Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Zpovìï z èasù krizí,
politických kotrmelcù, èásteèného osamocení, ale také a zejména tvùrèího zaneprázdnìní èlovìka ve vysokém vìku…
Není to tak dávno, kdy¾ man¾el mé dcery Lenky, muzikant Honza Støí¾a zvaný, zkomponoval na pár mých veršù kuplet a pøedvedl ho výtvarnì a scénicky provedený pøed naší rodinnou sešlostí. Na internetovém portálu You Tube má nápis Snad (škoda, ¾e to nedoká¾u sepsat, by» s jednoduchým s notovým záznamem):
Na mém stolním kalendáøi
dýchlo na mì náhle záøí.
Se sluncem se mlha sváøí,
babí léto vìští stáøí.
Máèím pero v kalamáøi,
v konvici se kafe vaøí,
snad se mi ta báseò zdaøí,
ne¾ ji pøeètou bakaláøi…
A ještì jednu básnièku jsem v jednom rozpolo¾ení napsal o svém stáøí, pøesto¾e jsem se zatím v¾dy vzchopil k novým aktivitám. Ale stojí rovnì¾ za ocitování, má název Stáøí:
Èlovìk více posedává,
polehává, pokašlává,
tiše trpí, postonává,
èastìji ho bolí hlava,
nechutná mu káva pravá,
ani ¾ádná jiná strava.
Èím dál více lékù brává,
psával kdysi, u¾ nepsává,
vzpomíná na léta zdravá,
strach a úzkost s ním jen mává.
Kdysi jeho ústa smavá
pøipomíná rýha tmavá,
místa, která nepoznává.
Stáøí u¾ se dostavilo –
¾ádná sláva!
Záøí bylo pro mne odjak¾iva inspiraèním zdrojem. Jednak jsem se v tomto mìsíci narodil, jednak jsem se asi jako málokterý kluk a pozdìji i student tìšil do školy po prázdninách, proto¾e tìch volných dnù pro sebe jsem u¾íval velmi málo. Byl èas ¾ní, èas úrody a skliznì, tak¾e jsem v tom pracovním tempu na vesnici musel zapnout rovnì¾ naplno. Od malièka mi toti¾ všichni øíkali: „V¾dy» u¾ jsi dospìlý, rozumu máš plno, ale uka¾ taky, ¾e umíš makat ruèièkami…“ Tehdy se ještì nezpívalo „ruèièky nebojte se, vy makat nebudete…“, jako je tomu dnes. Do školy jsem si pospíchal odpoèinout – do obecné a mìš»anské školy pìšky, do Prahy na Obchodní akademii jsem odjí¾dìl dennì na kole a v zimì autobusem.
O tomto nádherném mìsíci jsem napsal hned nìkolik fejetonù, v nich¾ jsem chválil èas švestek a švestkových knedlíkù, nebo období vonících otav a poseèených luk podél pobøe¾í Labe, kde na stráních smìrem k Mìlníku dozrávalo víno a chystaly se oslavy vinobraní. Také tu v noci mìlniètí rybáøi chytali jepice do èlunù, kam je pøitahovalo svìtlo, zatímco kolkolem byla tma. Sušené jepice byly výbornou biopotravinou pro rybáøské útulky anebo se z nich také lisoval olej. Koncem mìsíce se schylovalo k podzimu, sklízeli jsme brambory, v uschlé nati jsme si jich v¾dy nìkolik upekli, na pastvách jsme pouštìli draky a na prázdných strništích u¾ stály nové stohy slámy. Lepší klouzaèku z té výšky stohù jsme tenkrát ani neznali.
Mìsíc záøí se mi nav¾dy vryl do pamìti ještì dvìma významnými událostmi: vzpomínali jsme úmrtí našeho prvního prezidenta Osvoboditele, a» ji¾ jen ve tøídách nebo na spoleèných akademiích veøejnì i pøed ostatními obèany. Slova básnì Jaroslava Seiferta „To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítì…“ si pamatuji dodnes.
