam¾itì slezl na zem a dìlal, jako¾e nic. A kdy¾ jsem to byla já, nebo ostatní èlenové rodiny, jenom línì zvedl víèko a zase ho zaklapl a spal na divanu dál.
Bak se do¾il patnácti let, ale poslední rok jeho ¾ivota byl u¾ docela smutný. Skoro úplnì oslepl a ohluchl, tak¾e jsme ho pak u¾ vodili jenom na vodítku a na krátko, proto¾e ani èich u¾ mu nijak moc neslou¾il a pøi samostatné chùzi vrá¾el do pøedmìtù a byl dezorientovaný. Jeho odchod nás bolel, ale jeho ¾ivot byl myslím si dobrý.
Další pes mých rodièù byl Broèek, køí¾enec teriéra s nìjakým náhodným cestovním psem. V té dobì u¾ jsem s rodièi nebydlela, mùj mu¾ od nás odešel po tøinácti letech spoleèného ¾ivota a já jsem odešla od rodièù a koupila si malý domeèek v Komínì na Chaloupkách. Byla to chaloupka do slova i do písmene. Postavena za války prý pro dìlníky z nedaleké cihelny. Ani jedna zeï v ní nebyla do pravého úhlu, tak¾e pøi umís»ování nábytku to dìlalo nemalé potí¾e. Obèas se muselo nìco odøíznout, pøípadnì to muselo zùstat bez dvíøek. Chaloupka nemìla zahrádku, jenom malý ètvercový dvorek, obehnaný zdí ze všech stran. To mi vadilo, nebo» mám ráda rozlehlé prostory. Jen jsem si øíkala, ¾e jsem z chlapù docela vyléèená a ten malý domek doká¾u udr¾et vlastními silami. Ale rozhodnì to chtìlo nìjaké zvíøe. Odjak¾iva mám ráda koèky, nebo» nepotøebují ¾ádnou velikou péèi a skoro vše k ¾ivotu si obstarají samy. Mìla jsem celkem asi tøi koèky, ale v¾dy to dopadlo špatnì nebo» ze dveøí našeho domku se vycházelo rovnou na ulici a pøi otevøení dveøí koèka vystøelila na ulici. Ne, ¾e by po ní jezdilo nìjak moc aut, ale jak naschvál v¾dy, kdy¾ koèka vyrazila, nìjaké auto jelo právì kolem. Ètvrtá koèka byl kocour Filip. I on se samozøejmì pokoušel utéct na ulici pøi jednom otevøení dveøí, já jsem køikla:„Ríšane bacha, Filip utíká!“, syn skoèil, chytil konec ocásku a ten koèce zlomil. Ocásek jsem zadlahovala, ovázala a èekala, a¾ se zahojí. Naè bych pøece absolvovala všechna ta školení první pomoci, kdybych si nedokázala poradit s nìjakým zlomeným ocáskem? Ocásek srostl, ale nebyl úplnì rovný. Stalo se to na jaøe. Na podzim jsem odjela na zájezd a ¾enu v domácnosti dìlal mùj tatínek, který zároveò dohlí¾el na dìti. Kdy¾ jsem se vrátila, byl kocour opìt o nìco kratší. Ocásku mìl jenom pùlku. Tatínka jsem vyslala na Veterinu, aby ocásek kupírovali a jeho konec ošetøili. Tenkrát jsem ještì netušila, jak zvíøe mù¾e mít mindráka z takového znetvoøení. Ocásek se mu krásnì vyhojil, ale za¾il mnoho ústrkù, poní¾ení a stresu. Koèky ho honily, týraly ho a všelijak mu ubli¾ovaly.
Obèas jsem se k nim pøipojila i já. Napøíklad, kdy¾ se vyèural u lednièky v chodbì, chytla jsem ho, namoèila jsem mu do lou¾ièky nos a seøezala ho. Utekl na støechu a já jsem zaèala tu lou¾i uklízet. Pak mi došlo, ¾e je té vody nìjak hodnì. Pozdìji mi øekla sousedka, ¾e dopoledne vypnuli proud a proto ta pohroma z lednièky.
