Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Naše školní slohová cvièení
Jak rádi vzpomínáme se svými potomky na naše školní léta, a co¾ teprve, kdy¾ uvidí naše školní sešity: „Tohle jsi psal? A takový rukopis jsi tenkrát mìl? A proè jsou u podpisu pana uèitele hned tøi známky…?“ Rád vysvìtluji: první známka byla za sloh, druhá za èeštinu a tøetí za celkovou úpravu slohové práce.
Dneska? Pøednášel jsem jeden èas na základní škole v nepovinném vyuèování literární tvoøivost. Poèítaèe mìly dìti pouze v poèítaèové uèebnì, tak¾e kdy¾ psaly nìjaký èlánek, musely pouze vlastnoruènì. To jsem pak nestaèil zírat! I šel jsem za uèitelkou èeského jazyka a ukazuji jí èlánky, které napsali ¾áci její tøídy. Jedna hrubá chyba za druhou. Rukopis k nepøeètení.
Víte, jaké jsem se doèkal odpovìdi? To dneska neznámkujeme. Témìø vše píší ¾áci na poèítaèi, tak¾e rukopis neznámkujeme (za našich dob jsme na Obchodní akademii psali také na stroji, ale kromì toho byl povinným pøedmìtem „krasopis“), èeský jazyk sleduje za nì poèítaèový program a ka¾dou takovou chybu okam¾itì automaticky v rukopisu opraví…
Rád bych ale z tìch mých slohových sešitù pøetiskl alespoò nìkterá cvièení. Rovnì¾ si myslím, ¾e se dnes píší na zcela jiná témata – pochopitelnì, ale pøírodu vnímat a psát o ní by se mìlo i dnes, èi nemám pravdu? Hledat pro svá pozorování vlastní výrazy, tøíbit si jazyk a styl, jak jsme k tomu byli vedeni my, døíve narození…
Posuïte sami. Zde je opìt další z nich…
Krupobití
Kalnì ¾lutavý pruh mraèen se pøivlekl nad krajinu. Vítr za lesem se probudil hromovým dunìním. Jak vozy nalo¾ené kamením oblaka huèí a valí se. Náhle jakoby démoni neviditelnými stromy tøásli, sypou se kroupy na zemi a poskakují. Tluèou do dveøí, oken a bijí v obilí. Hrom z dálky duní a hrùza všude vniká. Pøírodní ¾ivel stupòuje svou sílu. Vítr klátí odnìkud ledové oøechy. Stromy se uhýbají prudkým nárazùm, ale kroupy bijí nemilosrdnì a husté rány rozsévají na všechny strany.
Po pùlhodinì se krupobití umírnilo. Lijavec zašumìl. Krátká doba však staèila, aby se krásná pole i zahrady promìnily v smutné bojištì. Lány naøíkají. Zlomená stébla jako bolavé vykøièníky ¾alují nebi. Klas na zrna je kroupami v zemi rozdupán. Øepná i bramborová na» je roztøepena v zelené cáry. Strom v poranìných vìtvích sténá a otluèené lupení le¾í mrtvo.
Nad zesmutnìlou krajinou se vyklenula jako prapor sedmibarevná vlajka duhy.
V létì na poli
Je krásný letní den. Slunce zalilo celou krajinu a hravý vánek se potuluje po obilném moøi. Støíbrné písnì skøivanù vznášejí se ve vzduchu. V ¾itných brázdách hrají si vesele mladé koroptve, zatímco kohoutek na mezi stojící se rozhlí¾í na všechny strany, aby mu nic neušlo. Kapelník cvrèek s luèními koníky hrají veselé písnièky na housle, aby se malé koroptvièky mohly proskoèit. Neúnavná køepelka slibuje neustále "pìt penìz".
Po mezi kolem obilí prochází se jakýs panáèek. Je to køeèek, který v zaplátovaném ko¾íšku horlivì cpe zrnka do své torby. Sotva køeèek opustil lán, pøihrnuli se odkudsi v hnìdoèervených kabátcích hraboši. Ostrými zoubky hry¾ou zla»ouèké obilí. Kdy¾ byli v nejlepším, vrazila mezi nì kolèava a podávila nìkolik nejmlsnìjších.
Slunce zatím klesá do rù¾ového západu a nad obilným lánem se rozestírá nádherný veèer.
