Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Brodce – II.
S prvními vietnamskými studenty zaèaly uèitelùm první vá¾né starosti. Nechci tím nijak zlehèovat jejich pøedchozí problémy s našimi studenty, ale s tìmi cizinci jich bylo více. I kdy¾ ka¾dý z nich absolvoval kurz èeštiny a byli sna¾iví, absolutnì nezvládali èeskou odbornou terminologii. V té dobì chodil mùj tatínek ze školy úplnì vyèerpán a hroznì nadával, ¾e mají všichni dlouhé vedení. Maminka kolem nìj chodila po špièkách a já jsem se stávala menší , menší a ještì menší, témìø neviditelná. Ještì¾e jsem mìla v zásobì tu jízdárnu. Ovšem kdy¾ jeli Vietnamci do Brodcù, tak to byla dokonalá estráda.
Zatím co my všichni jsme jezdili sportovnì obleèeni, naši pøátelé jeli v lakýrkách, obleku a s malým pøíruèním kuføíèkem. Samotný fakt, ¾e jsme byli obèas nuceni jít pøes èvachtající louku do tábora, byl v jejich pøípadì témìø neøešitelný problém. Rovnì¾ spaní ve stanu bez hlídaèe je pøivádìlo do stavu jisté nervozity. Všichni byli pouèeni z uèòovského domova od svých vedoucích o zpùsobu ¾ivota v táboøe, ale nikdo vlastnì nevìdìl o co jde. A ta minule zmínìná ranní rozcvièka byla v úplném zaèátku pro nì naprostá rarita a zdroj bujarého veselí pro nás. Tatínek vybìhl s píš»alkou na plac, zapískal, zaøval… a nic nedìlo. Pro jistotu tento úkon zopakoval stylem, ¾e ptáci podìšenì zmlkli, zvíøátka pod dojmem konce svìta zalezla do nejtemnìjších koutù svých doupat a paprsky ranního slunce potemnìly, s nìmou otázkou: „proboha, kdo tu dìlá takový rámus?“… a zase nic. Tatínkova tváø zaèínala brunátnìt a všichni kromì Vietnamcù lezli ze stanù ven, zjistit pøíèinu ranního rozruchu. Sna¾ivì zaèali naše bratry budit a ti, se zalepenýma oèima hledali své sváteèní šaty a chystali se celí roztøesení nervozitou i raním chladem zjistit, proè musí zrovna v tom nejlepším vstávat. Byl to pro nì docela horor, ¾e se mají svlíknout do trenýrek a trièka a husí kù¾e dávala tušit nespokojenost jejich tìla s touto procedurou. A tak se zaèalo témìø z hodinovým zpo¾dìním cvièit. Zdálo se, ¾e vše probìhne v poøádku, a¾ na tu koneènou formulku: „Všichni trapem k borovici a zpìt!“ Všichni, jako jeden mu¾ zùstali stát a ustrašenì hledìli na lesní cestu zalitou raním sluncem. Tatínek opìt nabíral barvu rozzuøeného krocana, kdy¾ ten nejodvá¾nìjší øekl: „My nejít, my se bát, ¾e pøijít tygr a se¾rat nás za ¾iva.“
Proto¾e témìø celý tábor se zájmem sledoval tuto první hodinu, øvali jsme smíchy ještì v poledne a myslím, ¾e nejednomu z nás se tato epizoda nesmazatelnì vryla do naší pamìti.
A ještì jednu epizodu jsem si pøipomnìla. Zdrojem velké zábavy mu¾ského osazenstva tábora byl rybolov „na pytlaèku“. Samozøejmì, ¾e i za minulého re¾imu chodili kolem tokù porybní, kteøí nahánìli hrùzu nejen dìtem, ale hlavnì tìm, co chytali na èerno. Jen rybáøi mající rybáøský lístek, vìdìli, co a kdy je hájeno. Ovšem kdy¾ probíhal tábor, bylo s porybným domluveno za drobnou úplatu, ¾e ka¾dý turnus se mù¾e 1x za svùj pobyt zúèastnit chytání ryb v potoce, za asistence nìkterého opravdového rybáøe. A tak se ka¾doroènì poøádaly závody v chytání na kde co. Udici mìl málokdo, zato ka¾dý kluk èi holka si v lese uøezali nìjaký klacek a na nìj pak navázali pøíslušné nádobíèko. Nìkdo dr¾el vlasec jen tak omotaný kolem ruky. Do akce se zapojil skoro celý tábor a na jeho pøípravì se podíleli malí i velcí. Dìcka od èasného rána chytala ¾í¾aly na návnady, tìm úplnì malým tatínci chystali udice. V dobì, kdy byli v táboøe na dovolené ¾áci uèilištì tolik menších dìtí tam nebylo, ale v¾dy to byla velká událost.
