Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Ondøejovice od zaèátku
Pamìti – II. èást
Ještì jedna epizoda se promítla pøed mýma oèima, která pøedcházela Ondøejovicím. Po všechna školní léta jsem se ka¾dým rokem úèastnila rùzných brigád, které jsem nadevše milovala pro nezamìnitelnou atmosféru kamarádství, legraci a mo¾nosti pøivydìlat si nìjakou korunu. Rodièe mnì ¾ádné kapesné nedávali a jako ka¾dý mladý èlovìk jsem hroznì závidìla spolu¾ákùm, kteøí byli v¾dy pøi penìzích. Také jsem si chtìla obèas nìco koupit, tu novou uzdièku s bílým beránkem na èele, tu nové jezdecké holínky apod. Jezdecký sport byl docela drahou zále¾itostí a maminka v¾dy øíkala, ¾e kdy¾ nìco chci, mám si jít na to vydìlat a naši mnì pak v¾dy ještì pøispìli nìjakou menší èástkou. Jezdila jsem èasto na Šumavu, která je nesmírnì pùvabná ve svých dalekých rozhledech, rozlehlých lesích i loukách a èetnou kvìtenou a zvíøenou, která je oku mìstského èlovìka docela vzácná.
Tato epizoda se ale týká školního statku v Olomouci na Hradisku, kam jsem pøijela o pár dnù pozdìji ne¾ byl stanovený nástup. Pøed touto akcí jsem byla s rodièi na dovolené a kdy¾ jsem koneènì dorazila do Olomouce, všechna místa, o která jsem mìla zájem byla obsazená. Byla to první brigáda od Vysoké školy zemìdìlské a koòaøù bylo v našem roèníku asi osm. Samé holky. Samozøejmì, ¾e i ony byly v Olomouci a staèily rozebrat všechna místa u koní. Nemohla jsem získat ani post závozníka, to byla má druhá alternativa práce – práce jako závozník, traktorista. I to bylo u¾ obsazené. Nezbývalo nic jiného, ne¾ nastoupit do kravína, jako dojièka. Ne, ¾e bych mìla nìco proti skotu, ale konì nemohlo nic nahradit. Dostala jsem na starosti asi patnáct dojnic a zaèala jsem se uèit pracovat s dojícím zaøízením a posléze i ruènì dojit, proto¾e je nutné ka¾dou dojnici po vydojení strojem ještì dodojit ruènì. Byl to docela horor. Takovou práci jsem nikdy pøed tím nedìlala. Bylo mnì v¾dycky divné, proè ¾enské z kravína na krávy hulákaly. Teprve pozdìji jsem pøišla na to, ¾e s dobytkem nejsou ¾ádné ¾erty. Pøed ka¾dým dojením bylo tøeba vykydat hnùj a èerstvì podestlat slámou. S vyvá¾ením hnoje nebyl problém, tento kravín mìl strojní pás, který vyta¾ený hnùj posunoval ven na pøistavenou vleèku. Pozdìji jsem prošla øadou kravínù, které toto zaøízení nemìli a ne ka¾dý kravín mìl k dispozici mu¾ského, který tuto namáhavou práci dìlal. Mnoha dojièkám mìl být udìlen èestný øád za obìtavou a odpovìdnou práci a mnoho mìstských lidí by mìlo jít na venkov, aby si víc vá¾ilo práce druhých.
Zootechnik mìl s námi nováèky nekoneènou trpìlivost a mé první pokusy dostat z toho vemene aspoò trochu tekutiny procházely øadou marných maèkacích pokusù. A¾ pozdìji, kdy¾ u¾ jsem se to nauèila, mnì to pøipadalo docela jednoduché, jako nakonec všechno co se èlovìk nauèí. Po vykydání hnoje musela dojièka umýt ka¾dé krávì vemeno vla¾nou vodou, pøípadnì ocas a pak nasadit dojící zaøízení. Ne ka¾dá dojnice stála v klidu, pøešlapovala, mrskala ocasem, toèila se jako vítr v bednì. Obèas šlápla èlovìku na nohu a místo toho aby z ní slezla, toèila se na ní jako na kolovrátku. Mohl jí to èlovìk øíkat zlatì svatì, nic nepomohlo. Proto na nì ¾enské hulákaly, obèas jí bouchly rukou, ale nebylo to co platné. Kráva obyèejnì stála pøibitá. Pozdìji jsem na nì hulákala i já. Asi po týdnu práce musel náš zootechnik odjet na desetidenní školení mimo Olomouc a mnì se to dojící zaøízení polámalo. Nikdo ho neumìl spravit a tak jsem v¾dy ráno a veèer dojila tìch patnáct krav ruènì. Po dvou dnech mi neuvìøitelnì otekly obì ruce a¾ k loktùm, v noci jsem se budila bolestí, nemohla jsem se øádnì najíst a cítila jsem se velice neš»astná a nepochopená. Dojièky z ostatních oddìlení mnì øíkaly, ¾e mnì nemohou pomoci, ¾e si na tu práci organizmus musí zvyknout a ¾e to za pár dnù odezní. Nechtìla jsem to vzdát. A skuteènì, ne¾ se zootechnik vrátil, bez problémù jsem svùj úsek zvládala a byla jsem na to nále¾itì pyšná.