Podzim
Kraj chøadne sklonem léta. Podzim maluje. Z jeho palety ukápla barva do stromoví. Na listech se zachytila hnìï, smísila se s karmínem nebo splynula se zbylou zelení. Jak zlatá ruda ¾loutne stromoví. Nìkde krvorudé slzy padají ji¾ z vìtví. Prchající slunné dny zdraví na odchodu celou pøírodu bílými vlákny babího léta. Plují vzduchem jak šedivý vlas a zachycují se na kdejaký keø. Stromy zdánlivì se opírají o dlouhé, šikmé stíny, zeslabeny po vydatné úrodì. Listí v chøestivém tanci zaèíná poletovat. Vadnoucí traviny šumí suchou píseò.
Na sklizených polích kouøí ohníèky. Chlapci je sytí drobným klestím a suchou natí. Upeèené brambory v uèazené slupce chutnají znamenitì. V nedalekém polesí slídí pes po ukrytém zajíci. Myslivci s nabitými puškami sejí kovovou smrt mezi vyplašenými ušáky.
Obloha olovnatí a èasto se studenì rozpláèe. Kraj je pøeorán a ples z nìho zmizel. Ospalé ticho se krade po hroudách, jen mrak vran s krákotem zapadá za les.
Ptáci odlétají
Telegrafní dráty zvuèí švitorem vlaštovek. Sesedly se tu opodál rodného hnízda jako noty na linkách, aby se rozlouèily s domovem. Køidélka mladých odpoèívají a støádají síly, aby mohla zlámat dálku, která je odnese za širé moøe.
Také špaèek pøed odletem se vrací ještì jednou navštívit svùj pøíbytek. Létá sem a tam, nìkdy se vznáší kolmo do výšky a s hejnem usedá naposledy na rozvìtveném oøechu v zahradì. Naveèer spoleènì s konipasy a jinými zpìváèky se shromá¾dí v rákosí na pokraji potoka.
Vá¾ný èáp se úèastní v dobì odletu èastých èapích schùzí. Po rozprávce se k veèeru vrací do hnízda za komínem, ale jednoho dne se všichni èápi z celé krajiny také slétnou. Na rozlouèenou zakrou¾í nad pøechodným domovem a tiše odplouvají.
V dálkách za moøem èekají na naše ptáky domovy nové, stará hnízda a rozkvetlé stromy. Díváme se za nimi a chtìlo by se zvolat Š»astnou cestu!
Pøíštì – Posvícení
* * *
To je ukázka z mých sešitù v mìš»anské škole v letech 1938-1940, kdy mne bylo mezi 12-14 lety. Èetl je zcela nedávno i mùj dlouholetý pøítel Vláïa Drahoš, ¾ijící nyní v Banské Bystrici, ale pocházející z Plznì, kde jsme se poznali ještì pøed tìmi váleènými nálety amerických bombardérù a zaèali si dopisovat u¾ v roce 1941. On studoval reálné gymnázium. A k tìm slohovým cvièením mi v dopisu napsal. Chtìl jsem si ovìøit, jestli nejde o moji pošetilost a poslat je k uveøejnìní?
Toto mnì odepsal:
Kdybys nezachránil z rodného domku v 0bøíství z velké povodnì v srpnu 2002 ne¾li tyto školácké texty, stálo by to za to. Rozhodnì není pošetilostí vydat je vplen porovnání s písemnými projevy stejnì starých dnešních školákù. Nejen, ¾e tehdy je nekazil telegrafický sloh esemesek a blogù. Tvoje pøedjinošské eseje rozhodnì nejsou dìtské nebo dokonce dìtinské. Vidím za nimi výborného vesnického kantora, podporujícího nadaného ¾áka a osmìlujícího jej v písemných projevech. Po¾ár, Krupobití èi Posvícení u¾ naznaèuje Tebe jako budoucího kronikáøe své rodné obce. Pozorovací a vyjadøovací schopnost, smysl pro konkrétnost a bohatá slovní zásoba zase dávají tušit budoucího ¾urnalistu. Nech» tato výjimeènì dobrá "psavost" Ti vydr¾í ještì hodnì let!
Ale to jsem nechtìl otupit Vaše kritické ostøí, milí ètenáøi SeniorTipu! Jsem proto zvìdavý, co mi k tomu napíšete, ale také se budu tìšit na Vaše výtvory!
Obr.: Slohové cvièení z roku 1939