Ka¾dý zodpovídá za své skutky
Ka¾dé naše rozhodnutí nese své dùsledky. Je tedy nasnadì, ¾e musíme nést také dùsledky našich svobodných rozhodnutí .Jestli je naše rozhodnutí nesprávné nebo se èasem uká¾e jako chybné, je tøeba s co nejmenšími negativními následky situaci napravit. 
V normálním svìtì, v normálním ¾ivotì – bezesporu zcela jasná a evidentní pravda.
Pokud se však èlovìk dostane do izolace, stane se zajatcem svých pøedstav, vlastních pokøivených myšlenek, ¾ádná evidentní pravda není jasná. Je lehké být po válce generálem.
Taky je lehké „radit“, kdy¾ je po všem.
Já jsem zaèala divnìt. Jiné slovo nemám.
Pøesto, ¾e jsem u¾ vìdìla, ¾e intenzivní styk s Katy a dìtmi nabývá èím dál víc vìtších rozmìrù, neudìlala jsem nic.
Katy u¾ nebyla poøád s námi, Katy prostì byla všude.
Vìdìla jsem o ní skoro všechno – co dìlá, kdy to dìlá, jak se cítí, co jí bolí, co vaøí, co nakupuje, jak èasto chodí na bazén a co si nového koupila.
Jen jedno jsem nevìdìla.
Jestli spolu spí.
Sex – téma, které jsem zamlèela v celém povídání, toti¾ byl fenomén, který mne docela zmátl. A¾ do samého konce.
V prvopoèátku jsme se poznali duševnì – a „splynutí duší“ – sranda, jo, bylo dokonalé. Rozumìli jsme si ve všem, nebylo vìci, na které bychom se neshodli, a» u¾ to byla hudba, knihy, názor na svìt, na lidi, zpùsob ¾ivota, preference, nevycházela jsem z ú¾asu, ¾e nìkdo mù¾e ¾ivot stejnì vnímat jako já.
Pøetvaøoval se?
Nebo byl zpoèátku zamilovaný a odkýval všechno, a» jsem øekla sebevìtší blbost?
Kdy¾ jsme se pak potkali osobnì, byl to úplný výbuch.
Nebyla jsem ¾ádná patnáctka, abych se divila – ale naše „splynutí tìl“ bylo dokonalost sama. A¾ do posledního dne.
Ka¾dý den se veškeré nesrovnalosti a nedorozumìní rozplynuly v jeho objetí, v jeho nádherných slovech, v jeho nì¾ném milování a hýèkání.
Nikdy jsem se necítila tak moc ¾ádoucí ¾enou, jako s ním.
„Jsi ¾ena, na kterou jsem celý ¾ivot èekal. U¾ bez tebe nemohu být, jen s tebou mohu dál existovat!“
Takových slovíèek a vìt urèitì ka¾dá ¾ena slyšela mnoho a mnoho. I já. Ale JEHO povídání jsem vnímala jako nìco jedineèného a vìøila jsem mu. Všechno!
Vìøila jsem, ¾e to všechno jsou jen poèáteèní potí¾e, ¾e se vše upraví, jak øíkal, a¾ se vezmeme. Plánoval do daleké budoucnosti a všechno v jeho náruèí bylo tak jednoduché a krásné!
Nedovedla jsem si pøedstavit, ¾e by se miloval ještì s jinou ¾enou, i kdy¾ svou bývalou.
Ne, nejsem naivní. Nevìru jsem v ¾ivotì potkala, vím, jak bolí a vím, jak blízko k ní je. Myslela jsem, ¾e TO poznám, a ¾e proti tomu doká¾u bojovat.
Bojovat však èlovìk mù¾e jen proti tomu, co zná nebo aspoò tuší.
Já blbec netušila poøád nic. Nebo lépe øeèeno – nechtìla tušit.
Bylo mi tak krásnì pøi našem povídání o budoucnosti, sliboval mi nádherný ¾ivot – ne, nebylo to o pøepychu materiálním, ale o krásném ¾ivotì spolu, smáli jsme se našim pøedstavám, co budeme dìlat, a¾ budeme staøí, kdo koho bude vozit na vozíèku a kdo koho bude krmit. Byl ú¾asný – proto¾e kdy¾ chtìl, v¾dy mne rozesmál (bohu¾el i rozplakal, mìl mne prostì ve své moci).