Druhou rovnì¾ tragickou událostí byl Mnichov – záøí 1938. Pøedtím mobilizace, do ní¾ nastupoval i mùj tatínek s døevìným èerným kuføíkem, a po podpisu hanebné smlouvy našich spojencù s hitlerovským Nìmeckem následoval tatínkùv pøetì¾ký návrat, kdy¾ nám se za»atýma rukama sdìloval pocity odhodlaných a zrazených vojákù v kasárnách, na ka¾dém nádra¾í, kudy projí¾dìl jeho vlak z Hodonína, kde mìl dragoun Antonín Sígl svùj jezdecký pluk.
Letos je moje vzpomínání takøka výroèní: V záøí 1940 jsem zaèínal studovat Obchodní akademii v Praze-Karlínì. Byl jsem venkovským (pøespolním) studentem. Pøed 70 lety jsem se u¾ jen ohlédl po naší mìš»anské škole v mé rodné obci a odjí¾dìl jsem na kole do Prahy - ostatnì jsem tak èinil, dokud nezaèaly mrazy. Našel jsem dva hodné lidi na jejím okraji, kteøí mi dovolili nechávat si u nich mùj „vehikl“, a odtud u¾ tramvají do Karlína. Zde od roku 1909 zahájila svou výuku nejprve Vyšší škola obchodní, po první svìtové válce ji¾ mìla název Obchodní akademie. Vzpomínala pøitom na 36 svých obìtí, kteøí na frontách svìtové války zahynuli a další se vrátili jako invalidé.
Páni profesoøi – jak se døíve øíkalo pedagogùm na støedních školách – se svým vzdìláním, erudicí, a neváhám øíci i vlasteneckým zanícením, povznesli tuto školu na vysokou úroveò. Všichni mìli tituly Ing. nebo RNDr. èi RCDr (ménì obvyklá zkratka titulu rerum commerciae doctor = doktor obchodních vìd), nìkdy dokonce dva èi tøi tituly. Vìtšina mých kantorù po uzavøení vysokých škol nacisty v roce 1939 nalezla svùj azyl na støedních školách. V karlínské „akádì“, jak jsme svou školu zkrácenì pøezdívali, jsme mìli zvláš» štìstí na celou desítku pedagogù, kteøí se rádi èi neradi spokojili s místem støedoškolského profesora.
Umíte si pøedstavit mé pohnutí, kdy¾ jsem po pøijímacím øízení (písemné a ústní zkoušky) pøišel odpoledne znovu do školy, kde byly vyvìšeny seznamy pøijatých uchazeèù, a kdy¾ jsem hned na tom prvním archu „Tøída I. A“ našel své jméno!? Kluk z venkova a jsem uveden mezi tìmi, kteøí dopadli pøi tìch zkouškách nejlépe. (V¾dy» ve tøídì jsme byli podle jmen od A a¾ do Z, a výbìr se vskutku dìlal podle úspìšnosti u zkoušek.) V naší tøídì také nikdo nepropadl, mí spolu¾áci byli vìtšinou z dobøe situovaných rodin. Rodièùm jsem pøedtím nic neøekl, tatínek mìl pro mne vyhlédnuté místo do uèení - v blízkých Neratovicích jsem se mìl uèit zámeèníkem nebo elektrikáøem. Nepomáhal ani výsledek psychotechnického testu, který doporuèoval mé další studium, ani pøímluvy mé milované uèitelky. A kdy¾ jsem tvrdohlavì odmítal, div mne nevydìdil: „Dobrá, jdi si kam chceš, ale ode mne neèekej ani korunu…A» tì ¾iví ta tvoje paní milovaná uèitelka…“
Mìl jsem v Praze ji¾ provdanou svoji sestøièku, vzala mne na byt její tchynì a zpoèátku mne na studiích sestra Vlasta podporovala. Domù jsem jezdíval zpoèátku na jízdním kole, jak jsem psal o tom výše, ale èastìji jsem pøespával v Praze. Nemìl jsem se však kde uèit. Pokraèoval jsem v mé spolupráci s nìkterými redakcemi, šéfredaktor Lidového deníku František Èernovský se nade mnou ustrnul, nabídl mi jak bydlení v podnájmu, tak honoráøe za vedení „Dìtské hlídky“ v nedìlním vydání. S tím byla spojená práce s odpovìïmi na dopisy malých a mladých ètenáøù, další honoráøe plynuly za køí¾ovky a hádanky, jimi¾ jsem se tehdy bavil. Psal jsem také do Veèerního Èeského slova, dalšího melantrišského listu A-Zet, také do Venkova a Veèera, hojnì jsem psával do zlínského Svìta – neuvádím dìtské èasopisy, které však v letech 1941-42 fašisti zrušili, rovnì¾ tak skonèily regionální a vlastivìdné èasopisy, kam jsem psával. Zbyly nìkteré odborné, jak jsem uvádìl – Vesmír, Širým svìtem.
