Katy, Katy, Katy
„
víš, co mi øekla Katy (?)“, zeptal se uprostøed veèeøe.
Tázavì jsem se na nìho podívala a blesklo mi hlavou - KDY?
„Ptal jsem se jí, co jí na mnì nejvíc vadilo, kdy¾ jsme spolu ¾ili a víš, co øekla? A to musela dlouho pøemýšlet (!), ¾e prý v¾dycky muselo být po mém (!“), spokojenì se usmíval.
Já ne.
„Prosím tì,“ ptala jsem se ho po jednom výbuchu, kdy mne málem zatloukl do zemì tak nesnesitelnì silným øvaním a to kvùli úplné blbosti, „jak reagovala Katy na tvé výbuchy? Jsi zøejmì cholerik a musela se s tím nìjak vyrovnat! Mi to nìjak nejde. Mám následky z dìtství, tatínek mìl taky takové výbuchy a já jsem pak zvracela – a od té doby mám ¾aludeèní neurózu. Nemohu za to, ale ka¾dý zvýšený hlas, i kdy¾ se netýká mne, mi rozklepe ¾aludek a roztanèí ho v latinském rytmu nadlouho.“
„Nevšímala si toho.“
Tak to by byl pro mne ideální stav! Kdybych prostì umìla vypnout a neposlouchat rozèilený hlas, nevidìt vztekem rudý oblièej jen proto, ¾e byl tøeba malý tlak vody ve sprše.
Kdybych se poka¾dé nerozklepala strachem a nehledala za ka¾dou, ale úplnì ka¾dou chybkou svou vinu! Bìhem sou¾ití s ním jsem nabyla dojmu, ¾e mohu za všechno. I za válku v Iráku, i za chování èernochù, a za blbá rozhodnutí prezidenta. Ta ho vytáèela nejvíc.
„Ta Katy je úplnì nemo¾ná!“, øval jednou veèer. „Je neschopná sama ¾ít! Ona není schopna nic vyøídit! O všechno se jí musím starat já!“.
Jako v¾dy – nechápu proè – jsem se v duchu Katy zastávala.
„Jak se mìla nauèit se o nìco starat, kdy¾ jsi ji nenechal? Jestli jsi o všem rozhodoval, všechno jsi dìlal nejlíp, jak mìla nasbírat zkušenosti (?)“, myšlenky šly tiše hlavou, ale neodcházely. Byly tam.
„Robin neudìlal zkoušky, bude prodlu¾ovat studium o další rok. Katy ho prostì nezvládá!“
To bylo zajímavé, proto¾e v¾dycky tvrdil, ¾e výchova dìtí byla èistì starost Katy, on mìl jiné, dùle¾itìjší starosti.
„Alenka po mì chce zaplatit antikoncepci, jsou na tom blbì, budu muset pøispìt“.
Ale to je pøece normální! Vùbec jsem nechápala, ¾e dvacetidolarovou investici mi hlásí jako ohro¾ení našeho rozpoètu.
No jo, v normálním ¾ivotì mo¾ná.
V našem ne. V našem byly jiné poèty a jiná mìøítka.
U¾ od poèátku našeho vztahu øíkal, ¾e všechno budeme dìlat spolu, ¾e chce být se mnou ka¾dou vteøinou a já to brala s rezervou. ®e to myslí doslova jsem netušila.
Kromì doby, kdy byl mimo domov, byl opravdu neustále se mnou. Pokud jsem neutekla na kameny…
Prvních pár mìsícù jsme skuteènì spolu vaøili, spolu uklízeli, spolu pleli skalku, i sekali trávu. Chodil se mnou do koupelny i na záchod. Zpoèátku jsem byla celá nesvá, pak u¾ jsem si zvykla. Musela jsem. Tak¾e vìdìl pøesnì, co a jak dìlám, jakých úkonù se dopouštím i v tìch nejintimnìjších chvílích.
I tak se stalo, ¾e mne jednou dùraznì vyèetl, ¾e mám velkou spotøebu toaletního papíru a takhle by to teda nešlo.
