Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Šetøil na obývák
Pøed pár nedìlemi jsem vzpomnìla na majora Øedinu, co nám novináøùm vyprávìl o svých policajtských zá¾itcích a slibovala jsem, ¾e sem tam mezi ty svoje vzpomínky vlo¾ím i nìco z tìch vzpomínek jeho.
Tak tady je ta první:
Znal jsem toho kluka u¾ od malièka. Zaèal s koly, to mu bylo tak tøináct let. Pak pøešel na motorky. Snad ho zpoèátku lákala rychlost, jako ka¾dého jiného kluka. Táta mu umøel brzo, máma se starala jak mohla, ale na velké výmysly nebylo. Ale co naplat - kradl a to se nesmí.
Zpoèátku jsme mu u nás domlouvali. Co taky s takovým klukem, který na èlovìka kouká, souhlasí a lituje. Mo¾ná, ¾e to byla naše chyba potøeboval pøísnìjší ruku a byl by se udr¾el na dobré cestì. Nakonec si na kráde¾e zvykl a pøešel na jiný artikl. Obchody - peníze.
Tam se to tak nepozná kdo je zlodìj, kdy¾ ho rovnou nechytnete. Ale ty motorky ho pøece jenom nepustily. Dokonce ukradl jednu i našemu vyšetøovateli. Po šesti trestech se zdálo, ¾e se usadil. O¾enil se, ¾enu mìl rád a nebylo o nìm slyšet. Pøestìhoval se do sousedního mìsteèka a u¾ jsem skoro myslel, ¾e budu Honzu uctivì zdravit. Pak se najednou u nás objevila série vloupání do obchodù. Rukopis stále stejný - vykopnuté dveøe, vybraná pokladna. V¾dycky pøes poledne. Však si taky náš neznámý pøítelíèek vyslou¾il jméno Poledòák. Hlídali jsme, vyslýchali, všechno marné. Chlápek byl šikovný, stopy nenechával.
Celá akce se odbyla ráz na ráz. Peníze a pryè. U¾ jsme z toho mìli zamotanou hlavu. Nakonec jsme sáhli k osvìdèenému prostøedku. Obsadit prodejny a poèkat si na nìj.
Chytil se. Na Honzu jsem pøi tom honu ani nevzdychl a kdy¾ jsem ho pak uvidìl, nemohl jsem vìøit oèím. Slušnì obleèený mladý mu¾, s pìkným chováním, pohledný. Ale nedalo se nic dìlat. Byl to Poledòák. A kdy¾ jsem pak poslouchal jeho pøíbìh, nevìdìl jsem, má-li mi ho být pøes všechno líto, nebo mám mít vztek.
Zaèalo to absencemi v práci. ®ena byla po potratu, ošetøoval ji a v práci si øekli, co s absentérem, a trestaným k tomu. Pravda, nebyl bez viny. Ale a» je to jak chce, doma se stydìl øíct, ¾e pøišel o práci a tak zaèal chodit ven. Jen tak, aby se to nepoznalo. Samozøejmì do hospod. Kam taky jinam. Za chvíli potøeboval peníze - no a tak si je opatøil. Rozhodl se vydìlat si je známou snadnou cestou a pak kráde¾í nechat. Vyjí¾dìl "domù", sem k nám, kde to dobøe znal a - "šetøil ¾enì na obývák". Šlo mu to dost rychle. A pøedstavte si, ¾e právì ve chvíli, kdy kradl naposledy a vlastnì omylem, proto¾e se pøepoèítal v koneèné potøebné èástce, kterou potøeboval - jsme ho dopadli.
Teï sedí, samozøejmì. Ale jeho pøípad mi kolikrát le¾í v hlavì, kdy¾ se zamýšlím nad tím, jak bychom mìli postupovat u tìch chlapcù, co na té køivé cestì teprve zaèínají.
Slyšela, zapsala a uveøejnila ve svých tehdejších novinách Veèerní Plzeò
Naïa Vencovská