Všechny ty honoráøe mne dokázaly u¾ivit kromì jiných podnikatelských aktivit, jaké jsem vyvíjel se svým spolu¾ákem, stejnì finanènì potøebným, proto¾e mu zbyla jen maminka a jeho mladší sestra. Otta Piffl – táta Nìmec, padl na frontì. Maminka naštìstí mìla národnost èeskou, tak¾e se na ní odsun nevztahoval. Otta byl vynikající kreslíø, doprovázel mé èlánky svými kresbami, kreslenými titulky a noviny nám to obojí tiskly. Dokonce jsme nìkdy chodívali spoleènì do pokladny vydavatelstev pro honoráøe za otištìní pøíspìvky. A odtud rovnou do kina! Nìkdy do cukrárny, ale to byla spíše výjimka. Jednou èi dvakrát jsme pozvali i ostatní na koníèky do Chuchle. Ka¾dý si mohl vsadit za naše peníze. Z výhry nám potom pøipadne polovina – platí? Moc jsme toho ¾ádný z nás nevyhrál. Sázeli jsme jak na poøadí, tak na jednotlivé konì. Zábava to byla vynikající. Oddech od školy ještì vìtší!
Vzpomínám, jak jsme si kromì psaní do novin vydìlávali tím, ¾e jsme s Ottou mìli velký kufr a v nìm „papírnictví“. Na Královské tøídì, kde byla naše Obchodní akademie, ¾ádné papírnictví nebylo široko daleko, tak¾e my mìli k dispozici rysy, tiskopisy pro úèetnictví, sešity, gumy, pravítka i logaritmická, pera na krasopis. Všechno jsme prodávali za trochu víc, ne¾ jak jsme nakoupili. Zakrátko se to rozkøiklo a chodili k nám i spolu¾áci a -¾aèky z jiných tøíd. To byl mùj i náš další výdìlek. Za pøíplatek byla okam¾itá slu¾ba v nouzi – tedy pøímo v hodinì. Nìkdo zkazil úèetnický rastr, bylo to napøíklad pøi písemné zkoušce, okam¾itì od nás dostal èerstvý formuláø tajnì poslaný , stejnì tak bylo s krasopisnými pery nebo ètvrtkami na kreslení map. O tisícovce „mìst s východní délkou a severní šíøkou jsem u¾ psal výše, ale to jsme také dostávali od klukù „diško“. Z toho lze vysledovat, z jakých asi rodinných a dobøe situovaných pomìrù naši spolu¾áci byli. Rozdíly jsme vìak neregistrovali, ani o nich nemluvili, svým zevnìjškem jsme se sna¾ili zbyteènì nedrá¾dit profesory, chodili jsme oblékáni støízlivì, ani v tom mezi námi rozdíly nebyly.
Týdnì jsem inkasoval utr¾ený zisk ze sportovního sázení. V¾dy jsem musel naklepat na stroji všechna ligová utkání, nechat vedle prázdné místo na tip, kluci mi to v pátek odevzdali i se vsazenou èástkou. V nedìli z rozhlasu jsem zachytil všechny výsledky, spoèítal, kdo jak tipoval, vyhlásil tøi vítìzné, mezi nì rozdìlil polovinu vsazených penìz a druhá byla pro mne. Vše jsem sepsal, v pondìlí hned vyvìsil ve tøídì a výhry vyplatil.
A ještì jeden výdìlek – to jsem otcovy „tabatìnky“ (váleèné poukázky na cigarety pro dospìlé) prodával klukùm – náru¾ivým kuøákùm. Sám jsem zkusil kouøení, nechutnalo mi, dokonce jsem se pozvracel, tak¾e za tabatìnky mi mohli kluci ruce utrhat.