Ale zpìt k Vietnamcùm. I kdy¾ u¾ u nás byli delší dobu, stále si nemohli zvyknou na èeskou kuchyni. Proto jedno odpoledne, po takovém rybolovu oznámili, ¾e z uvaøených ryb nachystají pro èeské táborníky jejich vý¾ivnou polévku. Vyprosili si od kuchaøky trojno¾ku a velký kotlík (to u¾ byla postavená døevìná kuchynì s jídelnou, spoleèenská místnost, sklad potravin a hangár na auta). Trojno¾ku postavili na táborové námìstíèko vedle ohništì pro táborák, v kýblu pøinesli nachytané ryby a sem tam z nich odrbali nìjakou šupinu a šupin na nich bylo po¾ehnanì. Pak všechny ryby naházeli do kotle a zalili je vodou témìø po okraj. Ka¾dý vytáhl z kufírku nìjakou ingredienci a pøihodil ji do kotlíku. A zaèali topit a vaøit. Po dlouhé dobì, kdy se z kotlíku zaèal linout nepøedstavitelný smrad. Obèas promíchali obsah a z toho humusu v¾dy vyplavala nìjaká ryba a nehybným okem opsala oblouk vaøící se tekutinou, aby opìt nehluènì zmizela v jeho obsahu. Vaøilo se všechno, hlavy, šupiny, vnitønosti, byliny a další pøísady. Jakoby zhypnotizovaní jsme stáli kolem kotle a nevìøícnì zírali. Rákosníci štìbetali, jako houfující se ta¾ní ptáci pøed odletem a ti nejodvá¾nìjší nás ujiš»ovali: „to být dobrá hamka, mít po ní sílu“. Obracel se nám ¾aludek. Po nìkolika hodinách varu se vše zmìnilo v hustou šlichtu. U¾ si nepamatuji, jestli nìkdo z domácích tuto lahodnou krmi ochutnal, ale já si ten smrad pamatuji snad dodnes.
Dalším povyra¾ením býval noèní orientaèní závod. Zúèastòoval se ho rovnì¾ témìø celý tábor, jen matky s úplnì malými dìtmi ne. Tatínek chystal trasu, mladší uèitelé a mistøi roznášeli do širokého okolí mety s úkoly a na stanovištích dìlali kontrolní hlídky. Závodu se zúèastòovali i dìti mistrù a dalšího personálu, kromì batolat co ještì nosily plínky. Všechny tyto organizované mìly slou¾it k odvykání rùzných nectností, které to které dítì mìlo. To tøeba pøišel za mým tatínkem kluk a øekl: „strejdo, taky bych chtìl závodit.“ A tatínek odpovìdìl: “Honzíku, to nepùjde, øíkala tvoje maminka, ¾e si koušeš nehty. Tak já u¾ nebudu. Tak dobøe, tento závod ještì nepùjdeš a já se za týden podívám, jestli ti ty nehty dorostly a pùjdeš a¾ pøíští týden“. Kluk pak ka¾dý den chodil za mým tatínkem, aby zkontroloval, jak rychle mu ty nehty rostou. A obyèejnì za týden vesele soutì¾il s ostatními. Nevím, jak to všichni ti rodièe tenkrát dìlali, ale všichni mìli na své i cizí dìti èas.
Závod obyèejnì zaèínal v sedm hodin veèer a tatínek, jako strategická jednotka vydával hlídkám busoly a mapy se zakreslenou trasou. Uèòové mívali trasy minimálnì dvacetikilometrové, malé dìti, pokud se nepøidali k tìm velkým (a ne ka¾dý z tìch školákù byl ochoten si nìjakého malého kamaráda vzít na starosti) obvykle bì¾ely k bednì, to mohlo být tak do ètyø kilometrù od tábora, a jinou trasou pak zpìt. Pro mnohé úèastníky to byl výlet na celou noc, obzvláš» pro ty, co machrovali, jak doká¾ou zvládat orientaci v cizím terénu . Nejednou se stalo, ¾e druhý den ráno se vraceli zubo¾ené skupinky posledních soutì¾ících a ze strhaných tváøí u¾ dávno vymizely stopy furiantství a ura¾ené ješitnosti - jak si mù¾e nìkdo dovolit poslat je na tak „blbej vejlet“.
Nutno ještì dodat, ¾e rákosníci se nikdy tìchto závodù nezúèastòovali, nebo» jejich strach z temného lesa byl pro nì nepøekonatelný. Zato z veèerních táborákù mìli v¾dy obrovskou radost a nejeden veèer nám zpøíjemòovali zpìvem jejich písní. Táborová kapela hrála na rozlièné nástroje, vèetnì vozembouchu a veèerní serenády pøehlušily i pravidelné noèní koncerty ¾abího bratrstva.