Ještì dvì epizody stojí za zmínku, i kdy¾ teï do sebe chronologicky nezapadají a já nevím jak a kam je vsunout, tak holt budou na tomto místì. Jak u¾ jsem se døíve zmínila, pøi jedné návštìvì Šumavy, kde jsem byla se Zdravotnickou školou na brigádì, jsme šli s kamarádkou veèer z práce. Státní statek byl od našeho ubytování vzdálen asi šest kilometrù . Já jsem dìlala jednomu traktoristovi závozníka a kamarádka pomáhala v kravínì. Ostatní dìcka jezdila na pole pomáhat pøi senoseèi. My jsme musely chodit hodnì brzo, dojièky zaèínaly v pìt a já jsem tam také musela být, nebo» mým prvním úkolem bylo zkontrolovat celý traktor, nále¾itì vše pøipravit a promazat, nebo» pan øidiè byl v¾dycky „PAN ØIDIÈ“. Práce mne bavila a já si pøipadala ohromnì dùle¾itá. I kdy¾ jsme pøi návratu byly v¾dy hodnì unavené, nic nebránilo tomu, abychom si po cestì nevykládaly své zá¾itky a dojmy. Najednou kolem nás zaèala lítat vèela. Kamarádka se zaèala ohánìt rukama, i kdy¾ jsem jí napomínala a» toho nechá, jinak ji ïobne, neposlechla. Ne¾ jsem se nadála, srazila ji k mému oblièeji a ta zatracená vèela píchla do rtu mne. Domù jsme došly bez problémù, ale pak jsem zaèala pomalu otékat a veèer jsem mìla z oblièeje neforemnou kouli. Místo, kde jsem bydleli èítalo jen asi šest chalup, mìsto a doktor bùh ví kde, ale solidarita tìch lidí byla ú¾asná. Celou noc bìhaly ¾enské na naši ubytovnu a obkládaly mnì cibulí a octovými zábaly a druhý den volaly na statek, ¾e si beru volno, proto¾e jsem vùbec nevidìla a vypadala jsem prý jako starý mongolský dìdeèek. V nose jsem mìla zastrèená dutá stébla z obilí, abych se prý neudusila a v puse kus šlauchu, z toho samého dùvodu. Za dva dny bylo vše v poøádku, ale nebýt obìtavosti místních ¾en, kdo ví, jak by vše dopadlo. Moji rodièe se o této epizodì nikdy nedozvìdìli, urèitì bych pøíštì nemohla nikam jet.
No a ta druhá epizoda se spíš hodí na zaèátek mého povídání, ale nevadí vsunu jí do tohoto povídání. Ještì v dobì, kdy jsem chodila na jízdárnu v Brnì jsme jednou po skonèení hodiny šli s kamarádem pást konì za jízdárnu. TJ Moravan stál na pokraji rozsáhlého pozemku, domy kolem dokola skoro ¾ádné a tak jsme se v¾dy tìšili na dobu, kdy odsedlané konì si u¾ívali š»avnaté trávy a my se bavili povídáním. Po stranì od toho pozemku právì zaèínali s výstavbou nových domù a i kdy¾ bylo u¾ po pracovní dobì, pár zedníkù uklízelo nepoøádek kolem staveništì. Jednoho z nich nenapadlo nic lepšího, ne¾ do míchaèky na beton hodit pár kamenù a tu míchaèku pustit. Naši konì se hroznì polekali, nebo» jsou od pøírody bázliví. Já i mùj kamarád jsme tenkrát sedìli na zemi a otì¾e našich koní jsme mìli volnì prota¾eny pøes ruku. Jeho kùò uskoèil a mùj se vzepjal. Sna¾ila jsem se rychle postavit na nohy, ale zakopla jsem o nìjaký drát, proto¾e jsem pøi vztyèování zároveò couvala, aby mne kùò nezasáhl. Padala jsem pozpátku na zem a èást kopyta mne zasáhla do hlavy. Kùò nikdy nešlápne úmyslnì na nic ¾ivého, tak¾e to v ¾ádném pøípadì nebyla jeho chyba. Krve hned kolem bylo, jakoby se porá¾elo prase. Kamarád mnì na ránu pøiplácl kapesník a odvedl oba konì na jízdárnu do boxù. Na štìstí u¾ v té dobì jezdil na dvousedadlovém motocyklu Pionýr, který hned nastartoval a vezl mnì na úrazovku. Tam nás nevzali, proto¾e ten den nemìli vyhrazený pro pøíjem pacientù, tak mnì Jirka vezl na ®lutý kopec, kde mnì píchli jakousi oblbovaèku, pak mnì oholili kus hlavy a ránu zašili. Našim jsme øekli, ¾e jsme dìlali na jízdárnì blbosti a ¾e jsem se praštila. A¾ za nìkolik let se rodièe dovìdìli jak to vlastnì bylo.
A další…
V dobì, kdy jsem jezdila na mém milovaném koni Lubièekovi mu jeden štolba pøi èištìní boxu vrazil do zadku vidle, proto¾e se mu zdálo, ¾e nedostateènì rychle reaguje na jeho povel „ustup!“ Pozdìji se zjistilo, ¾e byl docela slušnì opilý. S Lubièkem jsem pak chodila mnohokrát na veterinu, proto¾e se mu rána špatnì hojila. V létì mají konì problémy s hojením ran, proto¾e jim do ¾ivého masa kladou mouchy vajíèka a vylíhlí èervi jim pak znesnadòují rychlé vyhojení. Ne ka¾dé zranìní konì se ovazovalo, kvùli tomu, aby rána dýchala usnadòovalo se hojení. Asi po roce a pùl Lubièek napadl onoho štolbu a zmasakroval mu pùlku oblièeje. Štolbu tenkrát vyhodili, nebo» byl velice brutální a hodnì pil, co¾ konì nesnášeli. O Lubièka jsme my jezdci bojovali, aby ho nedali do salámù. Nakonec ho jeden veterináø odkoupil, a tím mu zachránil ¾ivot.
Irena Atzlerová