Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Dnes si dáme Vzpomínku majora Øediny II.
Dnes se vyplácí
Den zaèínal jako jindy, kdy¾ jsou výplaty. Znáte to. Na chodbì se u¾ po ránu zaèínají trousit ti, co tak akorát do¾ili s korunama. Kdyby se vyplácelo v šest ráno, u¾ by jim to bylo pozdì. Neøíkají nic, jen tak šoupou nohama a paní úèetní je dobøe slyší i pøes dveøe. A proto¾e je to paní úèetní hodná a vùbec je v podniku dobrá parta, nechce je nechat èekat zbyteènì dlouho. Však je zná, obvykle jsou to v¾dycky ti samí.
"Miládko, nešla byste mi pomoct sáèkovat?" zvedla telefon a volá jednu z mladých dìvèat. Obì je má ráda, Miládku i Zdenku. Nastoupily pøed pùlrokem a v podniku, kde u¾ se dlouho neukázala mladá tváø, bylo jejich smíchem hned veseleji. Míla pøibìhla jako vítr a hned se hnala po obálkách. Však u¾ tak pomáhala nìkolikrát.
V úètárnì je ticho, jen paní úèetní potichu pøedøíkává èástky a Miladì šustí pod rukama obálky a stovky. Jde jí to jako po másle, ani myslet na to moc nemusí. V duchu se zatoulala k výkladu, kolem kterého chodí ka¾dý den. Ten svetr u¾ tam mají dlouho. Je taky poøádnì drahý, ne¾ aby si ho nìkdo jen tak mohl koupit. Ale krásný je! Míla sklouzne oèima po rukávech toho svého starého. Chodil s ní ještì do školy a u¾ se klube. Paneèku, v tom novém by se nesla! Jen na nìj mít. Jen¾e ne¾ ze své zaèáteènické výplaty tolik ušetøí, bude svetr dávno fuè. Povzdychne si.
Paní úèetní jen tak zvedla oèi a usmála se. "To nic, Miládko, za chvíli budeme hotovy." pracovaly dál a Miluna se sna¾ila na svetr nemyslet. Jaksi se jí to nedaøilo. Do obálek vkládala èástky, které by mo¾ná staèily i na sukni. Poøád se jí ta myšlenka tlaèila do vìdomí.
Mrkla po paní úèetní. Soustøedìnì poèítala. tøeba by nic nevidìla. Dát tak jednu do kapsy ...
Volali nás po poledni, kdy¾ se skonèilo s výplatami a jeden zamìstnanec tu svou nemohl dostat. Paní úèetní uplakaná, nikdy se jí nic takového nestalo, ani o desetník se nepøepoèítala a teï tohle. Kdy¾ jsme jen tak »ukli - a co Milada nebo Zdena, které tu obì byly? Zdenka pøišla pro Mílu, kdy u¾ pùjdou k svaèinì a chvilku tu brebtaly - tak to ne, ¾ádná to nemohla udìlat! Vášnivì je hájila. Obì jsou hodné holky. V¾dy» byla celou dobu s nimi, musela by nìco vidìt.
Pøi výplatì se v místnosti vystøídali všichni zamìstnanci. Tì¾ko vylouèit, ¾e by se nìkomu nemohlo podaøit v nestøe¾ené chvíli hmátnout do øady pøipravených obálek. Museli jsme pro»uknout všechny. Jeden z nás se na osobním probíral kartami, jestli by snad tam nemohlo být vodítko a druhý zatím mluvil s lidmi. Jak u¾ jsem øekl, parta tu byla sehraná, všichni se léta znali. Nikdy se nic nestalo, jen ty dvì nové holky se nám poøád jaksi z toho vyèleòovaly. Ublí¾it èlovìk zbyteènì nemù¾e. Pøi prohlídce se také u nikoho nadmìrná èástka nenašla. Tak zase znovu a dokola.
Nedalo se nic dìlat, nakonec to pøece jen vypadalo - Zdenka nebo Milada. Tak znovu výslech. A znovu. Výpovìdi se zapisovaly a hned ovìøovaly. Zdeòka z toho vypadla brzo. Ukázalo se, ¾e výpovìdi souhlasí. Milada odolávala dlouho, skoro pìt hodin. Ale nakonec se pøi výpovìdích zaèala plést. Pøece jen to nebyla ¾ádná otrlá zlodìjka a nakonec lhala jen z hrùzy, co tomu øeknou doma. Byla z velmi slušné rodiny. No, pøiznala se, peníze vrátila - mìla je, mrška, docela dùvtipnì ukryté - ale co naplat, to dobré jméno mezi lidmi u¾ si bude tì¾ko napravovat. U¾ ji ¾ádná hodná paní úèetní neøekne Miládko a nebude se za ni vášnivì brát.
Naïa Vencovská