Bylo to týden poté, co vyhodil do odpadu celé obrovské balení toaletního papíru, proto¾e se v marketu pøehmátl a vzal jen dvouvrstvý. My pou¾ívali tøívrstvý…
„Tím autem radìji moc nejezdi, odchází zbyteènì brzdové destièky a spotøebu taky nemá nejmenší“.
Jezdila jsem málo, jen kdy¾ ON dovolil a urèil kam. Zpoèátku jsem si dovolila ten pøepych a obèas si vyjela jen tak, pro relaxaci, proto¾e hroznì moc ráda jezdím autem sama, a kdy¾ je kolem na co koukat, tak je to paráda! Bylo tam na co koukat, jezdívala jsem k malým i velkým vodopádùm a tam jsem pookøívala, o¾ívala a byla nesmírnì š»astná.
Nakonec jsem i pro tu poštu chodila pìšky, co¾ bylo asi mírnì rychlou chùzí pùl hodiny od domu. Cesta byla opravdu pøíkrá, nekvalitní a vykormidlovat autíèko pøes výmoly a rùzné nástrahy – to bylo umìní. Ovládla jsem ho, ale bylo to málo. Autíèko by muselo být šlapací, abych nepotøebovala benzin a brzdit bych asi musela holí nebo lépe nìjakou upadlou vìtví, abych neopotøebovala destièky.
Nakonec to dopadlo tak, ¾e jednoho krásného dne autíèko rozmontoval – a u¾ nikdy nesmontoval. Sedìlo tam smutné v gará¾i na špalcích, a já smutná vedle nìho. Byli jsme vìzni oba. Autíèko bez koleèek, já bez autíèka.
„Pøedstav si, chtìli k nám pøijít Adamsovi, víš, co jsme se s nimi seznámili na tìch oslavách. Ptají se po tobì, zvali nás párkrát, ale já jsem jim vysvìtlil, ¾e nechceš nikam chodit“.
O, to byla pro mne novina! Já bych tak ráda šla – podívat se, jak tady lidi ¾ijí ve svém soukromí. Já jsem doma mìla návštìvy ráda – kdy¾ jsem si vybrala a pozvala pár pøátel, byla jsem blahem bez sebe, ¾e mohu nachystat, uvaøit a udìlat nádhernou atmosféru.
Asi jsem se zatváøila pøekvapenì, proto¾e mne urychlenì uklidòoval:
„Ale lásko moje, my si pøece vystaèíme sami! Nepotøebujeme další lidi! Je nám spolu krásnì, a mezi námi – o nic jsi nepøišla! Lezou mi ti jejich fakani na nervy…“.
Trochu mne znepokojovalo, ¾e nemá vùbec ¾ádné pøátele. Z vyprávìní jsem vìdìla, ¾e v prvních letech emigrace se scházelo asi šest èeských rodin, navzájem si pomáhali, slavili rùzná výroèí a svátky, ale v dobì souèasné se nestýkal s nikým.
Jeden jediný èlovìk, o kterém mluvil s jakýms takýms respektem byl jeho kolega z práce. Ale i ten po èase 
propadl jeho zdrcující kritice, kdy¾ si koupil Harleye a odmítal se rozvést, i kdy¾ podle JEHO názoru ta ¾enská co mìl byla nemo¾ná, neb mìla velký zadek a pihy.
Tak¾e suma sumárum – k nám nikdo nepøišel, proto¾e JÁ jsem nemìla ráda návštìvy, my jsme – aè prý hodnìkrát zváni – nikam nešli, proto¾e JÁ jsem nerada nìkam chodila. Nejvíce mi ale bylo líto, kdy¾ odjí¾dìla Bredova maminka zpátky do Anglie a chtìla se s námi rozlouèit. U¾ jsem se radovala a tìšila, sestavovala jídelníèek – leè, den pøed plánovanou návštìvou jsem se dozvìdìla, ¾e na to nemá náladu, ¾e je unaven, a ¾e to odøekne.
Další den mi velmi neochotnì pøedal papír, text samozøejmì v angliètinì.
„To ti posílá Bredova matka“, suše podotkl a zmizel.
Nepotøebovala jsem slovník, pochopila jsem. Slovùm krásným, milým a pøíjemným rozumí ka¾dý.