Byly to zvraty – po nádherné noci, kdy jsem nevìøila, ¾e pro¾ívám tolik štìstí, já, obyèejná ¾enská, kdy jsem ho milovala celou svou bytostí, byla mu vdìèná za jeho bytí, za všechno krásné, co s ním pro¾ívám pøicházelo nepravdìpodobné odpoledne, kdy se domù prostì vrátil úplnì jiný mu¾.
Tak moc jsem se sna¾ila, aby mi nebylo co vytknout, ¾e jsem se stávala neskuteènì dokonalá. Èím víc jsem byla perfektní, tím nesmyslnìjší výtky padaly na mou hlavu.
„Ty jsi dneska uklízela zadní koupelnu?“, prohlásil jednou po pøíchodu z práce.
„Ovšem! Uklízím ka¾dý den obì!“, dotèenì jsem se ohradila.
„A ty lišty jsi myla kdy?“
LIŠTY! Zrada. Lišty, která vedly po obvodu celé koupelny z nìjakého bílého materiálu jsem øešila tak, ¾e pøi vytírání jsem je pøetøela.
„POCEM!“, zavelel. Poslušnì jsem naklusala do zadní koupelny, abych shlédla „nepøedstavitelnì“ zanedbané lišty blbé, nìjaké… no jo. Neleskly se. Neleskly.
Co udìlá normální ¾enská?
Pošle úklidového maniaka do nìkam nebo prohlásí, ¾e lesknout se nebudou nikdy, jeliko¾ jsou z matného materiálu, a klidnì si jde uvaøit kafe a sednout si tøeba ke kní¾ce.
Co udìlá vydìšená a vyplašená ¾enská v zajetí pøedstavy, ¾e prostì všechno, musí být dokonalé? Nejen ona, dùm, jídlo, zahrada èi krtci a èiny prezidenta, ale i ty pitomé lišty!
Druhý den ráno vezme kartáèek na ruce, silný èistící prostøedek, klekne na kolena a ten 15ti metrový bazmek zaène èistit.
Po hodinì sisifovské práce pøestane a u¾asne.
„Proboha, co to dìlám? To jsem úplnì zblbla? Já tu kleèím na kolenou a mydlím nìjaké lišty, které nejen, ¾e jsou èisté!, nikdo nikdy kromì mnì a pána domu je neuvidí, jestli se lesknou nebo ne, já jsem schopna je ještì olízat jazykem!“
Praštila jsem s kartáèkem do kouta, a šla si s protestem sednout.
Sedìla jsem pøesnì pìt minut a pøedstavila si velice nespokojeného mu¾e, který pøijde, zkontroluje, a nebude spokojen!
Ano, opìtovnì jsem pøiklekla a èistila…
Samozøejmì, ¾e po jeho návratu si lišt ani nevšimnul, zato si všiml, ¾e jsem neutøela prach z parapetù. Bylo sucho, mírný vìtøík povíval stromy, no romantika k zbláznìní, jen¾e stejný romantický vìtøík záludnì vrhal èervený prach na parapety, na okna, všude.
Marnost nad marnost.
Byl to den, kdy „vezl“ poštu Katy.
Nemìl hlad, nemìl chu» se bavit, nemìl chu» dìlat nic.
Tváøil se, ¾e jsem zapálila Øím a odbýval mne – „Nech mne na pokoji, nech mne laskavì být, jo?“
Nechala jsem ho být, ale nelaskavì.
Šla jsem rovnat døíví. Jednak miluji vùni døeva, jednak jsem mohla odejít z jeho blízkosti, a tam se kochat vìtøíkem pøíjemným, ne záludným. A být SAMA!
Sakra, èím déle jsem s ním byla, tím více jsem byla radìji sama.
Kdy¾ jsem se vrátila a myla jsem si ruce, objal mne a zaèal líbat.
„Miluji tì, jsem š»astný, ¾e tì mám, nikdy se tì nevzdám, vybojoval jsem si tì a koneènì mohu ¾ít podle svých pøedstav! U¾ se brouèku nièeho neboj, pøede všemi tì ochráním, a ty budeš š»astná! Udìlám pro to všechno!“
Pøemýšlím, jakým hlasem promlouval had v ráji k Evì, aby si vzala jablko. Urèitì mìl stejnou intonaci, barvu i naléhavost.
Eva kdysi dávno podlehla, a já také.
Zase.
®e se èlovìk nedoká¾e pouèit z historie!
Dana Š»astná
Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skuteènými osobami je èistì náhodná.
