Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Naše školní slohová cvièení
Jak rádi vzpomínáme se svými potomky na naše školní léta, a co¾ teprve, kdy¾ uvidí naše školní sešity: „Tohle jsi psal? A takový rukopis jsi tenkrát mìl? A proè jsou u podpisu pana uèitele hned tøi známky…?“ Rád vysvìtluji: první známka byla za sloh, druhá za èeštinu a tøetí za celkovou úpravu slohové práce.
Dneska? Pøednášel jsem jeden èas na základní škole v nepovinném vyuèování literární tvoøivost. Poèítaèe mìly dìti pouze v poèítaèové uèebnì, tak¾e kdy¾ psaly nìjaký èlánek, musely pouze vlastnoruènì. To jsem pak nestaèil zírat! I šel jsem za uèitelkou èeského jazyka a ukazuji jí èlánky, které napsali ¾áci její tøídy. Jedna hrubá chyba za druhou. Rukopis k nepøeètení.
Víte, jaké jsem se doèkal odpovìdi? To dneska neznámkujeme. Témìø vše píší ¾áci na poèítaèi, tak¾e rukopis neznámkujeme (za našich dob jsme na Obchodní akademii psali také na stroji, ale kromì toho byl povinným pøedmìtem „krasopis“), èeský jazyk sleduje za nì poèítaèový program a ka¾dou takovou chybu okam¾itì automaticky v rukopisu opraví…
Rád bych ale z tìch mých slohových sešitù pøetiskl alespoò nìkterá cvièení. Rovnì¾ si myslím, ¾e se dnes píší na zcela jiná témata – pochopitelnì, ale pøírodu vnímat a psát o ní by se mìlo i dnes, èi nemám pravdu? Hledat pro svá pozorování vlastní výrazy, tøíbit si jazyk a styl, jak jsme k tomu byli vedeni my, døíve narození…
Posuïte sami. Zde je první z nich…
Pole
Za naším stavením je pole. Veliký lán se rozlévá na všechny strany, jako by ani konèit nechtìl. Ale olemovali jej úzkou mezí s polní cestou. Pole se rozbìhlo k bøehùm potoka.
Je jaro. Pod únorovým snìhem pole døímá. Slunce teple zadýchlo a vyvábilo z hnìdých hrud úzké pentlièky osení. Podívalo se na jarní oblohu a zatou¾ilo se jí dotknout. Zelené lupínky spìchaly rychle vzhùru. Do osení si usedl ptáèek. Pole se nìkolikrát zavla¾ilo májovou vodou, a¾ se doèkalo klasù. To byla jeho krásná doba.
Obilí kolébáno vánkem se zavlnilo do daleka i široka. Vlèí máky pøisedly kolem mezí a rozhoøely se celým lánem. Nebe ukáplo mezi klasy a rozstøíklo se v chrpy. Pole zrálo a re¾nì vonìlo chlebem. Bohatstvím bylo a¾ pøetí¾eno, pøeplnìno. Skøivan nad ním zpíval o po¾ehnání nebes.
Jednoho dne kosa zabìhla v pole a pokládala tì¾ké klasy na jeho hruï. Úroda le¾ela. Poli se ulehèilo. Pohlédlo vdìènì k obloze a dìkovalo za všechnu úrodu.
Babí léto pøeletìlo pøes prázdný lán. Rolník zaryl v jeho tìlo ¾elezný pluh. Jako nù¾ ukrajoval jeho maso. Ale to nebyla bolest, to bylo jen ulehèující dýchání spodních vrstev. Pole hledìlo spokojenì pøes meze. Vykonalo svùj úkol. Tou¾ilo jen po spánku.
Pøiletìly opìt bílé kvìty zimy a pokryly ka¾dé místeèko. Pole usnulo a sní o novém chlebì v klasech, o ohnivých mácích, o blankytných chrpách a o mladém skøivánku nad nimi.
Veèer na vsi
Na venkovské vì¾ièce obílené kaplièky se rozhoupal zvonek. Klekání píseò zpívalo a volalo veèer do vesnice. Slunce zapadá v krvavé slávì za les a šero v prùsvitných šatech se snáší nesmìle nad ves. Zastavilo se v polích, vniklo do chalup, pøikrèilo se na dvorech a vkradlo se do všech koutù. Zpìv zvonku zhasl.
Ze chléva zavonìlo èerstvì nadojené mléko a obèas zaøinèel øetìz o kamenný ¾lab. Pes u boudy uvázaný závistivì zaštìkl na tøíbarevnou koèku, která provázela maminku nesoucí plný krajáè z chléva. Tatínek vyšel na zásep. První hvìzda zajiskøila na nebes pomnìnce.
Z návsi se ozval veèerem kvílivý zvuk harmoniky. Smích dìvèat, vybìhnuvších z chalup, zatøepetal se vzduchem a naladil i chlapce s harmonikou k veselejším tónùm. Zatím teplá, sametová tma uklidòovala pomalu ruch, a¾ zmlkl docela. ®luté oèi oken do tmy zasvítily.