„Mé milé evropské, šarmantní, krásné a pùvabné pøítelkyni pøeji jen to krásné – Vaše…“ a jméno.
Ano, mám ho ještì schovaný…
Je jasné, ¾e jako ka¾dá normální ¾enská jsem byla zvìdavá, jak Katy vypadá, porovnat její nedostatky a pøednosti s mýma. Jak bláhové!
Sice jsem témìø ka¾dý den slyšela, jak mám nádherné nohy, a boky, a prsa – to, ¾e Katy ne! Mìla celulitidu, tlustá stehna, velký zadek, blbé vlasy, nosila brýle, a vùbec – „jsem se ti jednou na ni díval, jak tak le¾ela na gauèi, a zjistil jsem, ¾e se mi úplnì pøestala líbit! Nechápu, co jsem na ní kdy vidìl!“
No nazdar! Zatrnulo mi! Asi si ji¾ do smrti nelehnu bezstarostnì na gauè, co kdyby se na mne zadíval, a zjistil, ¾e jsem se mu pøestala líbit?
„Katy pøestala najednou nosit minisuknì, ostøíhala si vlasy a to byl konec!“, prohlásil jindy. Hm…
Pøedstavovala jsem si, jak za pár let budu jako padesátiletý diblík v minisukních a rozevlátých vlasech pobíhat po svìtì – a veselo mi z toho nebylo.
„Musel jsem jí nechat vyoperovat køeèové ¾íly, nešlo se na to dívat!“
V dalších týdnech jsem své tìlo podrobovala dùkladné zevrubné prohlídce zda nìkde nìjaká ¾íla nevykukuje – u¾ pøedem stresovaná, co s ní?
„20 let jsem ¾il s Katy ne¾ jsem si všiml, ¾e má nad rtem bradavici! Musel jsem jí ji nechat odstranit…“.
To byly silné dávky, po ka¾dém takovém prohlášení jsem se sunula do menší a menší podoby, sebevìdomí se smrskávalo jako hovìzí v papiòáku a zkoumala svoje tìlo do detailù. Natírala jsem se ochranným krémem s faktorem 60, proto¾e nemilosrdné slunce pralo od 8 ráno do 8 veèera, mráèku široko daleko nikde, ani náhodou“, poøád a ka¾dý den a poøád jen èisté, modré nebe, a neúprosné slunce. Zaèala jsem být posedlá svými vadami na kráse.
Objevila jsem drobné vrásky u oèí – no jasnì. U¾ je to tady, u¾ je to tady… zvonilo mi v hlavì.
Pod tíhou takovéto zrady a hrùzy jsem posbírala veškerou svou odvahu a po¾ádala o zakoupení oèního krému. Ten jsem kdysi pou¾ívala u¾ ve tøiceti a byla jsem na nìj zvyklá. Byla to pro mne stejná samozøejmost jako pro nìkoho mýdlo. Tady jsem však nerozhodovala o svých potøebách já, ale ON.
Byl mi zakoupen krém za plných 17 dolarù!
Fajn.
Pøeèetl se zájmem návod k pou¾ití, kde trvali na tom, ¾e bìhem nìkolika dnù drobné vrásky zmizí a bìhem dalších dnù ty vìtší se zmenší. (Bo¾e, to pøece psali v¾dy a na všech krémem, co svìt svìtem – tedy kosmetický prùmysl stojí!)
Po týdnu si vzal lupu a zaèal si prohlí¾et, zda investice byla úèelná.
Zaèalo mi být jasné, ¾e tudy cesta nevede.
Nepøedpokládala jsem, ¾e v našem vìku bude kladen dùraz na takové vìci, mi vùbec jeho chyby ani pøíznaky stárnutí nevadily – naopak! V¾dy» jsme se tìšili na spoleèné stárnutí, v pohodì a porozumìní – a teï zbytek ¾ivota strávím pozorováním devastace mého tìla? Dìsná pøedstava…
„Dneska jsem Katy øekl, ¾e na to, aby koneènì zhubla, jsme se museli rozvést! Opravdu pøes stehna zhubla…, mìla na sobì legíny a rozdíl to je!“
Já jsem kdysi po svém rozvodu zhubla 20 kg a vypadala jsem jako opuchlá nit.
