Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jak jsem se stala rychlochodcem
Nìkdy mi do toho vzpomínání vskoèí dojem, nebo námìt z nìkterého pøíspìvku èi diskuze na SeniorTipu. U¾ nevím, kdo se zmiòoval o kapesném v dìtství. Mùj otec byl sice úøedník, ale tak zvaného tøetího ranku - neboli mìl sice bílý límeèek, ale plat takový, ¾e máma musela být doslova kouzelnice, aby s tím málem nìjak slušnì vyšla - a co nejhoršího, dodr¾ela zdání "paní oficiálové". Však u¾ jsem vzpomínala na ty pøíšerné kafíèkové sedánky, kdy bylo nastrojeno pro dámy a já jen mlsnì chodila kolem.
Za války to mámino kouzelnictví dosáhlo nebývalé výše a její recepty na "z nièeho nìco" kolovaly po okolí. A tak na nìjaké kapesné pro mne nebylo ani pomyšlení. Zaèátkem okupace jsem zaèala chodit do gymnázia, které bylo a¾ na druhém konci mìsta a tak nezbylo, ne¾ mi pøece jen pøidìlit nìjakou korunu na tramvaj. A mnì brzo došlo, ¾e se vlastnì stávám majitelkou závratné sumy - pìti korun! Nejvìtší problém byl, jak nenastoupit do tramvaje - stanice byla uprostøed našeho námìstíèka a z našich oken dobøe kontrolovatelná. A tak jsem se nauèila skákat z jedoucí tramvaje. Tehdy to šlo, vozy byly otevøené, jen se èlovìk nesmìl bát, rychle pøizpùsobit nohy v úprku k rychlosti tramvaje a díky smrti jednoho známého jsem také vìdìla, ¾e daleko bezpeènìjší je skákat z poslední plošiny v soupravì, aby se èlovìk pøi skoku z prvního vozu pøípadným pádem nedostal pod kola vleèòáku.
A musela jsem vyjet podle èasu, který staèil tramvaji pøejet mìsto a souèasnì jsem samozøejmì nesmìla pøijít do školy pozdì. A tak jsem zaèala trénovat - rychlochùzi a taky prùchody Olomoucí z Nové Ulice a¾ k hotelu Palác, kde v Kosinovì ulici na kraji Výpadu bylo gymnázium. Kdy¾ jsem vyskoèila za rohem našeho námìstí z tramvaje - døív, ne¾ ke mnì stihl dojít prùvodèí - vyšlápla jsem si to napøíè parkem k tr¾nici a byly dvì mo¾nosti - namíøit si to Výpadem - takovým divokým pøirozeným, ale krásným a romantickým parkem, anebo to vzít pøes Dolní námìstí kolem teologie ulièkama k poslední stanici tramvaje pøed Palácem. Tam to mìlo výhodu, ¾e se bájeènì ušetøil èas tím, ¾e jsem popojela jednu dost dlouhou stanici a¾ ke škole a nevýhodu v tom, ¾e jsem musela šikovnì odhadnout, jestli ke mnì stihne dojít prùvodèí, anebo budu muset zase skákat pøed stanicí.
Bìhem primy se ze mne stal opravdu rychlochodec vytrénovaný málem na Olympiádu. A mohla jsem si dopøávat nìco, co mi naši dopøáli jen opravdu málokdy. Kousek pøed školou byla vyhlášená cukrárna, kde dìlali pravou italskou zmrzlinu. Ten høích mám docela dodnes a kdy¾ jsme bydleli v Praze kousek od Karlova námìstí - Italská cukrárna nìkolik krokù od domu mi spotøebovala dost penìz - kdyby to tak dìti byly vìdìly! A já jim kázala skromnost a odøíkání celá léta!
Ale ta zmrzlina dala základ mému budoucímu samoléèitelství. Pøišla jsem na to vlastnì náhodou - z rozmlsanosti, øekla bych. Obèas se mi zapálilo v krku, teploty nic moc, tak do školy tentokrát opravdu jsem jela tramvají, vìtšinou. A na milovanou cukrárnu se jen smutnì dívala z "šaliny". A pak jsem prostì neodolala, naškudlila jsem si dost na poøádný kornout a angína neangína - spucovala jsem ten ledový zázrak do kapièky. No co, v nejhorším si pár dnù pole¾ím. A nastojte! Krk se polekal té razance, ¾ádný mámin horký èaj s citrónem, ale ledová kupa èehosi! A dal se na ústup. Za dva dny zmrzlinové kùry jsem byla zase jako rybièka a rodièe se nestaèili divit, jaký jsem zapálený student, ¾e tou¾ím obìtavì chodit do školy, kdy¾ bych se mohla pìknì vyvalovat v posteli.
Od té doby jsem zjistila, ¾e kdy¾ se s nemocí nedìlají ¾ádné štráchy tak se vìtšinou doká¾e porazit na ráz dva. No tak, já nemocná moc nejsem, u¾ desítky let se po vymydlení, vydrbání kartáèem a opláchnutí poctivì polejvám ledovou vodou a dobrých dvacet let jsem nezakašlala a nekýchla. Ale kdy¾ pøece jen "na mne nìco leze", bacilùm se èlovìk nevyhne, tak se ètyøhodinovì nacpu (nedoporuèenì) Paralenem za první den a pùl je krabièka prázdná a druhá tak napùl, zbytek u¾ doberu v poklidu dle návodu po ètyøech hodinách jen dva kousky - no a tøetí den jsem zase fit. A nemusím øíkat, ¾e jako doplnìk léèby se i tak dennì sprchuji, jak jsem zvyklá. Kdo neza¾il, neuvìøí, ¾e po té ledovce se tìlem rozlévá bla¾ené teplo a je dokonce pøíjemné, ¾e jsou okna mezitím i v zimì dokoøán, aby se po noci vyvìtralo a i ten èerstvý vzduch je tìlu milý.
Naïa Vencovská