Odpoledne v lese
Štíhlé smrky s mladými jedlemi tvoøí dlouhé aleje. Vìtve splývají nad stinnými chodbami v smaragdovou oblohu. Pentlièky slunce visí na vìtvích a varhany sosen zní celým lesem. Po nìm jakoby krve nastøíkal. To rtíky jahod planou jak rubíny v trávì a voní. K paøezu staré sosny pøisedla muchomùrka. Celé jaro vyšívala si pod mechem èervený deštníèek bílými puntíky. Tmavovlasý høíbek vonìl si k vøesu a nahøíval se na slunci. Bledá holubinka zahledìla se za prchajícím zajíèkem. Nìkolikrát pøehopkoval kolem ní a posléze odbìhl na zelenou svaèinu do jetele. Na vìtvích statného buku hrály si dvì rezavé veverky na honìnou. Drozd zavìšoval perly své písnì na šòùry ticha. Lesem se vinula stu¾ka èisté vody v úzkém potùèku. Pøibìhla srnka s mládìtem. Koloušek se napil.
Zatím v køivých vìtvích dubù lampa slunce dohoøívala a na lesní alej se kladly plaché stíny se zlatou záøí. Pološero vstoupilo neslyšnými kroky do lesa na mìkký mech.
U Brùdku
Zemì se objala s hvìzdnatou oblohou. Je ticho, hluboké ticho, prochvìné jen dechem letního vánku. Lehounké ml¾iny prosvícené støíbrnými zraky mìsíce stáhly se nad hladinou. Vykotlané vrby na bøehu usínají. Nad rákosím mìsíc døímá. Náhle se v nìm zavrtìl nìjaký tvor. ®bluòk! ®abka skoèila. Na vodì u Brùdku se rozvlnilo za ní nìkolik kruhù. Zároveò se ozval na bøehu kuòkavý hlas. K nìmu se pøipojil druhý, o stupeò ni¾ší tøetí a v malé chvilce ¾abí koncert hlaholí do široka. Nìkolik ¾abek mladých a usedlejších sešlo se k veèernímu šplechtu a novinkám není konce.
Na kameni sedí klidnì ¾abák. Chvíli poslouchal, ale nato zmizel pod vodou. Objevil se znovu mezi zpìvaèkami v pìkném fráèku a s notami pod pa¾í. Pod jeho taktovkou ¾abí orchestr vyluzoval tak vábné tóny, ¾e jedna ze ¾abích sleèinek si nadkasala zelenou suknièku a pustila se do veselého tance.
Srpek luny se zastavil na cestì záøící oblohou a upøel zraky na vodní hladinu. Zatou¾il uvidìt ¾abí skupinku zblízka. Sestoupil ní¾e, a¾ rozbrázdil vodu støíbrnými vesly. Hvìzdy nad vodou zvonily svým zlatem.
Pøíštì – Senoseè
* * *
To je ukázka z mých sešitù v mìš»anské škole v letech 1938-1940, kdy mne bylo mezi 12-14 lety. Èetl je zcela nedávno i mùj dlouholetý pøítel Vláïa Drahoš, ¾ijící nyní v Banské Bystrici, ale pocházející z Plznì, kde jsme se poznali ještì pøed tìmi váleènými nálety amerických bombardérù a zaèali si dopisovat u¾ v roce 1941. On studoval reálné gymnázium. A k tìm slohovým cvièením mi v dopisu napsal. Chtìl jsem si ovìøit, jestli nejde o moji pošetilost a poslat je k uveøejnìní?
Toto mnì odepsal:
Kdybys nezachránil z rodného domku v 0bøíství z velké povodnì v srpnu 2002 ne¾li tyto školácké texty, stálo by to za to. Rozhodnì není pošetilostí vydat je vplen porovnání s písemnými projevy stejnì starých dnešních školákù. Nejen, ¾e tehdy je nekazil telegrafický sloh esemesek a blogù. Tvoje pøedjinošské eseje rozhodnì nejsou dìtské nebo dokonce dìtinské. Vidím za nimi výborného vesnického kantora, podporujícího nadaného ¾áka a osmìlujícího jej v písemných projevech. Po¾ár, Krupobití èi Posvícení u¾ naznaèuje Tebe jako budoucího kronikáøe své rodné obce. Pozorovací a vyjadøovací schopnost, smysl pro konkrétnost a bohatá slovní zásoba zase dávají tušit budoucího ¾urnalistu. Nech» tato výjimeènì dobrá "psavost" Ti vydr¾í ještì hodnì let!
Ale to jsem nechtìl otupit Vaše kritické ostøí, milí ètenáøi SeniorTipu! Jsem proto zvìdavý, co mi k tomu napíšete, ale také se budu tìšit na Vaše výtvory!
Obr.: Slohové cvièení z roku 1939