Pøeskakuji všechna ta uplynulá léta, v ka¾dém z nich by se našly vzpomínky a pøíbìhy, je¾ se odehrály právì v záøí. Nejinak je tomu i letos, kdy se píše rok 2010. Naše spoleènost, naše hospodáøství se ocitá ve svìtové finanèní a hospodáøské krizi, máme ji¾ novou vládu, kdy¾ pøedtím došlo k neuvìøitelným zvratùm na politickém kolbišti, pùvodnì vyhlášené parlamentní volby byly rozhodnutím ústavního soudu anulovány, mìla se proto rozpustit poslanecké snìmovna, aby mohly vzápìtí být vyhlášeny volby nové.
Jenom¾e došlo k politickému atentátu sociálnì demokratické strany, která porušila pøedem dojednanou úmluvu a návrh na rozpuštìní snìmovny odmítla. K øádným volbám došlo a¾ koncem kvìtna. V¾dy» naše zemì promarnila svùj kredit v dobì, kdy pøedsedala Evropské unii a chtìla jí to tzv. „osladit“ (co¾ bylo nabubøelé heslo Topolánkovy vlády), ale také chtìla svými kroky ovlivnit „Evropu bez bariér“, co¾ bylo pøijatelnìjší. Pøedsednictví nemohla tedy naše vláda vùbec dokonèit. Ké¾ u¾ se vyhrabeme z onoho jakéhosi Absurdistánu a vìøme, ¾e se k nám znovu nevrátí Kocourkov, jak o tom psali naši i zahranièní komentátoøi.
Díky novému politickému seskupení, pøi nìm¾ v krátké dobì odlivu zájmu od obou rozhádaných hlavních politických stran (obèanští demokraté a sociální demokraté) v naší zemi vznikly a uspìly ve volbách zcela dvì nové strany – TOP 09 a Vìci veøejné, pøichází urèité o¾ivení, leè spojené s prosazováním velkých úspor, ne¾ dojde k realizaci vìtších nezbytných reforem. Teprve podle èinù budeme hodnotit novì vytvoøenou vládu, která prozatím musí sahat k nepopulárním opatøením, slibuje být vládou rozpoètové odpovìdnosti, která se hodlá vypoøádat s mohutnì rozbujelou korupcí a velkým zadlu¾ením naší zemì.
®ivot obyèejných lidí jde dál, tedy i ¾ivot mùj. Také u¾ mnoho jsme ¾ili vèetnì všech víkendù v pra¾ském bytì, proto¾e pronajatou chatu, kam jsme nìkolik jezdívali (bezprostøednì poté, co mnì rodný dùm na Mìlnicku vzala velká voda v srpnu 2002), její majitelka prodala èechošvýcarskému páru za nìkolikamilionovou cenu. Moje ¾ena mezitím vá¾nì onemocnìla, musela být hospitalizována a nyní èeká na vyøízení lázeòského pobytu, který jí byl doporuèen.
Ale svìtì div se! Od srpna u¾ zase chataøíme! Právì ten Honza Støí¾a, jeho¾ vzpomínám hned v úvodu svého vyprávìní, muzikant tìlem i duší, se rozhodl investovat své dlouholeté úspory do koupi nemovitosti, na ní¾ stojí døevìná chalupy kousek za Prahou na tzv. Cholupickém vrchu nad ètvrtí Modøany. Lze tam dojet mìstskými autobusy, od zastávky je to asi 100 metrù. A ¾e to je chata pro nás, pøece nebudeme celé léto v paneláku, kdy¾ jste byli zvyklí rok co rok trávit dny od jara do podzimu venku. Dìlejte si tam s tím co chcete, máte to do konce svého ¾ivota k u¾ívání! Je to od nìj šlechetné gesto.
