Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Jak jsem se stala rychlochodcem

Někdy mi do toho vzpomínání vskočí dojem, nebo námět z některého příspěvku či diskuze na SeniorTipu. Už nevím, kdo se zmiňoval o kapesném v dětství. Můj otec byl sice úředník, ale tak zvaného třetího ranku - neboli měl sice bílý límeček, ale plat takový, že máma musela být doslova kouzelnice, aby s tím málem nějak slušně vyšla - a co nejhoršího, dodržela zdání "paní oficiálové". Však už jsem vzpomínala na ty příšerné kafíčkové sedánky, kdy bylo nastrojeno pro dámy a já jen mlsně chodila kolem.

Za války to mámino kouzelnictví dosáhlo nebývalé výše a její recepty na "z ničeho něco" kolovaly po okolí. A tak na nějaké kapesné pro mne nebylo ani pomyšlení. Začátkem okupace jsem začala chodit do gymnázia, které bylo až na druhém konci města a tak nezbylo, než mi přece jen přidělit nějakou korunu na tramvaj. A mně brzo došlo, že se vlastně stávám majitelkou závratné sumy - pěti korun! Největší problém byl, jak nenastoupit do tramvaje - stanice byla uprostřed našeho náměstíčka a z našich oken dobře kontrolovatelná. A tak jsem se naučila skákat z jedoucí tramvaje. Tehdy to šlo, vozy byly otevřené, jen se člověk nesměl bát, rychle přizpůsobit nohy v úprku k rychlosti tramvaje a díky smrti jednoho známého jsem také věděla, že daleko bezpečnější je skákat z poslední plošiny v soupravě, aby se člověk při skoku z prvního vozu případným pádem nedostal pod kola vlečňáku.

A musela jsem vyjet podle času, který stačil tramvaji přejet město a současně jsem samozřejmě nesměla přijít do školy pozdě. A tak jsem začala trénovat - rychlochůzi a taky průchody Olomoucí z Nové Ulice až k hotelu Palác, kde v Kosinově ulici na kraji Výpadu bylo gymnázium. Když jsem vyskočila za rohem našeho náměstí z tramvaje - dřív, než ke mně stihl dojít průvodčí - vyšlápla jsem si to napříč parkem k tržnici a byly dvě možnosti - namířit si to Výpadem - takovým divokým přirozeným, ale krásným a romantickým parkem, anebo to vzít přes Dolní náměstí kolem teologie uličkama k poslední stanici tramvaje před Palácem. Tam to mělo výhodu, že se báječně ušetřil čas tím, že jsem popojela jednu dost dlouhou stanici až ke škole a nevýhodu v tom, že jsem musela šikovně odhadnout, jestli ke mně stihne dojít průvodčí, anebo budu muset zase skákat před stanicí.

Během primy se ze mne stal opravdu rychlochodec vytrénovaný málem na Olympiádu. A mohla jsem si dopřávat něco, co mi naši dopřáli jen opravdu málokdy. Kousek před školou byla vyhlášená cukrárna, kde dělali pravou italskou zmrzlinu. Ten hřích mám docela dodnes a když jsme bydleli v Praze kousek od Karlova náměstí - Italská cukrárna několik kroků od domu mi spotřebovala dost peněz - kdyby to tak děti byly věděly! A já jim kázala skromnost a odříkání celá léta!

Ale ta zmrzlina dala základ mému budoucímu samoléčitelství. Přišla jsem na to vlastně náhodou - z rozmlsanosti, řekla bych. Občas se mi zapálilo v krku, teploty nic moc, tak do školy tentokrát opravdu jsem jela tramvají, většinou. A na milovanou cukrárnu se jen smutně dívala z "šaliny". A pak jsem prostě neodolala, naškudlila jsem si dost na pořádný kornout a angína neangína - spucovala jsem ten ledový zázrak do kapičky. No co, v nejhorším si pár dnů poležím. A nastojte! Krk se polekal té razance, žádný mámin horký čaj s citrónem, ale ledová kupa čehosi! A dal se na ústup. Za dva dny zmrzlinové kůry jsem byla zase jako rybička a rodiče se nestačili divit, jaký jsem zapálený student, že toužím obětavě chodit do školy, když bych se mohla pěkně vyvalovat v posteli.

Od té doby jsem zjistila, že když se s nemocí nedělají žádné štráchy tak se většinou dokáže porazit na ráz dva. No tak, já nemocná moc nejsem, už desítky let se po vymydlení, vydrbání kartáčem a opláchnutí poctivě polejvám ledovou vodou a dobrých dvacet let jsem nezakašlala a nekýchla. Ale když přece jen "na mne něco leze", bacilům se člověk nevyhne, tak se čtyřhodinově nacpu (nedoporučeně) Paralenem za první den a půl je krabička prázdná a druhá tak napůl, zbytek už doberu v poklidu dle návodu po čtyřech hodinách jen dva kousky - no a třetí den jsem zase fit. A nemusím říkat, že jako doplněk léčby se i tak denně sprchuji, jak jsem zvyklá. Kdo nezažil, neuvěří, že po té ledovce se tělem rozlévá blažené teplo a je dokonce příjemné, že jsou okna mezitím i v zimě dokořán, aby se po noci vyvětralo a i ten čerstvý vzduch je tělu milý.

Naďa Vencovská

Další články autorky