Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Dlouhá cesta za svobodou
Kdy¾ jsem tak listovala svými knihami, sáhla jsem i po Konci velkých prázdnin od Pavla Kohouta. Poøád se divím, ¾e televize vysílají kdejaký i ménì hodnotný seriál a ten, který se, myslím, velmi povedl nìkde le¾í v archivu. A kdy¾ jsem to s chutí znovu po letech èetla, uvìdomila jsem si, ¾e nìco podobného znám ze ¾ivota.
Mnohokrát jsem zmiòovala zvláštní vztahy lidí v paneláku, ve kterém jsme v Plzni bydleli. Všude jinde jsme za¾ívali to obvyklé, ¾e se lidi sotva znají a pozdraví ve výtahu, ale tady jsme se vzácnì sešli lidé podobného ra¾ení a navázali trvalá pøátelství. A jeden z tehdejších malých chlapcù, který spolu s mými staršími dcerami vyrùstal ve hrách "za domem", tu dlouhou cestu za svobodou a úspìchem opravdu pro¾il. Pøepisovala jsem jeho dopisy z ciziny jeho mámì na psacím stroji, tak¾e tu historii znám vcelku dobøe.
Naše poslední osobní setkání bylo, kdy¾ se zastavil pochlubit dvìma ¾ivotními úspìchy - krásným malým synkem a docela úsmìvnì i splnìným snem šikovného kutila - hodinkami s vodotryskem, èím¾ jsme my mámy dìti odbývaly, kdy¾ si pøály nìco nedosa¾itelného. Tak jsem ty hodinky opravdu vidìla a fungovaly. Kluk s takovým rozletem a touhou zvládat nemo¾né nemìl za bývalého re¾imu dost prostoru k naplnìní svých snù a tak se spolu s další rodinou kamaráda s malým dìckem dohodli, ¾e se pokusí dostat do Rakouska. Vzali sebou to nejnutnìjší pro první dny ¾ivota "tam venku", ¾enské s dìtmi posadili na zadní sedaèky auta a vyjeli. Dostateènì velký kus od prvního pøejezdu hranic šli chlapi obhlídnout, jak to na hranicích vypadá, jak auta projí¾dìjí, jaká je kontrola. Po dobrém to nepùjde, to bylo jasné.
A tak si pøed cestou ještì øádnì odpoèinuli, dohodli se, který z nich je razantnìjší øidiè a hlavnì - ohrádku ze støechy auta pøemontovali jako beranidlo na pøední stranu kapoty. A pøed pùlnocí, kdy byl vìtší klid - vyjeli.
Tìsnì pøed závorami houkli na zadní sedadla - "hlavy dolù" - na sebe se jen tak podívali pro povzbuzení a rozjeli se plnou rychlostí -závora nezávora, celník necelník. Beranidlo fungovalo spolehlivì, èelní sklo auta sice prasklo, ale kdy¾ kus za Rakouskou závorou zabrzdili, pøe¾ili a¾ na ty pøekotnì vzbouøené nervy a pláè dìcek všichni ve zdraví. Ten pláè vlastnì zachvátil všechny, i ti dosud tak rozhodní a stateèní mu¾ští se neubránili slzám.
I ten Treiskirchen a ¾ivot v lágru jim pøipadal jako pøíslib svobody, i kdy¾ to tam nebylo lehké a obèas ani ne moc pøíjemné. A proto¾e se nakonec rozhodli po¾ádat o Ameriku, bylo jasné, ¾e èekat budou na vyøízení dost dlouho a proto¾e byli dobøe zavedené rodiny s malými dìtmi, dostali celkem brzy ubytování v soukromí na malé podhorské farmì. Dìti se brzy z otøesného zá¾itku vzpamatovaly, nauèily se nìmecky - dospìlí pomáhali na farmì a uèili se z uèebnic anglicky.
Koneènì! Amerika je pøijala. A poznali, ¾e i kdy¾ se jim dostalo slušného pøijetí - není to zápecnický ¾ivot v socialismu. Makat, makat! Vymýšlet, bít se o místo na slunci. Øeknìme rovnou, druhá rodina ten tlak na výkonnost nevydr¾ela a i s vìdomím sankcí se vrátila do
Èeskoslovenska.
Kdepak autor hodinek s vodotryskem! Ten se nevzdává a jede naplno. Zaèínali tak, ¾e ¾ena - vyuèená švadlena pracuje v menší soukromé dílnì, Ivan - vyuèený umìlecký truhláø v podobné dílnièce podle svého zamìøení. Ale nejen to - po návratu z práce ¾ádný odpoèinek - ale z prvních uškudlených penìz koupí ojetinu, rozebere, opraví, sestaví a pøizdobí matalízou - a prodá. Se ziskem samozøejmì. A tak koupí další vrak a další a další. Pak u¾ nechodí do práce, ale dává do poøádku auta a potom ho napadne - co takhle se pustit do nìèeho podobného s domem? A tak se rodinka stìhuje do pøíšerné barabizny, Ivan z domu udìlá pìkný obytný dùm - prodá a odstìhují se znovu, do nìèeho skoro neobyvatelného. Mezitím ¾ena zaène podomácku šít, pozvolna získává originalitou nápadù první stálé zákaznice - mu¾ jí podle svých plánù a vlastníma rukama vybuduje moderní salon, krásný u¾ na pohled - a svým podílem mù¾e pøispìt i maminka, tak postrádaná a tak vzdálená v Èeskoslovensku. Známá jako výtvarnice z výstav umìlcù na Bertramce - pøijde s nápadem vyrobit snaše k modelùm šatù i ozdoby - tak aby hodnotu i vzhled nabízeného
originálního obleèení ještì zvýšily.
A v Americe je rukodìlná práce opravdu cenìná a salon prosperuje. A rodina u¾ dávno nebydlí v rozpadlých domech, naopak má svùj pøekrásný, otec akademický malíø dostal vízum na cestu k synovi a vyzdobí jej ve vstupních dveøích nìèím pro okolí nevídaným - málem by se dalo øíct chrámovými okny - barevnými obrazy v olovìných konstrukcích a mladý kutil opouští reality a staví bohatým zájemcùm døevìné vnitøní vybavení jejich soukromých jachet podle vlastních návrhù.
Všechny tyhle krásy jsem u své nejmilejší dlouholeté kamarádky vidìla na fotografiích - øadu ko¾ených i háèkovaných pøívìskù k šatùm mám - ne na krk, ale jako originální výzdobu jedné ze svých stìn (a moje holky je mají dobøe "v merku", aby z dìdictví ani jedna z nich nezískala nìjaký kousek navíc). Co jsem ale nejvíc ocenila - stejnì výtvarnì nadaný syn byl z Ameriky odeslán na studie sem k nám - na umìleckého skláøe do školy v Kamenickém Šenovì a dìlá teï v Americe èest své rodné vlasti.
Naïa Vencovská