Chudák Katy – asi se trápí, napadlo mne.
Prùsaky jeho návštìv u Katy mi dávaly zabrat.
„Dneska mi Katy øekla, ¾e nic není jisté, jen smrt!“
Bylo jasné, ¾e ho tím dost vydìsila, poøád o tom mluvil a rozebíral, a mi to lezlo neuvìøitelnì na nervy. Èím dál víc se do našich veèerních hovorù vkrádalo téma Katy, dìti, dìti, Katy.
Jednou pøijel domù Katiným autem, to své jí nechal – prý potøebovala nìkde jet, a tím jeho se jede lépe.
Podruhé se mne ptal jestli mám ještì ty prášky na spaní z Èeska, ¾e Katy nemù¾e spát.
Úplnì odseknutá od zbytku svìta jsem byla ve spojení pouze s ním a pøes nìho s jeho rodinou. Ta moje šla stranou – èím dál více kritizoval jakékoliv zprávy z domova, posmìšným hlasem èetl dopisy, které mi byly tak drahé – a já se nebránila!
Proè?
Nevím.
Byla jsem v pasti. Cesta ven nevedla.
Také nevím, kde se ve mì vzalo skálopevné a neotøesitelné podvìdomí, ¾e nemù¾u dìlat vùbec nic! Vrátit se zpátky – to ani ve snu! To prostì mo¾né nebylo! Celou dobu mne utvrzoval v tom, ¾e v Èesku u¾ domov nemám, ¾e vše, co mám, je u nìho. ®e u¾ tam na mne nikdo neèeká a nikdo se mnou nepoèítá.
Jen jedinkrát jsem prosadila svou vùli – kdy¾ jsem po ètyøech mìsících, kdy jsem mìla stále z práce neplacené volno psala svému šéfovi, ¾e se u¾ nevrátím, ¾e zùstanu tam a to nav¾dy, a tudí¾ podávám výpovìï. Jako v¾dy mi u toho asistoval a radil:
„Napiš mu, co si o nìm myslíš! Napiš mu, ¾e je debil! Teï si to mù¾eš dovolit! Jsi svobodná! Nemáš se èeho bát! Já kdy¾ jsem utíkal z republiky, tak jsem se do obýváku „vysral“ doprostøed, aby páni estébáci nìco našli! Stejnì se u¾ tam nikdy nemù¾eš vrátit! A kdy¾, tak jen jako turista a budeš se jen sebevìdomì usmívat nad tím, jak jsi kdysi ¾ila!“
Nenapsala jsem to, proto¾e jsem to tak necítila, a v té dobì jsem byla ještì pøece jen aspoò trochu sama sebou. Zvláštní – všechny kdysi velké starosti a problémy se teï zdály tak malicherné a zbyteèné! Hlídání polední pøestávky, potøeba zdrhnout døív, abych stihla nìjakou akci, drobné ¾abomyší spory mezi kolegy… jak to vše bylo daleko!
Tak¾e mùj „domov“ u¾ byl tady, u nìho. TAM, v Èesku, jsem u¾ nemìla nic, „jen“ rodinu a pár pøátel, kteøí byli pøesvìdèeni, jak se mám bájeènì, posílali nadšené dopisy jak jsou rádi, ¾e se mám skvìle, jak mi to pøejí, a jak chápou, ¾e u¾ se nikdy nevrátím…
Dopisy byly èím dál kratší a s delší èasovou prodlevou. Tímto tempem u¾ bìhem dvou let si nebudu mít s kým psát – obávala jsem se v duchu.
Zdena, moje kamarádka ze Seattlu radši netelefonovala, proto¾e kdy¾ byl ON doma, nervóznì kolem mne pobíhal a mluvil hlasitì, co mám a co nemám øíct. Maily jsem mìla kontrolované, a já jsem nikde volat nemohla – úèet byl kontrolován takté¾.
V takovém klidu - neklidu jsem ¾ila a vùbec si neuvìdomovala pøíznaky, které musely vést ke katastrofì. Døíve, nebo pozdìji.
Dana Š»astná
Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skuteènými osobami je èistì náhodná.