Zaèala jsem milého kocourka odprošovat, nabízela oblíbené masíèko… Nic nepomáhalo. Ferda byl navýsost ura¾en a nehodlal tolerovat mé výchovné pøehmaty. Vzdoroval tenkrát celý den a a¾ následující ráno mi dovolil, abych ho nakrmila, ale stále se se mnou moc nebavil.
Další legraci s kocourem jsem za¾ila v létì, kdy jsem mìla okno do dvora otevøeno dokoøán a spala. Bylo to v dobì prázdnin, dìti byly na táboøe. Najednou jsem mìla pocit, jakoby mne nìkdo pozoroval. Otevøela jsem oèi a zaèala køièet. U postele stálo bílé strašidlo, které v noèní tmì svítilo jako pochodeò. Dva zelené ohýnky hledìly pøímo na mì a krve by se ve mne nedoøezal. Napadlo mne rozsvítit lampièku a tu jsem zjistila, ¾e Ferda zøejmì pøi svých noèních toulkách spadl nìkomu do karbovny s vyhašeným vápnem. A tak jsem ve dvì v noci koupala milého kocourka ve vanì a následnì ho fénovala, aby nenastydl. Incident ho pouèil a u¾ nikdy pøi otevøení domovních dveøí nevybìhl na ulici. V dospìlosti bez strachu chytal myši i potkany, které s oblibou skládal ke dveøím a pyšný se procházel s hrdì vztyèenou hlavou a høál se na výsluní mého obdivu a chvály, kterou jsem nešetøila. Pozdìji, kdy¾ u¾ se mnou dìti nebydlely se o moje zvíøata, kdy¾ jsem byla na dovolené starala sousedka. Øíkala, ¾e jednou jí ukradl z hrnce králièí kýtu, kterou si ulo¾ila do kýblu se studenou vodou. Slibovala mu za to to nejkrutìjší muèení, jen¾e u¾ nebyla nejmladší a chytnout se jí ho nepodaøilo.
Další zvíøata na Chaloupkách byli králíci.Na konci dvorku byly schody na terasu, ze které se vcházelo na pùdu. První rok svého pobytu jsem zaèala intenzivnì pìstovat kvìtiny a zeleninu, ale záhy jsem zjistila, ¾e v malém prostoru to není to pravé. Jen¾e já chtìla i nìco ¾ivého a poøádného. Proto tatínek pod schody na pùdu vyrobil králíkárnu. Na boku ještì kopírovaly schody další tøi kotce, na jedné stranì skosené podle šikmosti schodù. Poslední kotec byl pro jednoho malého králíka, který si nedìlal nároky na luxusní bydlení. První rok jsem však nemìla velké štìstí pøi nákupu chovných samic. Aèkoliv prodávající tvrdil, ¾e jeho samice jsou naprosto zdravé, nebyly. Zavlekla jsem si do chovu kokcidiozu, se kterou jsem bojovala celý rok. Byla jsem z toho úplnì zoufalá, nebo» králikárna byla úplnì nová, vybavená, dennì jsem králíky èistila, pod rošty vápnila podlahu, krmila pouze suchým senem a podávala jim kokcidiostika. Nevýhoda této nemoci spoèívá v tom, ¾e samice, které toto onemocnìní pøe¾ijí se stanou bacilonosièi pro své potomky a kusy je potøeba vyøadit z chovu. A proto¾e všechno spoèívalo na penìzích, protahovalo se léèení do nekoneèna. Maso tìchto králíkù však nenese ¾ádné následky a je jedlé. Po roce jsem koneènì nad touto nemocí vyhrála a zaèala se naplno vìnovat chovu. Zkoušela jsem rùzná plemena, dokonce jsem si poøídila i párek králíkù obrù, ale záhy jsem zjistila, ¾e lepší ne¾ chovat obry je snad poøízení krávy, která by dávala víc u¾itku. Ta zvíøata mìla neskuteèný apetit. Proto jsem zaèala chovat plemeno ¾luté støíbro. Tou¾ila jsem zkusit to také s Kastorexy, ale proto¾e tento chov vy¾aduje hodnì odborných zkušeností, zùstalo to jen u neuskuteènìných pøání
Po 13 letech ¾ivota na Chaloupkách jsem se opìt vrátila k rodièùm….
Irena Atzlerová