Neváhejte zaèít znova !
I kdy¾, mìla bych spíše napsat „Garmoška a já“. Odhodlala jsem se v seniorském vìku nauèit se nìco úplnì jiného ne¾ jsem kdy èinila. Dùvody byly mnohé – dìti stárnou, mají ménì energie a chuti do rodinných setkání, vrstevníci dávno hodili flintu do ¾ita, vnouèata jsou pohlcena multimediální technologií a pokud máte stále chu» být èinorodí, zaènete se vyèleòovat z normálu. Pokud se necháte.
Jednoho dne jsem obcházela bazary a zastavárny s veteší všeho druhu a hledala cenovì dostupnou kytaru pro vnuka, kterého odpudil klavír v hudebce. Kytara nebyla, ale vedle na háku visela malá, èervená, tahací harmonika a jakýsi dìdoušek v ošuntìlém odìvu se na ni tøásl.
„Pocem, ty moje fòukno krásná“ a u¾ ji dával na kšandy, natáhl mìchy a spustil lidovku „ Có sedlááci, co dìláte,“ a ještì další písnì, nad kterými jsme jako mladí ohrnovali nos. Okouzlilo mne to. Dìdoušek zapøedl hovor a radil, abych se vykašlala na kytaru, na tu se „ka¾dej kluk“ nauèí 3 – 4 akordy u táboráku a staèí mu to, anebo a» klukovi koupím fòuknu. Na tu nepotøebuje noty, na tu hraje podle ucha.
Stydìla jsem se ptát víc. Za pár dní jsem v jiném bazaru vidìla krásnou harmoniku, knoflíkovku, zn. Hohner a rozhodla se. Kdy¾ bez not, tak proè ne ! S bolestí v srdci i penì¾ence jsem ji koupila a rozechvìle jela domù. Nevìdìla jsem jak se to dr¾í, jak navléká, jak tahá, nic, nic,
nic. Moje chabé vzpomínky na hodiny klavíru mi nebyly k nièemu, ka¾dý knoflík vydával jiné pazvuky. Bylo mi do pláèe. Tolik penìz! Pøed rodinou jsem vše zatajila, abych nebyla trapná. Druhý den jsem v bazaru vyzvìdìla, ¾e je pán, který to opravuje a hned jsem ho navštívila. Kdy¾ vidìl Hohnerku byl nadšen, kdy¾ slyšel, ¾e nic neumím, byl pobaven. „ Ale to nejste první, to teï hodnì chlapù zaèíná v dospìlosti.“ Dokonce mi poradil, kde se ti chlapi scházejí a zkoušejí muzicírovat . Pak mi okopíroval jakousi miniškolu na harmoniky helikónky. A pro povzbuzení zahrál na tu mou Babièèin maršovský valèík a pøidal historku, ¾e u nich ve vsi byl negramot, „jedinýho zuba nemìl, ale fòuknu tahal jak vzteklej a tpíval a tpíval“....
Tak jsem zaèala. Vyèetla jsem, ¾e helikónky jsou diatonické, uspokojují jednodušší hudební potøeby a to rychle, nebo» jsou lehèeji zvládnutelné ne¾ harmoniky chromatické, lidovì zvané zednické varhany. Mají sice omezený kadenèní rozsah a okruh repertoáru, ale pøi zvládnutí základních hmatù pøipraví radostné hudební pro¾itky.
Ka¾dý, kdo si helikónku poøídil, a» ji¾ nákupem nebo tím, ¾e oprášil helikónku co našel po dìdeèkovi na pùdì, zaèal nejdøíve hledat návod, nebo školu pro hru na tento nástroj. Hledal marnì a mnohým nezbylo ne¾ se prokousat sám, hledat, zkoušet a odkoukat od tìch, kteøí to mají za sebou. Já jsem zjistila v hudebních školách, kurzech, knihovnách, ¾e nic takového není a tak jsem vdìènì sáhla po okopírovaném materiálu. Nauèila jsem se stranu diskantní - pro pravou ruku, stranu basovou pro levou, èísla a poøadí knoflíkù, ¾e jsou harmoniky jedno, dvou, tøí a víceøadé, ¾e nìkteré mají stojací tón, který zní stejnì pøi tahu i tlaku mìchu.
Mùj první triumf byl, kdy¾ jsem zahrála vcelku „Kde je sládek,“ zvládla vzduchovou klapku, abych nepøetrhla mìch a vyšlo mi to do taktu. Byla jsem sama doma a øvala „jsem strašnì dobrá!“
Pak jsem navštívila tu partu chlapù. Scházeli se v autodílnì jednoho z nich, mezi výfukama, motorama, pneumatikama, a uvítali mne srdeènì! Kdy¾ jsem pøiznala, ¾e jsem kdysi klovala klavír, posadili mne ke klávesovkám a pak jsem si pøipadala jak na vojnì. Hráli tam trumpe»áci, klarinet foukal astmatik, kytarista mìl Parkinsona, kapelník mìl stohy starých not a chtìl všechno zahrát ne¾ umøe, no byla jsem z toho jelen. Ale byli galantní, zaèínalo se štamprdlièkou a moje pauzy z neznalosti brali vesele. Také jsem s nimi byla v Kostelci, kde jednou za èas je sraz helikónkaøù, a tam Vám hrály dámy v letech, ¾e jsem z toho byla paf. A tìch kazet a dokonce CD co vychází s helikónkama. Stouplo mi sebevìdomí, ¾e jsem vstoupila do dobré spoleènosti, která netrpí samotou.
Kamarádovi k 75.narozeninám jsem nacvièila píseò Vltavo,Vltavo a on byl namìkko ne z mého hraní, ale ¾e na tu harmoniku také zamlada hrával. A hned si to chtìl zkusit.
Mám potìšení, neproducíruji se, hraju pro sebe jak ta teta v písni Jiøího Šlitra, kdy¾ sousedi jdou do kina...
Vnuk na kytaru hraje, vnuèka na klavír umí víc ne¾ kdy já a nejmenší vymìnil klavír za klávesovky a jak válí. Š»astná celá rodina. Zkuste to taky !
Eva Marková