Je zde celá zahrádkáøská kolonie. Honzík kalkuloval pøitom dobøe, proto¾e zná naši pøísloveènou pracovitost: chatu zvelebíme, nalakujeme vèetnì okenních rámù, zaøídíme svým nádobím kuchyòku, pozemek zarostlý vysokou travou (pùvodní majitel sem léta nejezdil) zkultivujeme, vysadíme zde ¾ivý plot z u¾itkových døevin, na jaøe taky zasadíme pár ovocných stromkù, tøeba¾e se asi u¾ jejich plodù nedo¾iji, ale vše v duchu našeho hesla z venkovské školy: „Sázej stromky pro potomky!“
Trávil jsem polovinu léta komunikací s vydavatelstvím Akcent, jemu¾ jsem na základì smlouvy z poloviny dubna svìøil svùj rukopis knihy Události totality, svobody a demokracie (496 stran, 460 ilustrací). Posílal jsem naskenované obrázky, nìkolikrát korigoval vysázený text knihy, upravoval titulky k ilustracím, zpracoval jsem posléze její „Obsah“, napsal anotaèní texty pro marketingové a obchodní vyu¾ití, pro kni¾ní trh. V záøí by kniha mìla vyjít, pøipravuji podklady pro její veøejnou prezentaci v pra¾ském Paláci knih Luxor.
Jiøinka má tedy o zábavu postaráno, já se tam ani moc nehrnu, i kdy¾ by tam byla práce pro oba. Zatím mám v Praze stále co dìlat. Sepsal jsem 25stránkové vzpomínkové vyprávìní s vyu¾itím dopisù mého dávného pøítele Vládi Drahoše, v mládí studenta reálného gymnázia v Plzni (teï ¾ije v Banské Bystrici). O èem si psali dva studenti pøed 65 lety. Nevím, kam s tím?
Tìším se na letošní záøí, proto¾e po pøestávce sejde se náš literární klub Pegas Mìlník, abychom pøipravili jubilejní básnické matiné, které se koná ka¾dým rokem od roku 1995, kdy jsme vyhlásili poprvé celostátní literární soutì¾ Pegasu, a její¾ výsledky s odmìòováním nejúspìšnìjších úèastníkù vyhlašujeme v¾dy na podzim. Letos to bude spojeno s hudebnì literárním pásmem, vìnovaném K. H. Máchovi, jeho¾ pobyty na Mìlnicku a Kokoøínsku jsou zde letos zvláš» vzpomínány v souvislosti s jeho 200. výroèním narození. Souèasnì však v tomto pásmu vyu¾ijeme básní svého èlena Josefa Bro¾e, který se v lednu pøíštího roku do¾ije 90 let a který vydal témìø 25 básnických sbírek od listopadu 1989. Velká vìtšina jeho veršù se týká právì zakladatele a kní¾ete naší moderní poezie.
Vzpomeneme i úmrtí 90letého Ludvíka Kundery, mìlnického ctitele a pøítele mìlnického básníka Oldøicha Wenzla. Byl mezi námi nìkolikrát, jednou pøivezl na Mìlník i své obrazy, kolá¾e a dekoltá¾e, aby je zde vystavil za hojné úèasti mìlnických návštìvníkù.
Ano, pøátelé, jak jsem rovnì¾ jednou zarýmoval: Nejhezèí jsou v kalendáøi / mìsíc èerven a pak záøí. / V èervnu všechno zelená se / a jahody zrají. / V záøí vinobraní zase / je v mém rodném kraji. To odjí¾dím z Mìlníka v¾dycky s dobrou náladou, jak vystihuje mùj Popìvek:
Motto z jedné písnièky:
Vím, kde se stýká
tam u Mìlníka
tok øeky Labe s Vltavou…
Stránì vonící
révou se skvící
zpívají polku jásavou…
***
Mùj milý Mìlníèku,
to po tvém víneèku
zpívám si písnièku
pøi noèním mìsíèku.
A pøece noèní stíny
u¾ nikdy nebrání mi
dojít svou cestièkou
a¾ domù s písnièkou.
Všechny vás zvu na návštìvu našeho vinorodého kraje, plného bohaté historie, památných objektù, hradù a zámkù, poznamenaných pobyty slavných osobností, tvùrcù, umìlcù, básníkù, z nich¾ mnozí stáli zde nad soutokem Vltavy s Labem a kochali se krásou pohledu smìrem k starodávnému a legendárnímu Øípu a pocítili svou sounále¾itost se zemí, v ní¾ mají té¾ své koøeny. Nenechte se o tyto pocity pøipravit a urèitì aspoò jednou za ¾ivot Mìlnicko navštivte! Jedno mohu slíbit zcela urèitì: nebudete nikdy litovat námahy, èasu ani penìz! Mìsíc záøí, kdy zde bývá vinobraní, je tím nejlepším obdobím k vaší návštìvì. Nashledanou.