Zmíním ještì ty na které ráda vzpomínám. Chtìla bych, aby to vyznìlo jako mé podìkování za to, ¾e mnì pøipravili krásné chvíle v nádherném koutì naší pøírody.
Mezi táborové šoumeny patøil pan Pšenièka a pan Novotný. Oba dìlali mistry v dílnách, ale jejich soukromý ¾ivot jsem moc neznala. Pan Pšenièka byl chasník urèitì dvoumetrový, s dobøe vypracovanou postavou a pan Novotný byl mròousek, tak do metru padesáti. Byli nerozluèní pøátelé a kam šel jeden, tam se dal najít i druhý. Z mého tehdejšího pohledu to byli staøí chlapi, ale urèitì jim nebylo víc jak ètyøicet pìt. Jako dìcka jsme z nich mìli v¾dy povyra¾ení u obìda. Ka¾dý v urèitou hodinu bì¾el s ešusem do jídelny pro svou porci, ale pan Pšenièka chodil zásadnì s malým umyvadlem, proto¾e jak øíkal: „Ten plkanec v tom ešusu bych stì¾í našel a to nic poøádného chlapa nenasytí“.
Dalším tatínkovým kamarádem byl pan Veselský, který v dobì, kdy u¾ pozdìji s námi jezdili do Brodcù i naše dìti øíkával jim: Dìcka, nejlepší hra u táborového ohnì je ta, kdy¾ do toho popela naèùráte, udìláte z toho kašièku a pak si pomalujete oblièeje a celé tìlo váleènými barvami a pùjdete se ukázat rodièùm.“ U¾ ten nápadný klid mìl nám, rodièùm signalizovat blí¾ící se katastrofu. Bezstarostnì jsme své ratolesti nechali v péèi andìlíèka strá¾níèka, pøípadnì hodným dìdeèkùm a babièkám a sami se oddávali buï støelbì ze vzduchovky, nebo hraní ruských ku¾elek, pøípadnì míèovým hrám nebo hledání høíbkù, koupáním atd. Obyèejnì a¾ nelidský øev vyburcoval pøíslušné rodièe k zásahu. Je zvláštní, ¾e øev vlastního potomka ka¾dý z nás v¾dy bezpeènì poznal a nemusel ani slyšet jeho jméno. Kdy¾ se vrátím k tìm pomalovaným dìckám, musím ještì teï, po tìch „x“ letech konstatovat, ¾e umìlecký dojem byl nezapomenutelný a oèista drastická. Pøidáme-li k tomu popelu i smolu, fleky od trávy, neustále mokré pono¾ky a èvachtající boty, bude obrázek témìø dokonalý. Snad ještì pár štípancù od mravencù, sem tam nìjaký škrábanec od vìtvièky a pupenec od komárù, nebo muchnièek a není co dodat. Ka¾dá matka popadla svou ratolest, rej¾ák a pak øvoucího potomka a hajdy k potoku. Je zajímavé, ¾e si nepamatuji, ¾e by tuto oèistu provádìl nìjaký otec. Ti se v¾dy jaksi strategicky vypaøili, teprve èas na nìjakou baštu, pøípadnì další turnaj dokázal rodinu opìt dát dohromady.
Dalším skvìlým chlapem byl pan Svoboda, taky z uèilištì, kterého si však pamatuji jen z dìtství. Stala se mu smrtelná nehoda a od té doby se ka¾doroènì na jeho poèet bìhal rychlostní závod kolem rybníka. Øíkalo se tomu „Memoriál Adolfa Svobody“. Nedoká¾i pøesnì odhadnout o jak dlouhou trasu šlo, ale ti nejlepší studenti ho dokázali zvládnou do hodiny. Trasa vedla cestou pod hranicí lesa a v urèitém bodì vstupovala do lesa, který se táhl podél celého rybníka a¾ k brodecké sklárnì a sahal v tìch místech a¾ na samý okraj vody. Nad sklárnou byl náhon, pøes který vedla lávka a závodníci se dostali na cestu, vedoucí kolem kratší strany rybníka a ústící na pøíjezdovou cestu, kterou jsme pou¾ívali pøi cestì do tábora, pøípadnì se po ní chodilo do hospody nebo do vesnice na nákup. Tohoto závodu se úèastnili i malé dìti a dodnes mám kdesi schovaný nejeden diplom, který získaly moje dìti. Jenom to, co velkým trvalo hodinu, malým trvalo tøeba skoro celé dopoledne. Nikdo ale nikam nespìchal…
Irena Atzlerová